Ilustroval přes 500 knih
Dílo Františka Koblihy (1877 v Praze –1962 tamtéž) tvoří jeden z vrcholů české grafiky 20. století. Jde o tvorbu pevně spjatou s literárními předlohami a jeho snová obraznost k nim vytváří samostatnou básnickou interpretaci. Příběh Koblihova života a díla nezahrnuje výrazné propady či zvraty, většina jeho děl je vytvořena technikou dřevorytu, přesto jde o tvorbu nesmírně bohatou ve své hloubce a imaginaci. Během života ilustroval a často i typograficky upravil více než 500 knih.
Galerie Smečky: Ženy mých snů
Výstava v Galerii Smečky (Ve Smečkách 24, Praha 1), patřící a.s. Pražská plynárenská, nabízí průřez dílem Františka Koblihy s důrazem na první, nejsilnější období jeho tvorby, jejímž jádrem jsou grafické cykly Prosté motivy, Pozdě k ránu, Mstivá kantiléna, Máj, Pohádky a legendy, Balady, i dřevoryty z pražských cyklů (1913–1920).
Na ně plynule navazuje tvorba po první válce reprezentovaná zejména cykly Pokušení sv. Antonína a cyklus věnovaný dílu E. A. Poea. Samostatnou částí jsou grafické listy z cyklu Ženy mých snů (1911–1918).
Graduovaný samouk
František Kobliha, představitel druhé generace českého symbolismu, přišel na svět v rodině malého řemeslníka a hokynáře v domku v Holešovicích – Bubnech v Prokopově ulici č. 112/20. Dům už nestojí, na jeho místě je pruh jakési zeleně v ulici Na Zátorách.
Vystudoval UMPRUM a AVU u Františka Ženíška, ale jako grafik je označován za autodidakta. Od roku 1901 se jeho práce objevovaly v časopise Zlatá Praha, do povědomí vstoupil brněnskou výstavou (1910) se skupinou SURSUM.
SURSUM
Sdružení založili František Kobliha, Josef Váchal, Emil Pacovský a Jan Konůpek. Později se ke sdružení připojil i Jan Zrzavý. V září 1912 byla v pražském Obecním domě druhá a zároveň poslední společná výstava. Všichni členové došli k svébytné podobě vizionářství a mysticismu, ve kterém pokračovali i ve 30. letech 20. století, kdy byl u nás velký zájem o esoterické nauky a hermetismus z důvodů existenčních nejistot a strachu z války. V té době se k nim připojil také fotograf a malíř František Drtikol.
Co je to slepenec?
Kobliha byl od roku 1923 členem skupiny SČUG Hollar, které od roku 1934 i předsedal. Okouzlení nocí, inspirace dílem básníka Karla Hlaváčka a francouzského malíře Odilona Redona, to vše výtvarníka podnítilo k práci s nejjemnějším dřevorytem. Sám o svém přístupu ke grafice napsal: „Celá moje práce jest tendenční s úmyslem popisovat. Je v ní mnoho literatury, životních zážitků, intimit, traktátů, hněvu i lásky. Bůh suď, co je to za slepenec; stavět by z něho nešlo!“
Šťastné manželství se sestřenicí
V srpnu 1904 se František Kobliha oženil s o devět let starší sestřenicí Rosalií Plzákovou z Vysočan. Klidné a harmonické manželství trvalo přes 40 let, do smrti manželky Rosalie. Bydleli na Vinohradech, pak v Bubenči ve Slavíčkově ulici č. 9 ve vile po malíři a architektovi Karlu Vítězslavu Maškovi (1865 v Praze – 1927 tamtéž).
Jeho poslední samostatná výstava se konala v roce 1938
František Kobliha začínal na přelomu století jako dekorativní kreslíř ve stylu naturalistické secese, později se však přiřadil k nejvýznamnějším symbolistním grafikům s výraznou literární inspirací (Hlaváček, Nezval, Mácha, díla světové literatury). Nejvíce se věnoval volné grafice, knižním ilustracím a exlibris, v nichž uplatňoval vlastní nezaměnitelný styl, typický snovými, melancholickými a kosmickými vizemi. V raných pracích navíc poutavě spojoval symbolistní obsah a dekadentní ráz se secesním tvaroslovím. Vytvářel cykly dřevorytů noci, vidin, snů a touhy, ke kterým po 1. světové válce přibývají litografie.
Posledních deset let svého života prožil František Kobliha v materiálním nedostatku a za nezájmu oficiálních míst. Teprve půl roku před smrtí dostalo se mu státního vyznamenání „Za vynikající práci“.
Výstavu v Galerii Smečky možno vidět do 7. dubna.
