Karel Dudek
Sudičky mu vyměřily krutý osud. V táborech kreslil rodokmeny příslušníků SS
Povídání o pejskovi a kočičce. Nádherná, dětská knížka, které bylo nedávno neuvěřitelných devadesát let. Takže literární klasika. Mladší ročníky si nepochybně pamatují animovaný film, s nezapomenutelným komentářem Karla Högera. Jejím autorem je malíř, spisovatel, jevištní výtvarník, Josef Čapek. Tak trochu nespravedlivě ve stínu svého slavnějšího, mladšího bratra Karla. Sudičky se nad jeho kolébkou moc příjemně netvářily a pro poslední léta života mu vyměřily krutý osud.
Praha se v noci hemží stíny. Zlatá ulička a tajemný dům
Možnost cestovat v čase je tajným přáním mnoha milovníků záhad. Bohužel, Einstein, i tvůrci vědeckofantastické literatury, nám mnoho šancí nedávají. Jde to, ale byla by k tomu zapotřebí nezměrná kvanta energie. Možná, že se najde jiný způsob, ale to je ještě hudbou vzdálené budoucnosti. Nevěšte hlavu. Ono to jde i dnes a bude vám stačit energie k překonání vlastní pohodlnosti. Vyndejte si sluchátka z uší, vypněte mobilní telefon a zkuste se zaposlouchat.
Rodák z České Lípy a jeho tajemství. Může být autorem záhadného rukopisu?
Byl jednou jeden lékař. Zemřel kdysi, před mnoha staletími. Bylo to však v únoru, a byl to dobrý lékař, tak jsem se rozhodl, věnovat mu vzpomínku. Za jeho osobou nebyly statisíce mrtvých, tak neměl šanci dostat se do středoškolských učebnic. Možná pár lidí, které nedokázal zachránit. Ani jeho hrob nenajdete. Pokud však procházíte městským parkem v České Lípě, možná tam kdesi v hloubce, pod vašima nohama, se pomalu rozpadá jeho náhrobek.
Jeho metoda zachraňuje životy dodnes. Dvě století umělého dýchání
V jemné batistové pleně bylo zabaleno právě narozené dítě. Jeho narudlá tvářička a fialové ručičky naznačovaly, že se zadusilo, šňůrou otočenou kolem krku… Odvinul jsem mu z krku šňůru, a poněvadž jsem býval kdysi v bastijské nemocnici ošetřovatelem, učinil jsem, co by za takových okolností mohl učinit lékař. Foukal jsem mu totiž odvážně do plic vzduch, až po čtvrthodině neslýchané námahy začalo dýchat a z prsou se mu vydral výkřik.
Hugo Haas. Na tváři veselý smích, v srdci hluboký žal
Na lidském pláči se podílí méně mimických svalů, než na jeho úsměvu. Z toho logicky vyplývá, že někoho rozesmát, dá mnohem větší práci, než ho rozplakat. Smích odplavuje stres, smích zahání strach, smích osvobozuje. Před smíchem prchá zlo a bojí se ho všichni mocní tohoto světa, kteří mají máslo na hlavě. Nedá se zakázat, nedá se zavřít. Je vysoce virulentní a tak občas mocní zatouží jeho zdroj zničit. To, že oni sami občas bývají příčinou toho smíchu, je pod prahem jejich vnímání.
Nadýchané bílé peřiny nebo ranní červánky. Mraky, to je celá věda
Patří k něčemu tak obyčejnému pro náš život, že je často ani nevnímáme. Možná jako děti jsme se jim věnovaly více. Čemu? No mrakům přeci. Krásně se přitom snilo s otevřenýma očima. Pohádkové obludy, nestvůry, zvířata, lidské bytosti. Fantazie pracovala na plné obrátky. Všechno se to nahrávalo kamsi hluboko a my ani netušili, jak je to důležité. Je téměř jisté, že kdybyste se zeptali lidí empatických, citlivých, se smyslem pro krásu, tak by se vám k něčemu podobnému dozajista přiznali.
Nebyl schopen dělat kompromisy. Výsledek byl jasný
Náměstí květin. Opravdu poetický název, že? Pestrá paleta barev a vůní. Lidé jsou zde na sebe hodní a usmívají se. Zdání však velmi často klame a realita bývá úplně jiná. Byla i tehdy, sedmnáctého února roku 1600. Květiny zde možná ještě byly, ale zadupané do prachu davem lidí, který se těšil na málo vídané divadlo. Milostivé léto bylo zde a odpustky také potěšily. Ne, neupalovali vraha, a dav nejásal nad jeho smrtí. Ten den to bylo mnohem horší. Upalovali kacíře a dávat si pozor na ústa, bylo i v hlučícím davu prozíravé. Inkvizice nespí.
Nadšený amatér za své objevy nic nedostal. A jeho sponzora stihla kletba
Když v únoru roku 1923, britský, amatérský archeolog Howard Carter, odpečetil Tutanchamovu hrobku, kterou objevil o tři měsíce dříve, snad si ani v té chvíli neuvědomil, že dýchá vzduch, starý více než tři tisíce let. Nebylo by divu, při pohledu na poklady pohřební komory by na to nejspíš nepomyslel nikdo. Hrobka faraona, který se na svém trůnu ani pořádně neohřál, fascinuje archeology i milovníky starověkých civilizací dodnes.
Geniální stavitel Petr Parléř a jeho nesmrtelná stopa v kameni
…A tak, když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech. Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemu královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan.
Sláva českého křišťálu. Luxusní zboží, které nebylo určeno jen tak pro někoho
Hrabě Monte Cristo. Netřeba toho pána představovat. Románová postava, která rozhodně nemá hluboko do kapsy. Však to také umí dávat okázale najevo. Opulentní hostiny, šperky, spřežení ušlechtilých koní a milion, který nosí vždy buď v kapse, nebo cestovním kufříku. Mísy ze stříbra, nádobí z čínského porcelánu. Dobré je pro něho jen to nejlepší a pařížská smetánka nevychází z úžasu.
Praha, hlava království. Začala se zvětšovat jako sněhová koule
Sice by to bylo nezvyklé, ale představte si poloprázdnou dálnici D1. Vracíte se do hlavního města, v poklidu a bez nervozity. Míjíte žlutý kilometrovník, do Prahy zbývá třicet kilometrů. Začínají se objevovat první obří hangáry skladů všeho druhu a obzor se před vámi pomalu, ale jistě rozjasňuje. Jasná záře na obzoru, z milionů světel a světýlek, zahání z oblohy světlo hvězd. Píše se rok 2020. Do Prahy zbývá třicet kilometrů.
Švejk patří do Kralup nad Vltavou
Ti dva se dozajista někdy potkali. Jeronýmova a Bořivojova ulice na Žižkově, jsou kousek od sebe. Malý chlapec, s brašničkou na zádech, kterého nejspíš ještě maminka doprovázela do školy, ten druhý právě překročil hranice zletilosti, které byly v té době jistě výše než dnes. Ten školáček se spolu s ostatními díval v roce 1910 na Halleyovu kometu, na kterou si po letech vzpomene ve své básnické sbírce. Ten druhý nejspíš v té chvíli seděl v nějaké hospodě na Žižkově, a za pivo a večeři psal narychlo fejeton, pro bezradného redaktora krejcarového plátku.
Erich von Däniken vzal Bibli a začal v ní číst a pátrat
Obrové pak byli na zemi v těch dnech, ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, muži na slovo vzatí. Máte-li klasické vzdělání, jistě jste poznali kratičký biblický úryvek. Tento je z Bible Kralické, a i když její čeština je již trochu archaická, je to stále velmi zajímavé a přínosné čtení. Kovaní milovníci záhad jistě poznali, kam mířím.
Bajkal, unikátní zásobárna sladké vody a ekologie. Peníze se opravdu pít nedají
Na glóbu naší planety, nebo v zeměpisných atlasech světa, převládá modrá barva. Jednoznačně. Skoro máme pocit, že ty ostatní barvy, které představují pevniny, jsou jakési skvrny, kterými tuto souvislou modrou plochu někdo znečistil nějakým nedopatřením. Více jak tisíc tři sta milionů kilometrů krychlových vody, zalévá naši planetu. Jakákoliv zmínka o jejím nedostatku se při tomto pohledu a zjištění zdá naprosto bláhová, a vyvolá u mnoha lidí útrpný úsměv.
Byl na obtíž Portugalcům i Španělům. Přesto vytvořil nesmrtelné dílo
Tak tohle mu doma nikdo neuvěří, pomyslí si jezuitský misionář. V jeho rodném Trutnově už vůbec ne. Řeka Úpa, která mu v dětských letech připomínala veletok, by zde zmizela beze stopy. Voda, která v ní proudí, zde stéká z okolních kopců ve stokrát větším množství. Stačí pořádný liják, a o ten zde není nikdy nouze. Říčka, ve které jsou v létě nohy po kotníky. Tato řeka snad žádné dno nemá. Desítky loktů provazu, než se olovnice zabodne do bahna na jejím dně. Misionář a kartograf ještě netuší, že se domů již nikdy nevrátí.
Na Dickensových románech se deprese léčit nedají
Lidské dějiny, jsou dějinami válek. Chmurná data středoškolských učebnic by nás o tom ráda přesvědčila. Celkem se jim to daří, věda miluje exaktní údaje a historie k ní patří také. Kdo, kde, kdy, a kolik mrtvých. Stačí se naučit potřebné údaje a výborná známka vás nemine. Snad už je podobný styl výuky minulostí. Historie, to jsou především příběhy. Osudy obyčejných lidí, kteří se do učebnic nedostali. Příběhy bez černého i růžového nátěru.
Stalingrad, zlomená páteř nacismu. Začátek konce
V Říši je vyhlášen státní smutek. Oficiálně smutné tváře státních úředníků i prostých lidí. U těch je leckdy smutek upřímný. Přijít o syna nebo otce je všelidská tragédie. Prvotní nadšení začíná vychládat, stejně jako těla vojáků na řece Volze. Při pohledu na podobiznu Vůdce v duši leckterého Němce zahlodá první pochybnost o vítězství. Nikdo se to neodváží říci nahlas, ale červíček už hlodá, a s plynoucím časem stále více.
Tyl, vlastenec z dob národního obrození a jeho ženy
Slavné osobnosti nemíváme moc rádi, zvláště pokud jsme ještě školáci, kteří se o nich musí učit. Jsou příliš dokonalé. Nelžou, nekradou a nepijí alkohol. O intimnějších stránkách lidských potřeb se nesluší vůbec přemýšlet. Takoví lidé jsou bezchybní a se svatozáří. V učebnici se o nich dozvíme, že trpěli, měli hlad, bojovně vysunutou bradu vpřed a zemřeli téměř v zapomnění a často i hlady. Společnost je odhání od svého prahu a po jejich smrti roní slzy, a staví jim pomníky. Jistě bychom je na ulici zdvořile pozdravili, ale za kamarády bychom je mít nechtěli. Pochopitelně, všechno je jinak.
Z 27 popravených zemřel tím nejhroznějším způsobem. Jessenius a jeho poslední návrat
Psal se začátek ledna, roku 1619, když se mrtvou, zasněženou krajinou ubíral podivný průvod. Zasněžené, ztichlé vesnice a pouze havrani, na holých, ojíněných stromech. Několik zbrojnošů a jeden člověk beze zbraně. Ubírají se k hranicím Moravy, kde dojde k výměně zajatců. Vojáci jsou prokřehlí, jistě na obou stranách. Trojice rukojmích však hřeje vědomí, že ještě dnešního večera budou u lidí, kteří na ně již nedočkavě čekají u planoucího krbu.