Potřeboval dialýzu. Zvolil peritoneální – břišní, kterou může provádět doma sám. Uplatnil houževnatost a schopnost improvizace. „Nemůžu nikomu radit. Každý jsme jiný. Podle mě se vyplatí postavit se k tomu čelem. Když se rozhlédnu kolem, vidím spoustu lidí, řešících mnohem větší problémy než já,“ říká. „Když se postavíte k problému čelem, jste na kopci, odkud vidíte nové možnosti.“
Dětství na kolečkách
Že může být onemocnění rodové, tušil Luboš od malička. V rodině má nefunkční ledviny několik příbuzných. Možná sehrál roli i stres a kočovný život s nepravidelnou stravou, později i práce za volantem.
Celá rodina jezdila po světě s kolotoči. „Jedenáct let jsem jako dítě strávil v Rusku. Vyjížděli jsme na jaře a vraceli se v prosinci. Rusky jsem se naučil mluvit i číst a počítat dřív než česky,“ vzpomíná. I volný čas si zpestřuje sledováním filmů v ruštině. „Naučil jsem se se vším si poradit. Když něco nefunguje, musím se k tomu zodpovědně postavit a vyřešit to,“ říká Luboš.
Doma či na středisku?
Nemoc se v plném rozsahu projevila na podzim 2016. „Ledviny byly vážně poškozené, i když to nebolelo,“ vzpomíná. V prosinci mu byl voperován katetr a v únoru 2017 již dialyzoval. „Na středisku B. Braun Avitum mě seznámili s oběma variantami dialýzy. Zvolil jsem peritoneální, protože ji můžu dělat doma sám. Neumím si představit dlouhé ležení na středisku, kam lidé chodí třikrát týdně na čtyři hodiny. Jsem zvyklý pořád něco dělat.“
Sám se dialyzuje přes rok a má průběžně dobré výsledky. „Začátky byly těžké. Nemohl jsem pokračovat v povolání. Dialyzuji se každé čtyři hodiny. Když jsem plný tekutiny, jsem citlivý na otřesy. Už mám i přístroj, kterým se čistím ve spánku. Jezdit kamionem už ale nejde. Život se mi rychle změnil a zpočátku jsem využil i pomoc psychiatra,“ vzpomíná.
„V České republice se peritoneálně dialyzuje jen zhruba osm procent pacientů, ačkoli se jí ve srovnatelně rozvinutých zemích léčí až trojnásobek,“ říká MUDr. Vladimír Vojanec, vedoucí dialyzačních středisek B. Braun Avitum.
Odvaha a pečlivost
Ve vyhrazené místnosti zachovává vše čisté a sterilní. „Musím být důsledný, změřit si tlak, zvážit se, umýt se, vzít si rukavice a roušku, vydezinfikovat se, abych si nepřivodil infekci. Funkce břišní membrány zajišťující čištění, by se dříve vyčerpala.“ Do břišní dutiny si Luboš třikrát až čtyřikrát denně napouští litr a půl dialyzačního roztoku. Do něj se, přes membránu obalující jednotlivé orgány, uvolňují odpadní látky a odcházejí s roztokem z těla ven. „Moc záleží na tom, jak mám srovnaná střeva. Trochu to tlačí, někdy se u toho špatně sedí, jindy stojí. Stále hledám optimální polohu. Přijdu si tlustý, špatně se mi zavazují tkaničky a hůř dýchám. Ale za tu svobodu to stojí. Neumím si představit hodiny nečinnosti na dialyzačním středisku,“ dodává.
Parta statečných
Luboš byl zvyklý sportovat a pracovat, být stále mezi lidmi. „Když jsem byl dočasně po operaci kýly na hemodialýze, viděl jsem, jak je to i pro ostatní náročné. Jednou jsem ležel vedle mého strejdy, dřív ho bylo všude plno a kypěl životem. Radost z něho úplně vyprchala,“ přemýšlí Luboš. „Když se podívám na lidi kolem sebe, říkám si, že mi celkem nic není. A oni umí být stateční.“ Jeho přítel, husitský farář, kdysi prodával se společníkem knihy. Společník zmizel s desítkami milionů a on nese odpovědnost za vzniklé dluhy.
Jiný přítel je na vozíku a stará se o malé děti. Kamarádce diagnostikovali rakovinu prsů a tříletý synek jiného přítele neslyší. „Denně vidím, že spousta lidí nemá život jednoduchý. A i když je nejdřív všechno naruby a spoustu toho nemůžete, nakonec hodíte kotvu a nějak se to podaří,“ shrnuje.
Je prostě normální
Luboš má dva dospělé syny a hodnou ženu. „Oni mě drželi celou dobu nad vodou. Jsem jim vděčný, že mě berou úplně normálně. Lítost by mi nepomohla. Udělají za mě, co sám nemůžu, a berou, že si musím zalézt a dialyzovat se. Jsou fajn,“ říká Luboš.
Má radost, že mladší syn je již samostatný a staví s přítelkyní dům. Září, když vypráví o budoucím vnoučeti od staršího syna. „Jestli budou mít holčičku, tak jim ji asi zkonfiskuju,“ těší se. Ale bude rád i za vnuka. „Mladí už ho viděli na ultrazvuku,“ chlubí se. Vypráví i o malých neteřích. Na návštěvě mu vylezou na klín a jeho moc těší, že jim může být strejdou. „Nemůžu se dočkat, až vyrazíme s kolotoči. I když se k tomu nemůžu postavit jako dřív a odpracovat to za mě musí jiní, mám to rád!“
