Zatraktivnit studium zdravotnických oborů mají studentům stipendijní programy v nemocnicích zřizovaných ministerstvem zdravotnictví. Reaguje tak na nedostatek především středního zdravotnického personálu v nemocnicích.
Evropou kráčí černá smrt provázena nepředstavitelnou hrůzou. Člověk se probudí – pravděpodobně do večera zemře nebo spatří záhubu svých blízkých. Ulicemi projíždějí vozy navršené mrtvolami. Hromadné jámy se rychle plní, obydlí vyprazdňují… A v ústraní bohaté vily se deset mladých vypravěčů baví příběhy.
Znáte to všichni. Nevíte o tom, že byste měli doma velký nepořádek, ale když má přijít neplánovaná návštěva, najednou se láme chleba – za dveřmi je to doslova pohroma. Jak to zařídit, aby vše vypadalo na první dojem „jak ze škatulky“, ale s minimální námahou?
Podle „Zlaté legendy“ ze 13. století složila patnáctiletá Agáta (asi 225 – 251) z bohaté a vznešené rodiny žijící v Katánii na Sicílii za vlády císaře Decia (249 – 251) slib panenství. Ne příliš bohatý náměstek císaře na ostrově Quintianus si umínil, že se s ní ožení, aby si tak pomohl k nějakému majetku. Ať se to Agátě líbí, nebo ne.
Jako mladý císař měl všechno, o čem jen mohl snít. Ušlechtilý původ i skvělé vychování, římskou říši zdědil ve velmi slušném stavu, a navíc ho občané uznávali. Jenže pak se něco zvrtlo. Mladý a ctižádostivý vládce chtěl více slávy, začal trpět megalomanstvím, které se nakonec přetavilo v patologickou závislost na moci a popularitě. Císař Commodus podlehl bludu, že je převtělením mytického siláka Herkula.
V letech 1837 – 1858 byla prý Eta Carinae druhou nejjasnější hvězdou nočního nebe. Tato hvězda, vzdálená od nás sedm a půl tisíce světelných let, v této době nebývale a rovněž nečekaně zjasněla. Toto velké množství záření připomínalo výbuch supernovy. Při něm hvězda ztrácí své vnější vrstvy a zůstává po ní pouze velmi malý, ale hustý objekt nebo černá díra. Eta Carinae však výbuch přežila a my dnes už i víme, proč se tak stalo.
Konkrétně pastím na myši a kulometu tak legendárnímu, že ten po něm dostal své jméno – Maxim. S kadencí 550 ran za minutu tato zbraň pomáhala vyhrávat koloniální války Británii, přestože jeho vynálezcem byl Američan sir Hiram Stevens Maxim (5. 2. 1840 – 24. 11. 1916). Jak k tomu došlo?
V Říši je vyhlášen státní smutek. Oficiálně smutné tváře státních úředníků i prostých lidí. U těch je leckdy smutek upřímný. Přijít o syna nebo otce je všelidská tragédie. Prvotní nadšení začíná vychládat, stejně jako těla vojáků na řece Volze. Při pohledu na podobiznu Vůdce v duši leckterého Němce zahlodá první pochybnost o vítězství. Nikdo se to neodváží říci nahlas, ale červíček už hlodá, a s plynoucím časem stále více.
Minulý, dvacátý díl, nás zavedl k nádobí. Ocel, smalt, nikl nebo hliník dnes doplníme třeba alpakou, dřevem nebo porcelánem. Některé z nich používáme dodnes, mnoho materiálů nahradil plast nebo silikon, není ale od věci podívat se na péči, která byla nádobí věnována v roce 1980.
Proč u nadaného spisovatele a oblíbeného učitele propukla paranoia, můžeme jenom hádat. Jeho stihomam se postupně skládal z jednotlivých střípků a měsíc od měsíce rostl. Měl pocit, že ho tajně sledují a že mu chtějí ukrást jeho nevydané knihy. Trpěl bolestmi hlavy, ale návštěvu neurologa zatvrzele odmítal a raději začal své problémy utápět v alkoholu. Následovala lavina nešťastných událostí, které dohnaly neúspěšného spisovatele k zoufalému činu.
Původně se jmenovala Bereniké, tedy „ta, která přináší vítězství“ a podle legendy doprovázela Ježíše Nazaretského na křížové cestě. Do křesťanské hagiografie, čili nauce o svatých se, dostala tak, že ze soucitu chtěla trpícímu odsouzenci ulehčit jeho cestu na popraviště na Golgotu.
Slavné osobnosti nemíváme moc rádi, zvláště pokud jsme ještě školáci, kteří se o nich musí učit. Jsou příliš dokonalé. Nelžou, nekradou a nepijí alkohol. O intimnějších stránkách lidských potřeb se nesluší vůbec přemýšlet. Takoví lidé jsou bezchybní a se svatozáří. V učebnici se o nich dozvíme, že trpěli, měli hlad, bojovně vysunutou bradu vpřed a zemřeli téměř v zapomnění a často i hlady. Společnost je odhání od svého prahu a po jejich smrti roní slzy, a staví jim pomníky. Jistě bychom je na ulici zdvořile pozdravili, ale za kamarády bychom je mít nechtěli. Pochopitelně, všechno je jinak.
A život mu nezachránila ani krásná snacha. Příběh Adama-Philippa, hraběte de Custine (4. 2. 1740 – 28. 8. 1793), není ojedinělý. I když byl schopný velitel i podnikatel, stal se obětí teroru Francouzské revoluce, jehož pověst pošpinili nejradikálnější poslanci v Národním shromáždění, tzv. montagnardi.
Důstojné oslavy výročí naší legendární spisovatelky proběhly před sto lety v atmosféře nově zrozené ČSR. Datum narození jediné ženy, která se probojovala v národní anketě do první desítky nejvýznamnějších osobností českých dějin, připomínáme právě dnes, v čase všemožných změn. Ke třetí stoleté vzpomínce v budoucím světě, jehož podobu stěží odhadneme, možná nedojde…
Také vám ztrpčují život drobné a otravné mušky octomilky? Při téhle mírné zimě okupují hejna těchto mušek i naši domácnost. Kvůli zbytkům ovoce a jiných potravin řádí v kuchyních a také se zabydlují v květináčích. Jak se jich zbavit? Nejjednodušší je prevence. Když už ale mušky máte ve vaší domácnosti, poradíme, jak na ně.
Kromě nich se ovšem tento německý vynálezce podílel na vynálezu plynového bojleru, aerodynamického tunelu nebo hydraulické brzdy a řadě dalších patentů. Pro německý průmysl byl takovým přínosem, že se ho nacisté pokoušeli dostat na svou stranu. Ale marně.
Záškrt býval hlavní příčinou dětských úmrtí. V roce 1921 způsobil ve Spojených státech 206 tisíc onemocnění, zemřelo více než 15 500 osob. Bakteriální toxiny způsobují těžkou povlakovou angínu. Komplikace jsou fatální, dojde-li k postižení hrtanu, nemocný se udusí. Ještě na počátku minulého století dosahovala smrtnost při záškrtu 5 – 10 % ve věkové skupině od 5 do 40 let, u mladších a starších dokonce 20 % – 30 %.
Tomás de Torquemada se narodil v roce 1420 v kastilském městě Valladolid a i když tato doba byla z našeho pohledu krutá, asi nikdo netušil, jaké hrůzy jednou tento člověk rozpoutá…
Ačkoliv je letošní zima poněkud podivná, řada z nás pomáhá i tak přírodě třeba jen v podobě přikrmování ptáků. Ze zimního přikrmování a pozorování ptáků se v poslední době stal fenomen, a to i díky mediální podpoře ochránců přírody a především České společnosti ornitologické (ČSO). Ta kromě jiných projektů zapojila tisíce dobrovolníků do zimního sčítání ptáků. Při troše štěstí a díky alespoň základním znalostem z ptačí říše, se občas podaří i vzácná pozorování nezvykle vybarvených opeřenců.
Don Blas de Lezo y Olavarrieta sice už dříve přišel o nohu, ruku a oko, ale bojového ducha a srdce toužící po vítězství ne. Natož aby se nechal odvelet do výslužby. Jeho poslední vítězství se zároveň stalo skvělým závěrem jeho vojenské kariéry i života.
