Nikolaj Alexandrovič Bulganin se narodil 11. června 1895 v Nižném Novgorodě jako syn úředníka, i když sám ve svých životopisech uváděl původ dělnický. K bolševické straně se připojil v roce 1917 a v roce 1918 vstoupil do Čeky, státní, tajné policie, kde sloužil až do roku 1922. Po ruské občanské válce se stal průmyslovým manažerem, pracoval až do roku 1927 v různých odborech jako administrátor a poté v letech 1927 – 1931 jako ředitel moskevské elektrárny zodpovídal za dodávky elektrického proudu do Moskvy. Do roku 1937 byl také předsedou výkonného výboru moskevských sovětů.
V roce 1934 byl zvolen kandidátem členství v Ústředním výboru Komunistické strany SSSR. Během čistek, za tzv. velkého teroru, těsně unikl smrti tím, že na čas odjel na dovolenou do Polska pod záminkou léčení. V roce 1937 byl jmenován předsedou rady lidových komisařů RSFSR (Ruské sovětské federativní sovětské republiky, jedné z republik SSSR) a získal tím i členství v Ústředním výboru Komunistické strany SSSR. V září roku 1938 byl ustanoven náměstkem předsedy rady lidových komisařů SSSR a v letech 1940 – 1945 stál v čele správní rady Státní banky SSSR.
Během druhé světové války Bulganin sehrál významnou úlohu ve vládě a také v Rudé armádě, ačkoli nebyl nikdy hlavní velitelem. Když získal hodnost generála, všude se na veřejnosti objevoval ve vojenské uniformě, ale jeho civilní vystupování jeho vojenské hodnosti neodpovídalo. V roce 1944 byl Bulganin jmenován náměstkem lidového komisaře obrany a sloužil jako Stalinův hlavní agent v armádních strukturách. 3. března 1947 byl, a to přímo Stalinem, jmenován ministrem obrany SSSR. Obsazení tohoto významného postu civilním politikem, který nikdy nevelel vojskům, bylo zřejmě způsobenou Stalinovým záměrem udržet si tímto způsobem v poválečném období kontrolu nad armádou – vzhledem ke stoupající popularitě sovětských vojenských špiček na veřejnosti a nechtěl je posílit ještě tím, že by příslušníci armády vedli i ministerstvo obrany.
Navíc byl Bulganin podle všeho Stalinovým oblíbencem a Stalin dokonce uvažoval, že by se mohl stát jeho nástupcem. Nepřímo to dokládá i kuriózní způsob, jakým Bulganina povýšil do hodnosti maršála Sovětského svazu. Stalo se tak před vojenskou přehlídkou 7. listopadu 1947, které měl technicky velet maršál Sovětského svazu Mereckov, zatímco Bulganin, který měl přehlídku provést a byl tedy funkčně Mereckovovi nadřízený, byl pouze armádním generálem. Aby se tento nesoulad mezi funkcí a hodností odstranil, Stalin Bulganina promptně povýšil na maršála Sovětského svazu. Což vlastně ještě dopadlo dobře, protože Stalin mohl také Mereckovova degradovat.
Bulganin si byl přesně vědom toho, jaké skutečné poměry v SSSR panují, a že před Stalinem není nikdo v bezpečí, ani jeho oblíbenci. Pamětník Michajl Smirtjukov, na něj např. vzpomínají takto:
„Měli jste vidět Bulganina, jak se raduje po popravě Beriji (k níž došlo 26. 6. 1953 – pozn. aut.). Poté, poprvé po dlouhé přestávce, se v Kremlu v roce 1954 uskutečnila oslava Nového roku (první po Stalinově smrti, k níž došlo 5. 3. 1953 – pozn. aut.). Na rozdíl od předválečných let byl pozván široký okruh lidí. Vedoucí představitelé státu – Malenkov, Bulganin, Chruščov – tančili kolem jolky chorovod. Bulganin najednou vystoupil z kruhu a začal sám tancovat. Ihned se u něho začaly v tanci střídat ženy a unavené odcházely. A on dál a dál tančil. A to mu bylo 58 let! Byl to silný muž, vydržel hodně.“
V únoru 1955 ve vnitrostranických bojích byl z funkce předsedy Rady ministrů SSSR (tj. de facto z funkce premiéra SSSR) odvolán Stalinův nástupce Malenkov a na jeho místo nastoupil Bulganin, zatímco ministrem obrany se místo něj stal maršál Žukov.
Bulganin jako hlavní představitel vlády SSSR spolu s Chruščovem, tehdy prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu (v západním tisku proto známí jako „B a K“), uskutečnil řadu důležitých oficiálních návštěv. V Jugoslávii se jednalo o usmíření sovětského vedení s prezidentem Titem. Následovala cesta do Indie, ze které byl natočen dvouhodinový, v té době tak často nevídaný barevný film, který se potom povinně promítal i ve školách. V roce 1956 s japonským premiérem I. Hatoyamou Bulganin v Moskvě podepsal sovětsko-japonské prohlášení o normalizaci vztahů.
A došlo i ke skandálům, např. při návštěvě Velké Británie v roce 1956 spojené s aférou „zmizení“ anglického potápěče a „žabího muže“ Lionela Crabba, k němuž došlo během jeho průzkumné mise kolem sovětského křižníku, kotvícího v anglickém přístavu v Portsmouthu. Přehnaný důraz na úspěchy sovětské diplomacie ve světě vedly naši lidovou tvořivost tak, že na melodii tehdy populární písničky „Plují lodi do Triány“ vznikl nový text „Plují lodi do Londýna, přivezly nám Bulganina…“
Dny Bulganinovy největší politické slávy v SSSR ale už pomalu končily. V červnu 1957 Chruščov definitivně upevnil své vedoucí postavení v Komunistické straně SSSR, když zvítězil nad „protistranickou skupinou“, která zahrnovala i Bulganina. V březnu 1958 Bulganin přišel o post předsedy Rady ministrů SSSR, na který byl návrhem Klimenta Vorošilova jmenován sám Chruščov. Navíc byl od moci v SSSR odstaven poměrně groteskním způsobem. Michajl Smirtjukov na to vzpomíná takto:
„Stalo se to po cestě do Thajska. Pak se stalo zvykem, že když se naši vůdci vrátili ze zahraničí, bylo svoláno shromáždění, na kterém informovali o výsledku jednání. Shromáždění to byla obrovská, např. ve Velkém divadle v Moskvě nebo v hale pro 6000 lidí v Lužnikách. Chruščov z nějakého důvodu přiletěl do Moskvy z Thajska dříve. Bulganin letěl později v jiném letadle. Chruščov na něj nečekal, zahájil shromáždění a začal přednášet. Do toho se náhle objevil Bulganin. Lidé v sále povstali a obrovským potleskem ho pozdravili. Koneckonců, všichni věřili, že jsou přátelé, že jeden stojí za druhým. Zdálo se však, že Chruščov je z takového potlesku jakoby omráčený. Tvářil se dotčeně, ztratil veškerý řečnický elán, nedokončil větu, odešel z pódia a posadil se ke stolu. A všichni nadále tleskali Bulganinovi.
A v té chvíli jako by mezi nimi proběhla černá kočka a bylo po přátelství. Nikita opět nabyl rovnováhy, až když Bulganina odstranil ze všech funkcí a tím i z veřejného života. A opět nastala v zemi vláda jednoho muže.
Poslední den v práci v Kremlu si mě Bulganin zavolal k sobě a řekl: „Nyní odcházím,“ říká, „a předsedou bude Nikita.“ Téměř plakal a bradka se mu třásla. „Přeji ti hodně zdraví, Nikolaji Alexandroviči,“ říkám. Přestože byl v maršálské uniformě, pohled na něho byl žalostný. Brzy nato Nikita, protože věděl, jak Bulganinovi záleží na jeho hodnosti maršála, ho degradoval na generálplukovníka a poslal, aby vedl hospodářskou radu Stavropolu.
V únoru 1960, když mu bylo 65 let, Bulganin odešel do důchodu a vrátil se do Moskvy, ale tam už nic nebylo jako dřív. Zemřela mu žena a s dětmi si nerozuměl. Někomu dal svoji chatu, měl problémy s bytem, nakonec se uchýlil „na poukaz“, který se každý týden vystavoval nový, do rekreačního střediska „Nazarjevo“ určeného pro zaměstnance stranického aparátu jako byli řidiči a sekretářky. Na Nový rok 1964 byl dokonce pozván na novoroční oslavu do Kremlu setkal se tam s Chruščovem, a dokonce údajně živě spolu rozprávěli a společně z oslavy odešli. Jinak ale žil dost osaměle. V jídelně „svého“ rekreačního střediska měl svůj vlastní stůl a když přišel někdo na snídani, vždy vstal, pozdravil ho a prohodil pár slov, aby tak, snad, nějak rozptýlil svou osamělost. Pro nikoho už nic neznamenal.
Pořád to ale byl podstatně lepší osud, než jaký stihl řadu jiných sovětských komunistů za Stalina a nejspíš i proto v posledních letech Bulganin vypadal, že se svým vynuceným odchodem z vedení SSSR vyrovnal a smířil. Nastaly prostě už jiné časy, a nakonec k nim svou především diplomatickou činností přispěl i on sám. Zemřel 24. února 1975 ve věku 79 let a byl pohřben na Novodevičím hřbitově.
