Vydlabaná dýně s rozšklebeným obličejem, hrozivým nebo rozesmátým, doprovází nástup pozdní jeseně. Jako ústřední motiv Halloweenu vládne i zábavným pohlednicím a přáním, které se na tento svátek posílají především (nikoli výhradně) v anglofonním světě. U nás je obvykle pokládána za import ze Spojených států. Co se týče materiálu – dýně, je tomu tak. Dříve ji ale vyráběli v Anglii z tuřínu, v chudším, na počasí drsnějším Skotsku a Irsku z vodnice, ředkví, červené řepy, v novověku dokonce z velkých brambor. Do lamp připomínajících hlavy pak vyřezali náznak obličeje a do jejich nitra vložili hořící uhlík, zapálenou třísku nebo svíčku, obvykle lojovou.
Kořeny Halloweenu splývají s keltským Samhainem. O této noci přicházejí stíny našich zesnulých, ale také brány podsvětí opouštějí přízraky a čarodějnice, vládnou nadpřirozené bytosti. Lidé zapalovali ohně a rozsvěcovali lampy v podobě hlav či vlastně lebek ze dvou důvodů. Chtěli přilákat dobré duchy a ty zlé zahnat, případně proto, aby si připomněli duše úpějící v očistci. Oheň je magický, pohltí temnotu i s jejími zlopověstnými obyvateli, a prospěje laskavým entitám.
Svítilny z vydlabané zeleniny s perforacemi ve tvaru stylizované tváře se vyráběly různě po světě. Bylo to rychlejší, levnější a bezpečnější, než shánět nový olejový kahan nebo nechat otevřené světlo z louče bez dozoru. Hrůzostrašný obličej lampy pak vyděsil nebezpečná zjevení ještě spolehlivěji. Démoni si také mohou pomyslet, že místo už je obsazeno jinou příšerou – vždyť se při pohledu na dýňovou lucernu zdá, že uvnitř ní vyskakuje a ožívá neposedný, výhružný duch.
Vydlabaná a zevnitř osvětlená zelenina se v Anglii na různých místech používala i mimo dušičkový čas. Mládenci umísťovali na živé ploty takto upravené tuříny zvané Hoberdyho lucerna a děsili jimi noční pocestné. Když jste svítící bulvu vystavili před okno nebo na práh svého domu, spolehlivě jste uchránili stavení před upíry či jinými nemrtvými.
Do Ameriky prý dorazily halloweenské zeleninové lampy s irskými přistěhovalci v polovině 19. století. Jiné zdroje tvrdí, že k tomu došlo mnohem dříve. Ještě před masovou imigrací Irů se vyřezávané svítící dýně objevovaly v hororových příbězích, například v povídce o přízračném jezdci z Ospalé díry (vydáno 1820), který ji nosil místo useknuté hlavy. Tradice vedla k zrodu novodobých legend o hrůzných Dýňových dětech, zlých panenkách s dýňovou hlavou nebo k populární vraždící nestvůře pojmenované Pumpkinhead čili Dýňová hlava.
Dýně, které nahradily tuřínové a ředkvičkové předchůdce, dovolily svými rozměry, aby si řezbář pohrál s jejich maskou. Dlouho patřily ozdobně vydlabané dýně v Americe k oslavám podzimní sklizně a ke Dni díkůvzdání. Poprvé byly spojeny s veselými reji Halloweenu v šedesátých letech 19. století. Postupně se jim otevřela cesta k oblibě a slávě, přičemž dušičkový předvečer s hororovými koledami je v moderní době druhým nejoblíbenějším a nejkomerčnějším svátkem na severoamerické půdě.
Ale proč označení Jack-O’Lantern, případně za starých časů Jack McLatern? Výraz Jack byl často používán jako eufemizmus pro nadpřirozené bytosti (dnes třeba i pro lékařskou figurínu!), například nám známý Jack Frost nebo „Májový král“ Jack o‘ the Green. Vypráví se velmi stará historka o mazaném a líném kováři Stingy Jackovi, který hřešil, až propadl peklu. Obelstil však Ďábla, takže ho po smrti nechtěli ani na nebi, ani v podsvětí. Hamižného Honzu, jak by se dalo anglické jméno přeložit, odsoudili k věčnému bloudění. Na nekonečnou temnou cestu dostal jen pekelný uhlík, skomírající ve večerním větru. Aby mu neuhasl, Stingy pohotově vydlabal tuřín, který coby kovářova oblíbená potravina zůstal v jeho brašně, a světélko uložil dovnitř. Dodnes tak putuje světem… Jack s lucernou.
Jenže termín Jack-O’Lantern (s významem „lucernový chlapík“, také psáno Jack-o‘-lantern) se začal používat výslovně pro lidi, nikoli pro vydlabanou zeleninu vevnitř s hořícím uhlíkem či svíčkou. V sedmnáctém století znamenal muže s lucernou nebo nočního hlídače. Jen o málo později se vžil pro záhadná světla, která se někdy v noci na bažinách a močálech vyskytovala: naše bludičky či světýlka. Nazývali je také jinými jmény: latinsky ignis fatuus – bláznivý oheň, will-o‘-the-wisp (Vilík s pochodní), fráterova světýlka a jiné. To je ovšem jiný příběh… Strašidelné dýně získaly název Jack-O’Lantern až během 18. století.
Tradice vyřezávat koncem podzimu strašidelné obličeje do vhodné zeleniny (včetně dýní) není omezen pouze na země, jejichž kultura se odvozuje z Británie. Na Pyrenejském poloostrově patří k dávným tradicím, možná ještě z časů předkeltského osídlení. Říká se jim Coco / Coca; výraz se vztahuje k hlavě, lebce, a k rozšířené pověsti o hrůzném duchu s dýňovou hlavou. Odtud pochází i jméno kokosové palmy, protože portugalským mořeplavcům její ořechy připomínaly strašidelné lebky.
Ještě v současnosti v některých oblastech Portugalska se s Cocou v předvečer Dušiček koleduje, místo sladkostí pro děti se vybírá na chudé a potřebné. Jinde obcházejí vesnice chlapci se zeleninovými svítícími lucernami zavěšenými na žerdích jako lampióny. Nepřipomíná vám to ruskou pohádku, v níž Vasilisa putuje temným lesem a místo lampy si nese na tyči svítící lebku z mobiliáře Baby Jagy?
Někteří badatelé při analýzách lidových zvyků a folklórních i mytických odkazů soudí, že magické zeleninové svítilny zrodil kultovní lov na lebky poražených protivníků, který se právě (nejenom) u Keltů těšil velké prestiži. Hlava symbolizovala život, sídlila v ní duše; zároveň stvrzovala vítězství keltského válečníka. Když ji zabitému nepříteli odsekli, vyřízli jazyk a odstranili mozek. Trofej konzervovali za pomoci pryskyřice a rostlinných olejů nebo dýmu, aby ji pak přibili nade dveře nebo usadili do výklenků. Možná lebky, rituálně umístěné v bráně oppida na Závisti, zevnitř ozařovaly planoucí uhlíky – a strašidelné halloweenské hlavy se oklikou po staletích vracejí domů.
