Ometačky – Někde chodívaly o silvestrovské noci „ometačky“, staré, černě oděné, chudé a zakulacené báby s hlavou obvázanou bílým šátkem (loktuší, plenou) tak, že obličej nebyl skoro vidět. Šátek tvořil nad čelem stříšku nebo roh. Ometačky obcházely po staveních, klepaly na dveře a vcházely dovnitř. Lidé se jich báli, ale když je někdo pustil dovnitř, dobře udělal. Aniž by cokoliv řekly, přistoupily ke kamnům, rychle vyndaly březovou větvičku a třikrát jí přejely plotnu, čili ji ometly, se slovy: „Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého. Účelem tohoto úkonu bylo, aby na plotnu nepřišlo nic nezdravého a nečistého a plotna nepřišla k úhoně. Potom popřály hospodáři: „Aby jim Pámbů dal šťastnej novej rok!“. Za to jim hospodář poděkoval a dal almužnu. Snad z této obchůzky vzniklo rčení: „Co se tady ometáš?“
Dříve bylo hodně zvyků a ještě v 19. století se hodně dodržovaly. S příchodem 20. století začaly valně ubývat. Ometačky by mohly být ale užitečné i dnes. Mohly by omést třeba televizi od nečistých a nezdravých obřadů. Ovšem nevíme, zda by tam ještě potom nějaký program zbyl. Případně by mohly ometat počítače a notebooky od virů a tak podobně.
Sekera pod stolem – Pokud někoho trápily bolesti nohou, což u rolníků nebylo při jejich těžké práci nic neobvyklého, stačilo dát jen pod štědrovečerní stůl sekyru a šlápnout na ni bosou nohou. Pak by bolest měla příští rok podstatně ustoupit nebo dokonce zmizet. Ovšem sekera nesměla být ostřím nahoru, ale tak zase naši předkové hloupí nebyli, aby si na to nedali pozor. Dvě zkřížené sekery pod stolem zase zajišťovaly ochranu proti zlým nemocem a úrazům. Lidé na vesnici snažili dělat co mohli, aby se vyhnuli nemocem a úrazům. Věděli, že jakákoliv jejich nemohoucnost jim mohla znemožnit každodenní práci a tím ohrozit je a jejich rodinu. Polní práce musely být vykonány v určitý roční čas, jinak jejich rodinám hrozil hlad, nemoci a případně i smrt.
Patky od vánoček – Jestliže se chtěla dívka do roka vdát, musela během Štědrého večera sebírat po vsi devět patek od vánoček.
Mazání obličeje medem – Mezi další zapomenutý zvyk našich předků patřilo natřít si obličeje medem. Věřili, když to udělají, že se budou mít příští rok všichni rádi. Pošetilost? Přišlo 20. století a kosmetický průmysl objevil med jako důležitou složku do svých výrobků, které mají, mimo kromě jiného, blahodárné účinky na pleť obličeje a krku.
Běhání ve sněhu naboso – Mělo zajistit předcházení nemocem s tím, že odolnost proti všem nemocem pronikne ze sběhu do těla chodidly. A uběhl nějaký čas a máme tu tzv. bosování (anglicky barefoot), čili chození bosky v letě i v zimě, a také pro bosé nohy dostatečně bezpečné stezky.
Celodenní půst končí, když vyjde první hvězda. Dětem se pochopitelně Štědrý den zdál příliš dlouhý, a k tomu ještě půst. Proto často vybíhaly ven se podívat, zdali je už vidět první hvězda. Pak s radostí a jásotem běžely oznámit tuto novinu domů, což bylo znamení, aby se zapálila svíčka, všichni usedli ke stolu a mohla konečně začít štědrovečerní večeře. Dnes by žádný osudný rodič svým dětem vybíhat jen tak ven nedovolil.
Ubrus, kterým byl prostřed štědrovečerní stůl, měl moc zajistit, aby obilí mělo plné klasy a nepotloukly je kroupy. Na jaře hospodář používal ubrus jako plachtu, tzv. rozsívku (někde se říkalo i loktuše), kterou naplnil obilím a ručně jej pak rozséval. Byla to velmi zodpovědná práce, a proto rozsévače mohl dělat jen ten nejzkušenější. Výsledek byl totiž stejný, jestli rozséval hustě, kdy část zrna přišla nazmar a nevzešla, nebo řídce. Úroda v obou případech byla nízká.
Čočka a hrách – Dalším zvykem, který upadl v zapomenutí, bylo zapečení zrnka čočky nebo hrášku do vánočky. Kdo ho našel, tak mu přineslo štěstí a brzy zbohatne. Čočka je symbolem peněz a proto se také na Nový rok konzumuje.
Hospodyně si musela dávat pozor při pečení vánoček. A nebylo to jednoduché, když se v kamnech topilo dřívím nebo uhlím, vyžadovalo to určitou, lety prověřenou zkušenost při přikládání. Pokud vánočku připálila, pak o Vánocích stonala. A ani u štědrovečerního stolu to neměla jednoduché. Nesměla od něho vstát, jinak by jí neseděly slepice na vejcích a na jaře by nebyla kuřátka. Tak tedy obsluhovala děvčata.
Čaputa – Na Moravě se na venkově v 19. století udržoval zvyk ve znamení „škoda rány, která vedle padne“. Od Štědrého večera až do Nového roku chodil po dědině tzv. Čaputa, vzrůstem malý, ale v ruce měl býkovec, dlouhý bič používaný při práci s dobytkem. Jakmile Čaputa potkal „výrostka“, tedy dospívajícího chlapce, preventivně ho zbil býkovcem až do krve, aby se dotyčný nedopouštěl nepravostí a dál zdárně rostl. Psychologicky lze tento bezpochyby surový zvyk vysvětlit tak, že Čaputa trpěl komplexem méněcennosti. Kolem sebe viděl, jak stále noví a noví chlapci rostou a přerůstají ho, zatímco on, ať udělá cokoli, zůstane navždy malý. Tak si svůj vztek a nenávist vybíjel právě na těch, kterým jejich růst záviděl.
