Je to známá scéna, opakovaná až do omrzení. Ležící muž, pod stohem přikrývek, rudý nos, odřený od smrkání, uslzené oči a ledový obklad. Na stolku čaj, hromada citronů, eventuálně grog. Členové rodiny tiše truchlí v jiné místnosti, umírající přepíná programy a prohání každého, kdo se objeví ve dveřích. Rodina je v jednom kole. Trpící pacient prosí, žádá a požaduje huhlavým hlasem, a vy nevíte, jestli máte jít pro lékaře nebo notáře.
V lednu 1920, tedy před sto lety, byla Společností národů ratifikována smlouva, která vstoupila do historie, jako smlouva Versailleská. Půl roku po jejím podpisu, a dva roky po tom, co skončil dosud největší a nejkrvavější válečný konflikt v dějinách. Byl ratifikován dokument, který otevřel Pandořinu skříňku zla, které se dostavilo o dvě dekády později. Smlouva, která nevedla k míru, ale k další válce.
Každý jistě ví, že pomluva je zákeřný a zbabělý útok. I když se později vše vysvětlí a viník je potrestán, bělostný povrch pomlouvaného je ukoptěný a plný skvrn. Pomluva začne žít vlastním životem, podle přísloví o tom, že na každém šprochu je pravdy trochu. Pokud se pomluva týká slavné osobnosti, dokáže přežít celá staletí. Vědecké důkazy o tom, že všechno je jinak, jsou bohužel bezmocné. O jedné takové pomluvě si nyní povíme.
Kdo se myje, smývá ze sebe milost boží. Zajímavý slogan, že? Byl na vývěsním štítě náboženství, které se zaměřilo na lidskou duši, a pomíjející tělesná schránka byla hodna opovržení. Kult krásy těla, sportu a čistoty byl pohanským reliktem a byl opuštěn. Olympijské hry, staré více než dvanáct století, byly zakázány. Lázně zbořeny. Krása těla je ďáblovo osidlo. Antický svět zmizel a z Evropy se stal zablešený, páchnoucí dvorek, ranného středověku.
Na stadionu panovalo hrobové ticho. Žádné hlasité povzbuzování, výkřiky na adresu atletů. Všechny oči se upírají na gymnastu, cvičícího na kruzích. Hlavně rozhodčí. Ti nejvíce. Čekají na sebemenší chybu, sebemenší zaváhání. Nedočkají se. Sportovec na kruzích jim nedá šanci. Zdá se, že se vysmívá nejen jim, ale i zemské tíži. Každý prvek je proveden s absolutní precizností a trvá dvakrát tak dlouho, než je nutné. Pro jistotu. Rozpor střemhlav, něco dosud nevídaného. Hlavní rozhodčí pohlédne na svého německého kolegu. Ten se jen ušklíbne a pokrčí rameny. Jasné gesto. Tady se opravdu nedá nic dělat. Gymnasta docvičí a všem je jasné, že zlato putuje do Československa. Píše se jedenáctý srpen 1936.
Začněme trochu z jiného konce. Artura Conana Doyle, a jeho detektivky s Sherlockem Holmesem, zná každý milovník tohoto literárního žánru. V jeho více jak pěti desítkách povídek a čtyřech románech však milujeme i něco jiného, než pouze brilantně a logicky uvažujícího detektiva. Dýchá z nich tradice viktoriánské Anglie. Spořádanost a spolehlivost, někdy až úzkostlivé lpění na zvycích svých předků. Konzervatismus, jako nepřítel chaosu. Vědomí síly Britského impéria a jejího bohatství. Samozřejmost velikosti.
Retro je velmi oblíbené. Je to dáno tím, že člověk má schopnost zapomínat na věci zlé a ošklivé a idealizuje si vlastní mládí. Je to velmi potřebná vlastnost pro to, aby byl člověk psychicky v pohodě, ale nepříliš dobrá pro historii a společnost. Říká se, že člověk, který zapomene na vlastní minulost, je nucen si ji zopakovat. Nevím, co je na tomto tvrzení pravdy, nikdy jsem to nezažil, a proto také žádný hluboký rozbor nečekejte.
Už jste se někdy dívali na noční oblohu? Divná otázka, že? Nemyslím tu, kterou znáte z městských ulic. Ani tu, kterou nám předvedou odborníci v planetáriu. Dozajista se vám to bude líbit. Ve městě uvidíte Měsíc, možná Venuši. To, co vidíte v planetáriu, je pouhá iluze. Skutečnost, kterou ve městě nespatříte. Snad starší generace ještě pamatuje ulice bez světelného smogu. Za noční oblohou musíte ven. Do ticha a samoty. Musíte ji nejen vidět, ale i slyšet. Je to galerie, do které je vstup zdarma už od úsvitu věků.
Doprovází nás od nepaměti. V jeho světle tančí víly, běhají vlkodlaci a Bílá paní chodí po cimbuří. Jeho stříbrný kotouč nalezneme v literatuře, poezii, hudbě. Je symbolem na vlajkách mnoha států světa. Jak to říkal starý Cyrano? Patřila Luna dosud jenom nám, básníkům, snílkům, smělým fantastům, i dobrodruhům v bílých parukách. Fantastům v redingotech, i těm v divných přílbách, ze stránek nových románů. A odjakživa ovšem milencům, těm Luna náležela nejvíc.
Slunce bylo vždy božstvem. Od nejstarších dob a po celém světě. Pro každou kulturu, pro každé náboženství. Není na tom nic divného. I člověk, obývající jeskyně věděl, že je na slunci závislý. Nejen on, ale i zvířata, příroda, celý svět. Zářící kotouč byl vždy symbolem života, síly a rozumu, před jehož světlem prchá zlo a noční příšery. Jako božstvo či boží dílo, bylo vždy jasné, čisté, a bez jediného kazu. A nikdo o tom nepochyboval.
Povinná četba a čtenářský deník, dvě protivná slova, která dokázala znepříjemnit četbu a knihy mnoha lidem několika generací. Bezchybní hrdinové, bez bázně hany, svět často naprosto odtržený od reality. Lidé z masa a kostí se v této četbě prakticky nevyskytovali. Pouze velikáni, neotřesitelní a dokonalí. Upřímně jsme je nenáviděli a v duchu jim přáli to nejhorší. Hoši od Bobří řeky, Stínadla se bouří? Jedině doma, mezi tátovými knihami. V čtenářských denících strašil žáky Timur a jeho parta. Snad ještě Jirásek, nudné zlo, ale dosti vzdálené v čase, aby se dalo kritizovat.
Lepení, či používání lepidel ke spojování předmětů, je prastarou metodou, používanou již v neolitu. První lepidla byla získávána z přírodní gumy a pryskyřice. Nejstarším slepeným předmětem byla rituální, obětní maska na lidské lebce, nalezená ve vádí Nachal Chemar, v jižním Izraeli. Vádí je vyschlé říční koryto. Stáří se odhaduje na deset tisíc let. Následovalo lepení rozbité keramiky ve starověkém Egyptě, nebo lepení očí do důlků soch, v babylonských chrámech. Využití lepidel v průmyslovém měřítku je však záležitostí posledního století a k jejich rozvoji, tak jako téměř ve všem, přispěla válka.
Je to úctyhodné stáří. Více jak čtyři a půl miliardy let putuje naše planeta vesmírem. Je živá a aktivní a rozhodně se nechystá do vesmírného důchodu. Život však nenese jenom na svém povrchu. Občas poskytne důkaz, který není lidem příjemný. Nejspíš je to tím, že existenci tvora, který si myslí, že je jejím pánem, ani nezaregistrovala. Neměla na to čas. Pokud totiž celou historii planety zkoncentrujeme do jediného dne, pak první lidská kresba na stěně jeskyní vznikla vteřinu před půlnocí.
Němčina byla tehdy všudypřítomná. Na úředních listinách, vývěsních štítech, v učebnicích, v kancelářích. Na vojenských cvičištích, u soudů, na železnici. Zkrátka všude. Kdo tehdy, na počátku devatenáctého století, mluvil v Praze česky? Služky na tržištích, prodavačky z venkova, možná nějaký vykulený studentík, který ještě nezapomněl, kdo ho naučil slabikovat. Čeština byla opravdu Popelkou, která dostala první šanci.
Říše rostou a zanikají. Dosáhnou svého zenitu moci, zazáří na krátkou nebo delší dobu, ale nakonec jejich jas pohasne a nastoupí nová říše, plná sil a odhodlání vládnout světu. Na počátku šestnáctého století bylo Španělsko zemí, nad kterou slunce nezapadalo. Británie se zmítala v krizi politické i hospodářské a Francie na tom nebyla o mnoho lépe. Za Atlantikem leželo pověstné Eldorádo, přetékající drahými kovy a kořením. Hernán Cortéz s hrstkou vojáků, pokořil mocnou Aztéckou říši, a Mexiko leželo Španělsku u nohou.
Kdyby v armádě existovala nějaká literární, červená knihovna, mohl by být jejím symbolem. Chudá služtička, která se provdá za bohatého průmyslníka jistě ne. Je to příběh chlapce z rodiny bednářského mistra. Oslnivá vojenská kariéra, která začala u výložek obyčejného vojína. Doba však byla příznivá vojákům a malý Korsičan měl dobrý zrak a odhad. Každý voják má ve své tornistře maršálskou hůl. Zde to platilo beze zbytku a voják, kterého Napoleon obdařil svojí přízní, byl důkazem.
Ti dva se nikdy nesetkali. Jeden z nich žil v Novém světě, druhý byl ctihodným občanem města Amiensu. První z nich teprve získával jistotu při chůzi a druhý ji pomalu, ale neodvratně, začínal ztrácet. Devatenácté století se chýlilo ke konci. Století válek, katastrof i tragédií? Jistě, ale ty žádný správný dobrodruh nechce opakovat. Když fantazie, tak ať to tedy stojí za to. Objevování, poznávání, cestování. Nové obzory, nové, tajemné pevniny, vystupující z mlhy před lodní přídí.
Je to opravdu zvláštní vězeň. Žádný lotr, kterému by předhodili krajíc plesnivého chleba jen proto, aby se později mohl houpat na šibenici. Je to už jakýsi rituál. Přetahovaná mezi Janovem a Benátkami. Jde jen o obchod ve Středomoří, územní zisky jsou vedlejší. Jednou vyhrají Benátky, podruhé Janov, pak si obě strany vymění zajatce za patřičné výkupné a je zase na nějaký čas klid. Tenhle benátský zajatec je opravdu zajímavý. Nenadává, nevyhrožuje. Poprosil o papír, brky a inkoust. Nebyl problém mu vyhovět, aspoň nebude pomýšlet na útěk. Umí číst a psát, bude to tedy dražší zboží na výměnu. Musíme o něho pečovat.
Vycházíte z biografu a jste ještě plni dojmů. Bojovně vysunutá brada hlavního hrdiny, přiměřená porce krve, sexu a slz z loučení, nebo z vděčnosti nad záchranou života na planetě. Kometa či obludný asteroid, z mrazivých hlubin vesmíru, byl definitivně zničen a lidstvo je zachráněno. Vlastenecký patos, složený z pruhů a hvězd, kape z plátna, ale vy jste spokojeni. Už přemýšlíte, jak co nejrychleji domů, dát si dlabenec a pivko, a pak se rozvalit před televizí.
