Působivou budovu Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově kdysi s trochou nadsázky nazývali prvním pražským mrakodrapem. Vyšla z per architektů Karla Honzíka a Josefa Havlíčka. Ten druhý se narodil před 120 lety, 5. května 1899, v Praze.
Svěšená hlava, pohled upřený do obrazovky telefonu a naprostý nezájem o okolní svět. Tak by se dal popsat obraz ulice 21. století.
Studenti a studentky středních škol v pátek 3. května podruhé stávkovali za klima. Opatření vlády k ochraně klimatu je podle nich nedostačující. Stávky opět organizovalo hnutí Fridays For Future, konaly se ve více než patnácti městech celé ČR – v Praze, kde sešly asi dva tisíce lidí, dále Brně, Ostravě, Karlových Varech nebo Valašském Meziříčí.
Věda, to nejsou jenom geniální učenci, objevitelé, vynálezci. Jsou to i lidé, kteří zasvětili svůj život i každodenní tvrdé práci s tím rizikem, že se třeba nikdy nedočkají chvíle, která začne nést svoje ovoce. Knihy jsou pro ně prostředkem, nikoliv cílem. Netrpí velikášstvím, přehnanou ješitností a pocitem výjimečnosti, jako mnoho jiných. Takovým byl i Martin Bacháček, dlouholetý rektor Univerzity Karlovy.
Ten slastný a lehce povzbuzující pocit, který se rozlije v těle kuřáka, když si zapálí cigaretu, bohužel netrvá věčně. Je jen na pár minut, co pocit vydrží.
Jako „německý podzim“ bývají označovaná sedmdesátá léta v Západním Německu (NSR) provázená útoky tzv. „městské gerily“, jejíž ideologie byla postavena na marxismu a maoismu. Těmi nejhoršími „městskými partyzány“ byli bezpochyby Baader a Meinhofová.
Únava, nezvladatelný stres, podráždění a spánková deprivace. Takové jsou projevy vyhoření. Typickými kandidáty tzv. burn-out syndromu jsou zejména muži ve středním věku na manažerských pozicích.
Ať chceme nebo ne, Česko bylo po 300 let součástí Rakouského císařství, později Rakouska-Uherska, a spolu s ním zažívalo i ty jeho lepší chvíle. Určitě mezi ně patřila i vítězná tažení českého maršála Václava Radeckého v severní Itálii, tradičním českém zájmovém území.
Jako pionýr stál před více než 40 lety Vladimír Štrupl se svým spolužákem Karlem Němcem čestnou stráž u pamětní desky Arnošta Antoše, který padl 5. května 1945 při Pražském povstání. Deska byla instalována v Praze 6 v ulici Jugoslávských partyzánů. Jeho jméno pak už nikdy nezapomněl… Poté, co zjistil, že deska zmizela, zveřejnil to na webu Spolku pro vojenská pietní místa. Když se mu ozval vnuk Arnošta Antoše, pustil se do jejího hledání. Usiloval o to, aby byla vrácena na původní místo. Vše dotáhl do zdárného konce!
I tak se dá popsat doba vlády diktátora Alfredo Stroessnera v jeho rodné Paraguayi. Začala pučem 4. května 1954 a trvala až do roku 1989, kdy moc v zemi uchvátil tchán jeho dcery. Pohledy na jeho osobnost jsou kontroverzní dodnes, jedno je ale jasné zcela jistě. Ekonomice jeho pevná ruka jenom prospěla.
Měsícem lásky bývá označován květen. Hlavně prvního května se milenci schází pod rozkvetlou třešní a dávají si polibek. Připravili jsme pro vás pět věcí, které o lásce možná ještě nevíte.
Recitál všestranné Jitky Molavcové „Láska, to (ne)jsou jen písmena“ se v půli dubna uskutečnil v historickém sále Domu u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Za klavírního doprovodu Petra Ožany přecházela s jistotou od šansonů k písním Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra nebo Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha.
Jaro je nejlepším ročním období na detoxikaci, tedy očištění těla od škodlivých toxinů. Ačkoliv naše tělo provádí samo detoxikaci, existuje několik potravin, kterými tomuto procesu můžeme pomoci a zintenzivnit účinek. Dnes vám představíme řapíkatý celer. Po jeho konzumaci se budete cítit svěžejší a nabití energií.
Řadí se mezi nejvýznamnější barokní zahrady v Evropě. Jsme na levém břehu Labe jihovýchodně od Drážďan, ve městě Heidenau ve Svobodném státě Sasko.
REPORTÁŽ. Dotyk povolen. Na vlastní ruce jsem zkusil, jaké je sáhnout do cizího klína. Svlečená těla najdete v centru Prahy. Na Václavském náměstí ve 4. patře Domu módy je od 5. dubna otevřena stálá galerie nahých lidí. V Evropě jde o unikátní výstavu autora Mária Petreje.
Skupinka mužů pokuřujících před domem tiše hovoří. Je chladno, ale domů nikdo z nich nepospíchá. Jeden z nich byl právě vyhnán na mráz a ostatní sousedé s ním ze solidarity sdílejí stejný osud. Poručila to porodní bába. V domě za jejich zády právě přichází na svět nový člověk. Muži si mají o čem povídat. Nádherná kometa na obloze poutá už několik dní pozornost všeho lidstva. Je třicátého listopadu roku 1835. I umírání je součástí života. Smrt splnila svůj úkol, a živí právě otevírají okno, aby duše měla volnost k odletu. Je vlahá jarní noc a na obloze svítí nádherná kometa. Vrátila se znovu, po sedmdesáti pěti letech. Je dvacátého prvního dubna 1910.
Dneska samozřejmost, koncem 19. století horká novinka. Opravdu horká. Teplota svařovacího oblouku dosahuje až 8000 stupňů. Komu však připsat prvenství tohoto převratného vynálezu?
Krev není voda a v případě muže jménem Alexandre Floriana Josepha, hraběte Colonna-Walewského to platilo víc než stoprocentně. V jeho žilách se snoubil dobrodružný duch jeho otce, císaře Napoleona, a oheň polských šlechticů po matce. Poklidný život proto u něj vůbec nepřipadal v úvahu.
Jasné, jarní noci v těchto dnech, přímo lákají k tomu, aby je člověk prožil pod širým nebem. Rozjařená společnost se již odebrala pokračovat s radovánkami do chaty a vy jste u ohně osaměli. Už nepřikládáte. Oheň stejně dohasíná, rudě žhnoucí uhlíky s tichým, jakoby skleněným cinkáním pomalu vychládají. Hvězdnaté nebe je velmi zajímavé. Zimní souhvězdí s pokračujícím večerem pomalu zapadají. Souhvězdí Býka je naštěstí ještě nad obzorem. Plejády i oranžový obr Aldebaran. Je tam však i jeden načervenalý kotouček, který na hvězdných mapách není. Má stejnou barvu jako uhlíky na dohasínajícím ohništi. Nebliká jako jeho okolí. Je to planeta Mars.
Nová vodárna v Podolí se začala stavět až po vzniku Velké Prahy po 1. světové válce, kdy hlavní město trpělo nedostatkem pitné vody. Stavbu podle zdařilého návrhu prof. arch. Antonína Engela postavila v letech 1929-31 známá stavební firma Václav Nekvasil. Podolská vodárna patřila k největším v Československu, maximální výkon měla 40 tisíc kubíků pitné vody denně, časem až 90 tisíc. Po jeho smrti prošla vodárna rekonstrukcí a byla dostavěna její druhá část, naštěstí byl dodržen původní návrh profesora Engela, a tak byla vodárna ušetřena fatálních výstřelků socialistického realismu.
