Spousta lidí si nedokáže představit domov bez pokojových rostlin. Nejenom že zpříjemní bydlení, ale údajně i dokáží čistit vzduch od různých a zdraví nebezpečných látek, které se uvolňují z nábytku a dalšího vybavení domácností.
Jméno Sofia Villani Scicolone většině z nás nic neřekne. Není divu, italská herečka a modelka vstoupila do filmového světa pod pseudonymem Sophia Loren. Přitom její příběh je jako z pohádky „Kterak se z chudé a ošklivé vesnické dívky stala bohatá a krásná žena, jež dobyla celý svět“. V 60. letech 20. století se stala talentovaná Italka hvězdou největšího formátu i sexuálním symbolem a jako vůbec první neanglicky mluvící herečka získala Cenu Akademie – slavného Oscara. Pojďme si připomenout dnes již pětaosmdesátiletou dámu jejími nadčasovými výroky.
Hněv patří podobně jako strach mezi základní lidské emoce. Lidem v dávných dobách pomáhal právě hněv vyrovnat se s život ohrožujícími situacemi. Protože už si ho dnes ale nemůžete vybít na nebezpečném zvířeti nebo nepříteli, je spíše na obtíž.
„Obrazy Karla Černého jsou pro mne dramatem, zřetelně členěným ve tři jednání, ve tři citové vrstvy. Trojí přítomnost, přítomnost lidí, krajin a věcí docela obemyká i naplňuje jeho tvůrčí svět samotáře, svět v kruhu, bez začátku a konce. Nejsilněji tu na diváka doléhá svět jeho lidí, ať ve dvojicích nebo lidí osamělých, ztracených v příšeří, stmívání či temnotě, do níž jen z dálek prohořívají barevná světla, lidí chutnajících ostré doušky života, na jejichž dně je zahořklá pachuť smutku.“ (Jan Drda)
Kájovi Saudkovi, vlastním jménem Karel Saudek (1935 – 2015), bratru fotografa Jana Saudka se splnil dětský sen, a to stát se komiksovým kreslířem.
Mladý Ivan Blatný se rozhodl pro naprosto nesmiřitelný řez. Nechal za sebou kariéru i majetek, a přestože se živil jako básník slovem, emigroval do Anglie bez schopnosti domluvit se anglicky. Život v exilu byl však více než těžký a Blatný velmi rychle zkolaboval. Jeho mozek mu vypověděl službu a třicetiletý muž začal trpět stále větším stihomamem.
Při pořízení tiskárny si člověk hned neuvědomí, jaké budou další náklady spojené s jejím provozem. Nový přístroj je opatřený všemi potřebnými náplněmi, které nějakou dobu vydrží, a tak není důvod pídit se po dalších informacích. Studená sprcha přijde až v momentě, kdy dojdou. Ceny originálních tonerů jsou vyšroubované tak vysoko, až se z toho člověku zatočí hlava.
Na lidském pláči se podílí méně mimických svalů, než na jeho úsměvu. Z toho logicky vyplývá, že někoho rozesmát, dá mnohem větší práci, než ho rozplakat. Smích odplavuje stres, smích zahání strach, smích osvobozuje. Před smíchem prchá zlo a bojí se ho všichni mocní tohoto světa, kteří mají máslo na hlavě. Nedá se zakázat, nedá se zavřít. Je vysoce virulentní a tak občas mocní zatouží jeho zdroj zničit. To, že oni sami občas bývají příčinou toho smíchu, je pod prahem jejich vnímání.
Ovocné džusy máme všichni rádi. Kupujeme si je, popíjíme je, často si do nich nalijeme alkohol, ale to, jak se vyrábějí je vlastně tak trochu neznámé. Víte, co to vlastně je ovocná šťáva z koncentrátu?
Prodloužená šance na život. Tak se dá popsat unikátní zákrok, který v česku poprvé provedli lékaři Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN). Plíce mladé pacientky a matky dvouletého dítěte jsou teď těžkou plicní hypertenzí natolik poškozeny, že se jimi krev neprotlačí. Bez podpory mimotělního oběhu by již nežila. S novou metodou má ale šanci na transplantaci a další život.
Cítila to mnohokrát. Ten zvláštní pocit z vlastního nebytí, zatímco ostatní tu budou dál. Představa, že všechno nadále běží, i když my už tady nejsme. Svědkem takové kontinuity, symbolem pro jistotu trvání, pro ni hrál věčně odbíjející Big Ben. A tak o tom také psala ve svém díle: „Ten mladý muž odhodil sebe. Odhodil to pryč, zatímco oni žili dál.“ Zuřila válka, nacisté bombardovali Londýn a mnoha lidem chyběla naděje. Deprese, které ji sužovaly po celý život, nyní dosáhly rozměrů fyzického utrpení. Nemohla jíst, spát a ani chodit. Veškerá naděje se vytratila. Musela to odhodit…
V dlouhých zimních měsících ve vytopeném bytě člověka možná napadne, jak zimu přečkají volně žijící zvířata.
Patří k něčemu tak obyčejnému pro náš život, že je často ani nevnímáme. Možná jako děti jsme se jim věnovaly více. Čemu? No mrakům přeci. Krásně se přitom snilo s otevřenýma očima. Pohádkové obludy, nestvůry, zvířata, lidské bytosti. Fantazie pracovala na plné obrátky. Všechno se to nahrávalo kamsi hluboko a my ani netušili, jak je to důležité. Je téměř jisté, že kdybyste se zeptali lidí empatických, citlivých, se smyslem pro krásu, tak by se vám k něčemu podobnému dozajista přiznali.
Všem kolem sebe tvrdil, že ji šíleně miluje. A byla to pravda, nikoli ovšem v přeneseném smyslu slova. Nakonec si nechal krásnou Markétu přivést na zámek a zamknul se s ní ve své komnatě. Co vše se dělo potom, si můžeme pouze domýšlet. Jedno je však jisté – don Julius, nemanželský syn císaře Rudolfa II., propadl sadistickému záchvatu.
Také kupujete nyní přes zimu jablka a za pár dní jsou moučnatá? Máte rádi rajčata, ale jejich chuť se nyní prostě nedá srovnat s těmi co si vypěstujete? Jde s tím něco udělat? Poradíme vám.
Musím, chci a nestíhám, prokletí současné ženy. Přitom nikdy dřív ženy nebyly na všechno tak samy jako dnes, tedy aspoň u nás. Není čas na nějakou změnu? Samozřejmě, že je. A dokážeme té změny dosáhnout dřív, než padneme vyčerpáním?
Brigitte Bardot. Sexuální symbol 50. a 60. let 20. století. Filmová herečka, zpěvačka a v mládí i modelka, která vytvořila nový typ moderní ženy – mocné, svobodné a na muži nezávislé. Tím vším proslula dnes pětaosmdesátiletá Francouzka, jež se rozhodla před více než 40 lety filmovou kariéru ukončit a věnovat se boji za práva zvířat. Mnohé o Brigitte Bardot prozradí její výroky.
Náměstí květin. Opravdu poetický název, že? Pestrá paleta barev a vůní. Lidé jsou zde na sebe hodní a usmívají se. Zdání však velmi často klame a realita bývá úplně jiná. Byla i tehdy, sedmnáctého února roku 1600. Květiny zde možná ještě byly, ale zadupané do prachu davem lidí, který se těšil na málo vídané divadlo. Milostivé léto bylo zde a odpustky také potěšily. Ne, neupalovali vraha, a dav nejásal nad jeho smrtí. Ten den to bylo mnohem horší. Upalovali kacíře a dávat si pozor na ústa, bylo i v hlučícím davu prozíravé. Inkvizice nespí.
Na polohraném dokumentu Pěšky bez hranic právě pracuje režisérka Eva Toulová. Je o tom, že herečka Tereza Petrášková-Němcová se štábem a ostatními poutníky absolvuje každý rok pouť čítající stovky kilometrů. Diváci se dozví, co jí pouť přináší a jak ji mění. Režisérka Eva Toulová, s kterou Náš REGION hovořil, navíc nedávno dotočila celovečerní film, spolurežírovala seriál Čechovi či režírovala dokument o tom, jak 640 kilometrů dlouhou pouť absolvoval muž na invalidním vozíku, který trpí roztroušenou sklerózou.
Meditace s předmětem je cvičení soustředěné na prožívání přítomného okamžiku – vynikající způsob, jak si skutečně uvědomovat, co právě děláme. V tomto případě tedy, že jíme rozinku. Příliš často jednáme automaticky, aniž bychom vnímali, co vlastně prožíváme, a tato meditace nám pomůže přenést se do „tady a teď“.
