Indiáni míchali usušené nebo upražené a rozemleté boby s vodou a takto vzniklý hořký nápoj dochucovali vanilkou, jasmínem, medem, rozdrceným chilli, papričkami, pepřem nebo hřebíčkem a zahušťovali kukuřičnou moukou.
Botanik Carl Linné v 18. století vytvořil pro kakaovník latinský novotvar „Theobroma“, což v překladu znamená „pokrm bohů“. Za „božský nektar“ ostatně považoval kakaový nápoj například už i zřejmě první a nejznámější propagátor tohoto nápoje, aztécký panovník Montezuma II., který vládl v letech 1503 – 1520. Ten pil svůj božský nektar ze zlatých pohárů jako zdroj duchovní energie a afrodiziakálních účinků. V aztécké kultuře se všeobecně jednalo o nápoj pouze pro vyvolené a jeho cena se kladla na roveň zlata. Kakaovými boby se platily například i daně nebo žold vojákům a čile se s nimi také i obchodovalo. Právě odtud se pak kakaové boby dostaly do zbytku světa, a to pravděpodobně zásluhou španělského dobyvatele Hernanda Cortése.
V roce 1525 začali kakaovník pěstovat Španělé na karibském ostrově Trinidad. Když se o dva roky později vracel Cortés s lodí plnou pokladů, vezl s sebou i čokoládu. Španělskému králi Karlu I. ji doporučoval jako výživný a povzbuzující prostředek, neboť Karel byl, mimo jiné, již od dětství neduživý, ostatně jako většina Habsburků.
Kakaovník se postupem času stával i předmětem zkoumání a výroba čokoládového nápoje nabírala na obrátkách. Už počátkem 70. let 16. století popsal španělský přírodovědec Francesco Hernándes čtyři různé druhy kakaovníku.
Do Itálie se recept na čokoládu dostal ze Španělska v roce 1606. První italská čokoládová dílna vznikla ve Florencii. Na francouzském královském dvoře vypukla čokoládová horečka díky španělské princezně Anně, která se v roce 1615 vdala za Ludvíka XIII. Tato nová móda si pak následně získala rovněž i zbytek aristokratické Evropy.
