Nejzápadnější město v České republice, odkud je to do Německa co by kamenem dohodil. Určitě stojí za vidění, a to už pro svou syrovou atypyčnost. Zatímco v mnoha jiných městech najdete hlavní náměstí, obklopené radnicí, obchůdky a kavárničkami, rychle, v Aši je to jinak. Město působí syrově, má říznou atmosféru, přičemž každou chvíli nečekaně narazíte na nějaký skvost nebo zajímavou stavbu.
Hlad. Pocit vyvolaný nedostatkem potravy, jenž v lehčí formě zažil každý z nás. Pojďme se podívat, co vtipného i moudrého pronesly o hladu světové osobnosti.
Neznámý pachatel se v odpoledních hodinách mezi 17. a 18. srpnem v Kutné Hoře vloupal do sklepních prostor bytového domu v ulici Sportovců. Policisté v této souvislosti žádají o pomoc.
Článek o takovém člověku (?) se ani psát nechce, ale je to nutné. Lidská paměť je krátká, od zločinů 50. let už uplynulo víc jak půl století. Stále však je třeba připomínat, jakých zločinů se tehdy komunisté u nás dopouštěli. Už kvůli jejich obětem a utrpení, které musely zažít.
Hannibala nejvíce proslavilo převedení kartaginské armády včetně válečných slonů přes Alpy, aby mohl napadnout Řím po souši. Tímto počinem dosáhl taktického triumfu. Ovšem i když dokázal 15 let vzdorovat síle Říma, byl přechod Alp ze strategického hlediska dost možná hrubou chybou, která vedla k porážce Kartága. Navzdory tomu zůstává Hannibal až do současnosti znám jako „otec vojenské strategie“ a studenti vojenské historie se o něm dodnes učí.
Na neblahé události 21. srpna 1968 a 1969 ve středu zavzpomínali lidé v různých částech republiky. V Praze se uskutečnila kupříkladu vzpomínková akce zorganizovaná Milionem chvilek pro demokracii, která byla spojena s pochodem metropolí. Zúčastnily se jí tisíce lidí.
Už jste někdy slyšeli, jak zvoní všechny pražské zvony najednou? Jsou to velmi vzácné okamžiky a málokomu se to poštěstí. Například oslava konce války, nebo nějaký významný dějinný obrat. Nemusíte však věšet hlavu. Není třeba čekat na konec války nebo si přát nějakou revoluci. Úplně stačí hezké počasí a příjemná procházka parkem k Belvedéru.
Karlova Studánka je moderní lázeňské městečko uprostřed krásné jesenické přírody. První zmínky o léčivých pramenech jsou z počátku 18. století. Lázně založil nejmladší syn Marie Terezie Maxmilián II. František v roce1780.
Příliš času online může vést k duševním nemocem. K tomuto výsledku došla studie, o jejíchž výsledcích v květnu 2014 informoval deník Mirror. Různé články a průzkumy spojují čas strávený online s potížemi nejrůznějšího typu – depresí, sebevraždami, osaměním, slabými společenskými dovednostmi, nízkou sebedůvěrou, nedostatkem pohybu a ztrátou kontaktu s realitou.
Hlavně a především se nechtěl vzdát „svého“ Slezska ve prospěch polského krále, a to ani, když mu to přikázal římský král. Pořádek si ale uměl udržet i doma. I když za cenu drakonických trestů. Ochotu za svou zemi bojovat ovšem knížeti Břetislavovi nikdo upřít nemůže. Jako tehdy ve Všerubském průsmyku u Brůdku.
Každoročně, i ve svých 98 letech, stál Vojmír Srdečný před Hlávkovou kolejí a popisoval události z roku 1939, kdy byl s dalšími asi tisíci studenty deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Strávil tam více než rok. V pondělí 19. srpna, ve věku nedožitých 100 let, zemřel.
Bleší trhy neboli blešáky jsou u nás velmi oblíbenou společenskou disciplínou. Dá se tady sehnat úplně všechno, jak se říká: od špendlíku po kombajn. Hlavním artiklem jsou použité předměty všeho druhu a prodejcům nevzniká povinnost mít registrovanou obchodní koncesi, nemusí vést účetnictví ani platit daně, pokud celková částka z jednorázového prodeje nepřesáhne částku dvaceti tisíc korun.
Františkovy Lázně skýtají pěkné a zároveň ozdravné chvíle. Příroda, čerstvý vzduch, procedury a v neposlední řadě prameny, které přispívají k dobré kondici. Nejznámější je Františkův pramen, do povědomí lidí se ale vžily i mnohé další.
Tak především se nejmenoval Trockij, ale narodil se 7. listopadu 1879 na Ukrajině do rodiny zámožného rolníka jako Lev Davidovič Bronštejn. Stal se otcem celého filozofického směru známého jako trockismus a byly s ním jen potíže. Cepín v jeho hlavě je vyřešil jednou provždy.
Skupinka zvědavých turistů se již shromáždila na místě, které jim ukázal průvodce. Jsou sice prázdniny, ale děti mezi návštěvníky nehledejte. Do těchto jeskynních prostor mají vstup zakázán. Důvodem však není ani atrapa mrtvoly, ani ječící divoženky nahoře bez. Rozhoduje tělesná výška, nikoliv věk. To platí i pro dospělé. Průvodce přináší malého vyděšeného psíka na vodítku a před zraky zvědavců ho pustí na zem. Za několik vteřin již pes leží na boku a škube sebou. Netrvá to dlouho. Pes je za vodítko vytažen zpět a turistům je jasné, že kousek nad zemí číhá smrt.
„Památného 28. října 1918 byl viděn v čele jednoho z oněch spontánních průvodů, které procházely ulicemi Prahy, důstojník ozdobený pentlemi, s tasenou šavlí, na níž se vítězně třepetala československá vlajka. Ten důstojník měl za několik dní narukovat na Slovensko jako komandant pancéřového vlaku. Ale rozstonal se chřipkou a zemřel v pražské vojenské nemocnici v listopadovém dni. Stár 34 let. Byl to malíř Bohumil Kubišta, jehož památka byla v roce 1919 uctěna posmrtnou výstavou a několika články jeho přátel.“
I když se lidé na světě mimořádně různí, na sklonku života všichni teskní po podobných věcech. Většina umírajících lituje toho, co neudělala více než toho, co udělala. Často jsou to takové věci, jako že třeba netrávili více času s rodinou a přáteli, příliš pracovali nebo se dost nebavili a necestovali.
Vlastně to byl profesionální zločinec. Trestné činnosti se dopouštěl už jako dospívající a prohibice mu jen přihrála možnost dalšího znásobení jeho nezákonných zisků. A využil ji tak, až začal ohrožovat samotného Al Caponeho…
Ve Františkových Lázních je plno nejrůznějších pomníčků. Malých a skromných i velkých a honosných. Směrem k pramenu Sluneční a poblíž přírodního divadla zaujme jeden, který se skládá z přírodních kamenů. Do sadu zapadá jako by tam byl odjakživa. Věnován je Claře Nonnerové.
Řeč vašeho těla je viditelná neustále. Tímto způsobem posíláte jiným lidem signály, i když ani netušíte, že s nimi komunikujete, a tím méně máte představu, co vlastně říkáte. Spisovatel Jarod Kintz to charakterizoval výstižně: „Miluji jazyk těla, protože mohu mluvit, aniž bych řekl jediné slovo, nemusím poslouchat a mohu se dokonce odvrátit.“
