Bohuslav Slánský. Jako první u nás provedl restaurátorský průzkum s použitím rentgenové a ultrafialové fotografie
Bohuslav Antonín Slánský přišel na svět 26. ledna 1900 na Malé Straně ve Valdštejnské ulici č. 159/16 v rodině magistrátního úředníka.
Bohuslav Antonín Slánský přišel na svět 26. ledna 1900 na Malé Straně ve Valdštejnské ulici č. 159/16 v rodině magistrátního úředníka.
Třicetidenní výzva vás vrátí znovu do kondice. Zima sice ještě zdaleka nekončí, přesto bychom pomalu měli začít dělat něco pro sebe a zbavovat se tukových zásob, které nám zbyly po bujarých oslavách Vánoc, Silvestra i po poněkud línějším období, které obvykle se sníženými teplotami nastává. Třicet dní zkuste jíst tak, ať se cítíte lépe. Pokud si do toho také trochu zacvičíte, určitě se povede nějaký ten špíček sundat.
Hlavním aktérem tohoto příběhu se stal svatý Pavel z Tarsu, předtím Saul anebo česky také Šavel. Zapřisáhlý nepřítel křesťanství a křesťanů zažil v životě událost tak zázračnou, že se z něj okamžitě v 1. st. n. l. stal ten nejhorlivější stoupenec nové víry, která je dnes jedním z hlavních světových náboženství.
České strojírenské firmy by mohly ve Vietnamu nabídnout především větrné elektrárny, osobní i nákladní automobily, elektrotechniku, vše, co se týká zabezpečení domů a bytů, technologie pro výrobu nanovláken nebo balící technologie, paletovací či přepravní vozíky a manipulační techniku týkající se obchodu s kávou a rýží. Mnohé možnosti zůstávají nevyužity.
Touto písní od Jaroslava Uhlíře, vždy začínal jeden z prvních českých sitkomů s názvem „Hospoda“. Ať už oblíbený anebo neoblíbený neexistuje snad jediný Čech, který by o tomto seriálu alespoň neslyšel. Pravdou je, že se tento seriál rok, co rok opakuje a vy, kteří na něj pravidelně koukáte zas a znova si myslíte, že už o něm víte úplně vše. Pojďme se podívat na některé věci, které ne každý divák ví.
Na podzim roku 2017 zachytila antarktická observatoř „Ledová kostka“ velice zvláštní částici s extrémně vysokou energií. Vědci již delší dobu tušili, že takovéto částice budou vznikat ve vesmíru u černých děr. Chyběl jim však důkaz.
Mengeleho dvojče A-782. Tak zní název knihy publicisty Pavla Barocha vyprávějící příběh Jiřího Fišera, posledního žijícího dvojčete v Česku, které zažilo a přežilo koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi.
Jeden z nejpodivuhodnějších českých umělců dvacátého století téměř nevytáhl paty z Kyjova. Ale svět si ho našel a dnes patří jeho fotografie k nejoriginálnějším výpovědím uměleckých outsiderů. Tichý byl vlastně voyeur, podivínský samotář, který po celý svůj život šmíroval dívky a ženy. A nejen to – také je fotil, byť používal ty nejpodivnější fotoaparáty, jaké si můžeme představit. A když zrovna nefotil, trávil čas v psychiatrické léčebně, kam ho komunistický režim opakovaně zavíral.
Jmenovala se Mihrimah a její životní dráha byla samozřejmě dána tím, že se narodila jako turecká princezna. Tento životní vklad ale dokázala zúročit díky svému nadání a citu pro politiku tak, že zvládla – a přežila – zákulisní a harémové intriky na dvoře hned tří sultánů po sobě – svého otce, bratra a synovce.
Kdo se myje, smývá ze sebe milost boží. Zajímavý slogan, že? Byl na vývěsním štítě náboženství, které se zaměřilo na lidskou duši, a pomíjející tělesná schránka byla hodna opovržení. Kult krásy těla, sportu a čistoty byl pohanským reliktem a byl opuštěn. Olympijské hry, staré více než dvanáct století, byly zakázány. Lázně zbořeny. Krása těla je ďáblovo osidlo. Antický svět zmizel a z Evropy se stal zablešený, páchnoucí dvorek, ranného středověku.
Soutěž Auto roku letos vstoupila do 26. ročníku. Hodnocení vozů, které má pod palcem Svaz dovozců automobilů, mají na starosti motorističtí novináři. Letošní ročník byl ozvláštněn faktem, že do finále se probojovalo hned šest vozů, což je o jednoho více než obvykle.
Když je člověk nešťastný, je ochoten podstoupit cokoliv, co mu jen trochu pomůže. I to, co by za šťastnějšího rozpoložení mysli považoval přinejmenším za podezřelé. A když navíc narazí na propracovaný systém, jakým scientologie bezpochyby je, vidí v tom vedle naděje i logiku a řád.
Čekankový puk je buď bílý, nebo nafialovělý. Oba druhy se náramně hodí jako přílohy do nejrůznějších salátů.
Chtěl přinést zemi klid, přál si být spravedlivým císařem a prvních pět let jeho vlády bývá považováno za jedno z nejlepších období v dějinách Říma. Jenže pak se křehká psychika mladého císaře zhroutila a on si začal užívat své moci. Kvůli svému nezkrotnému sexuálnímu apetitu se vyžíval v orgiích všeho druhu, paranoidní touha po uměleckém uznání a chorobný strach o život pak vedl k tyranskému vládnutí, během něhož nechal zavraždit i svou vlastní matku. V posledních měsících jeho vlády nikdo nedokázal odhadnout, jak se šílený císař zachová.
Jak je možné, že žil v Paříži na počátku 20. století a zůstal nedotčen kubismem a dalšími ismy? Maloval tak osobitě, že jeho obraz pozná na první pohled i laik.
Kde končí klišé a začíná umělecké dílo? Otázka, na kterou svými příběhy odpověděl Jack Warner Schaefer (19. 11. 1907 – 24. 1. 1991). V obou svých nejslavnějších knihách, „Jezdci z neznáma“ i v „Muži se srdcem kovboje“ se udržel přesně na hranici mezi nimi.
Vedle jógových cviků si někdy můžete vyzkoušet také tibetské. Sestava s názvem pět tibeťanů byla oblíbená už v době První republiky. Potom se o ní řadu let nemluvilo a znovuobjevena byla až po roce 1989. Je to sestava, která vám zaručí štíhlou postavu a také psychickou odolnost. Jednoduše posílíte díky ní tělo i ducha.
Také milujete pokrmy z hub? Jistě nám dáte za pravdu, že není nad to, připravit si nějakou pochoutku z čerstvých plodnic. A je to reálné i nyní přes zimu.
Tak dlouho, v letech 2001 – 2004, byla Megawati prezidentkou země, která se teprve nedávno, v roce 1988, vydala na cestu demokracie. Svoji zásluhu na tom, že se tento kurz podařilo v zemi udržet, má i Megawati. I když z větší části jen proto, že je dcerou prvního indonéského prezidenta Sukarna.
Polovinu života strávil ve vězení, respektive v psychiatrické léčebně, která zabírá jedno křídlo věznice. Společně s dalšími psychopaty odsouzenými za sexuální násilí čekal na léčbu, jež by mu pomohla zbavit se jeho sadistických choutek. Jenže žádná léčba nepřicházela a jeho pobyt na samotce se prodlužoval do nekonečna, bez jakéhokoliv výhledu na změnu. V té chvíli se Frank van den Bleeken rozhodl pro nezvyklé řešení – sám pro sebe požádal o vynesení ortelu smrti.