Na svět přišel Stepan Bandera jako druhý ze sedmi dětí řeckokatolického kněze Andrija Bandery. V mládí býval často nemocný a do základní školy nechodil, učil ho doma otec. Na podzim roku 1919 začal navštěvovat ukrajinské metropolitní gymnázium ve Stryji. V té době, roku 1922, mu na tuberkulózu zemřela matka a téhož roku vstoupil do ukrajinského skautského oddílu „Plast“. Studium úspěšně zakončil maturitou v roce 1927 a rozhodl se studovat na „Ukrajinské ekonomické akademii“ v Poděbradech založené u nás po 1. světové válce ukrajinskými emigranty. Polské úřady mu však odmítly vydat pas, a tak z tohoto studia sešlo.
Politicky se Bandera angažoval již od mládí. V 30. letech vstupuje do OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) a rychle v ní postupuje – stává se krajským náčelníkem, velitelem vojenského oddílu a zahajuje řadu represivních akcí proti zástupcům polských okupačních orgánů, které získaly značnou publicitu.
Podílel se tak na vraždě školního kurátora Gadomského, obviněného z negativních zásahů v polském školství a z popolšťování nepolských národností, a sám zorganizoval a řídil zavraždění dalších dvou exponentů polské okupační moci. Prvním z nich by tajemník sovětského konzulátu a agent NKVD Alexej Majlov, a to na protest proti hladomoru na Ukrajině způsobeného Stalinovým rozhodnutím. Tomu padlo za oběť 3,5 milionů lidí, převážně Ukrajinců. A v druhém případě nešlo o nikoho menšího než o polského ministra vnitra Bronislawa Peratského, pod jehož vedením prováděly polské úřady krvavé akce „pacifikace“ Ukrajinců.
Za podíl na tomto atentátu byl Bandera roku 1934 odsouzen k trestu smrti, ale rozsudek mu byl později zmírněn na doživotní odnětí svobody. Během dvou soudních procesů si Bandera získal proslulost svou plamennou obhajobou nutnosti ozbrojeného boje proti polskému státu. Byl vězněn potom v různých věznicích, naposled v Brestu. Když se k nim 13. září 1935 blížili Němci, polská vězeňská správa evakuovala dozorce a vězně propustila na svobodu. Toho Bandera využil na maximum a v polovině ledna následujícího roku dorazil v Římě k svému bratrovi Alexandrovi, který tam úspěšně studoval.
Poté, co Hitler napadl SSSR, Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) 30. června 1941 vyhlašuje ve Lvově obnovení ukrajinského státu, u čehož Bandera nemohl chybět. To ovšem Hitlerovi nevyhovuje, Ukrajina, plná úrodné černozemě, měla být podle jeho plánů, spolu s dalšími státy, zbavena neárijského obyvatelstva a po válce, pro Německo samozřejmě vítězné, osídlena německými sedláky. Proto také nacisté představitele nově vzniklého ukrajinského státu vč. Bandery 5. července 1941 zatkli a převezli do koncentračního tábora Sachsenhausen, do části určené pro prominentní vězně s podstatně lepšími podmínkami, než jaké panovaly v běžných koncentračních táborech. Bandera tam měl povolení k návštěvám své manželky, Jaroslavy Vasiljevny Banderové (1917 – 1977), s níž se oženil v červnu 1940 v Krakově.
V září 1944 byl Bandera spolu s několika dalšími vedoucími členy OUN propuštěn, ovšem to už ztratil v této organizaci vliv. Odmítl také nabídku Němců, aby se zapojil do boje proti SSSR jako partyzán a v klidu se v Německu dočkal konce války, přičemž se i s rodinou přesunul do té části Německa, která byla pod kontrolou západních spojenců.
Poválečná léta jsou pro něj dramatická, protože sovětská tajná služba se zaměřila nejen na vůdce ukrajinského národního hnutí, ale i na jejich příbuzné včetně dětí. Do roku 1948 se Banderovi šestkrát stěhovali. Postupně bydleli v Berlíně, Innsbrucku, Seefeldu, Mnichově, Hildesheimu a Starnbergu. Nakonec se proto, aby se nejstarší dceři Natalii (1941 – 1985) dostalo dobrého vzdělání, v roce 1954 vrátili opět do Mnichova. Kromě Natalie v rodině vyrůstal i syn Andrij (1944 – 1984) a po válce se Banderovým narodila ještě dcera Lesja (1948 – 2011).
V Mnichově prožil Bandera poslední roky svého života pod jménem Stefan Popel, a to údajně na pas šachisty Stefana Popela z Lvova, který opustil Ukrajinu v roce 1944, v 50. letech žil v Paříži a v roce 1956 se přestěhoval do USA. Za pomoci ženy se Bandera snažil skrýt svou pravou identitu i před dětmi, aby je nevystavoval zbytečnému riziku.
Dnes se nám to může zdát přehnané, ale Banderovy obavy byly oprávněné. 15. října 1959 si na něj před vchodem do domu počkal agent KGB Bohdan Stašinskij a na příkaz šéfa KGB Šelepina a Chruščova mu vstříkl do tváře smrtelně jedovatý kyanid draselný. Bandera byl na místě mrtev a zpočátku to vypadalo tak, že jej stihl infarkt.
Do věci se ale ihned zapojila sovětská propaganda, která za útočníka označila německého uprchlíka T. Oberlandera, s nímž se Bandera setkával během války. Jako další se objevila zvěst, že Bandera byl britským agentem a že ho zlikvidovala západoněmecká tajná služba. Tomu však málokdo uvěřil, protože bylo nemyslitelné, že by Bonn chtěl vyvolat konflikt s Londýnem. Po důkladném vyšetřování vraždy byl odhalen skutečný vrah Bohdan Stašinskij, který mezitím roku 1961 emigroval na Západ, nakonec možná především ze strachu před svými vlastními lidmi. Přestože se jednalo o jasnou vraždu, dostal poměrně mírný trest osm let těžkého žaláře. Německý soud v tomto případě argumentoval tím, že hlavním obžalovaným je sovětská vláda v Moskvě. Stašinskij si nakonec ani tento trest neodseděl celý a s novou identitou zmizel v USA.
Tragický osud stihl i příslušníky širší Banderovy rodiny. Otec Andrej (1882 – 1941) byl zatčen, opakovaně mučen a nakonec popraven sovětskými orgány. Bratři Alexander (1911 – 1942) a Vasilij (1915 – 1942) byli zabiti v německém koncentračním táboře polskými kápy (tj. dozorci z řad vězňů). Bratr Bohdan (1919 – ? 1942, 1943) padl jako příslušník partyzánské jednotky. Sestry Marta Maria (1907 – 1982) a Oksana (1917 – 2008) byly zatčeny sovětskými orgány v roce 1941 a poslány na Sibiř. Obě potom žily v zahraničí a po celá desetiletí měly zakázáno vrátit se do vlasti. Oksana se domů vrátila až po roce 1989, po více než 50 letech, Marta Maria se možnosti návratu nedožila. Sestra Vladimíra (1913 – 2001) byla zatčena roku 1946 a do roku 1956 vězněna v gulagu.
Dnes je osobnost Stepana Bandery hodnocena mírně řečeno rozporuplně. On sám měl přímo na svědomí smrt tří představitelů moci, kterou považoval za okupační a která také okupační byla. Jeho ideologie se ale stala živnou půdou pro tzv. Banderovce, příslušníky UPA (Ukrajinské povstalecké armády), kteří se ve jménu boje za svobodnou Ukrajinu dopouštěli těch nejbestiálnějších válečných zločinů vč. etnických čistek. Ukrajina se nakonec své samostatnosti dočkala o půl století později, 24. srpna 1991, kdy se odtrhla od rozpadajícího se SSSR.