Není to tak dávno, kdy se lidé v tomto prostoru poprvé seznámili s novými slovy. Začala tzv. Keltománie devadesátých let. Nebylo divu. Školní učebnice staršího data, až na světlé výjimky, raději omílaly pohádky o příchodu praotce Čecha a úzkostlivě se vyhýbaly slovům jako Keltové, či dokonce Germáni. Dějiny na tomto území započaly až příchodem Slovanů, a Konstantin s Metodějem vymýtili pohanství. Také pohádka.
Ano, pozorní čtenáři si jistě vzpomenou, že takto se nazývá kniha, napsaná před šedesáti lety Františkem Gelem. Pojednává o geniálním francouzském chemikovi a biologovi devatenáctého století, Louisi Pasteurovi. Byl to vědec, jehož sláva dostihla ještě v průběhu života, ale na jeho povaze nic nezměnila. Dál zůstal nesmírně lidským, chápavým k utrpení jiných a hlavně pokorným člověkem, k čemuž ho vedla jeho víra hluboce přesvědčeného katolíka, kterým zůstal po celý život.
Vojenské, důstojnické kasino. Amplion nade dveřmi vřeští ryčné vojenské pochody a oslava čehosi vítězného je v plném proudu. Na stole chleba, špek, ovoce a šnaps. Mastné huby a tváře zrudlé pitím. Oficíři v černých uniformách. Čepice se stříbrnými lebkami se válejí po stolech. Před nimi hubený vězeň, který bojuje sám se sebou, při pohledu na takovou hostinu. Před chvilkou mu bylo oznámeno, že bude zastřelen a smí se tedy naposledy najíst. Odmítá, ale nabízenou kořalku pije s takovou chutí, že si vyslouží potlesk přiopilých důstojníků.
Nebaví vás už diskutovat na sociálních sítích? Drtí vás argumentace ad hominem, která se na nich rozmáhá jako mor? Prorůstá jako rakovina do všech debat, ať už jsou o čemkoli. Dnes už není nic divného na tom, když je vám zde spíláno za spokojenost a souhlas s okamžitým stavem počasí. Co s tím? Nereagovat a nediskutovat tam, kde je to zbytečné. Kazí to náladu. Vypnout, odejít, zrušit účet. Nebo si najít partu lidí na stejné vlnové délce. Nikoliv virtuální, ale reálnou, jakým by život měl být.
Lidská paměť je velmi krátká. Kdyby neexistovalo písmo, knihy a později i jiné způsoby zachycení informace, znali bychom historii maximálně o dvě generace nazpět. To naštěstí nehrozí. Problém je jinde. Přestože se lidé mohou podívat v čase na pěkný kus cesty, kterým už prošli, dívají se jen očima, ale v paměti se nic neodehraje. Historií pohrdají, nezajímá je, bojí se jí, snaží se jí utajit. Ne všichni, pochopitelně. Ale jak to už v životě bývá, ti poučení o věcech veřejných většinou nerozhodují.
V polovině devátého století bylo území dnešních Čech konglomerátem drobných kmenových státečků, kterých bylo více než patnáct. V té době ještě zdaleka nebylo jisté to, co je jisté dnes. Mohli jsme se jmenovat Lučanská republika, Zličanská, nebo Doudlebská a nepřišlo by nám to vůbec divné. Čechové sídlili na levém břehu dolního Povltaví a v Podřipsku a o tom, kdo bude toto území v budoucnu ovládat, ještě zdaleka nebylo rozhodnuto.
Tento výlet vás zavede na místa, která jsou spjata s počátky českého státu. Kostelík svatého Klimenta, či spíše rotunda v jeho základech, je opravdu velice stará. Vznikla někdy po roce 882, kdy se první český kníže Bořivoj a jeho žena Ludmila vrátili z Moravy, pokřtěni samotným Metodějem. První, křesťanská církevní stavba, mimo areál Pražského hradu.
O některých bájích a pověstech či historických tvrzeních sice víme, zmínili se nám o nich ve školách, ale jaksi nás míjejí. Příjemné a prastaré příběhy nás neznepokojují. A co si tak jeden z nich vybrat a ověřit si jeho pravdivost? Maratónský běžec třeba. Žádné tretry a asfalt. Tvrdý, přespolní běh, ve vedru a s bronzovou výstrojí a výzbrojí. Mělo vůbec smysl, padnout v cíli vysílením, kvůli zprávě o vítězství? Takhle ještě běžet pro pomoc, to by se pochopit dalo….
Popravu gilotinou asi znáte, je příliš prostá, příliš hladká, není v ní nic nečekaného. Mandaia se nemýlí, nechvěje, neseká vedle, nedělá to na třicetkrát jako ten voják, který stínal hlavu hraběti z Chalais. Ostatně možná že mu Richelieu odsouzence zvlášť doporučil. Á, nemluvte mi o Evropanech, co se týče poprav, ti tomu vůbec nerozumějí, a ve věcech krutosti jsou dětinští, či spíše senilní.
Prožil život naplněný klukovskými sny měrou vrchovatou. Osmkrát se vypravil za oceán, do Nového světa. Dvanáct let dobrodružného života, který by vydal za desítky životů jiných. Etnograf, přírodovědec, milovník a nepřekonatelný znalec kaktusů. Zabil nožem jaguára, zplodil dceru, která se dožila takřka biblického stáří, a pro indiány Jižní Ameriky se stal takřka bohem. Karaí Pukú, Dlouhý lovec, Alberto Vojtěch Frič.
Šumavský les si nelze splést s žádným jiným. Ne, to není narážka na kůrovce. Nekonečná kamenná moře, žulové skály, kapradiny, lesní zákoutí, kam lidská noha nevkročí i řadu let. Suchopár, který je vzápětí vystřídán podmáčenými ostrůvky mechů, nepřeberných odstínů zelené barvy. Lesní divočina, kterou paradoxně chránily minulé a nepříliš krásné časy v dějinách této země.
Původně se tato osada jmenovala Stachy a vznikla kolem tehdejší sklárny. První záznam pochází z roku 1578. Stachy patřily k jedné z osmi osad na Šumavě, kterým se říkalo Královácká rychta. Králováci byli osadníci většinou německé národnosti, a byli podřízeni pouze českému králi. Střežili pohraniční lesy, obchodní stezky a naleziště zlata. Za to měli různé výhody. Byli zbaveni robotní povinnosti, směli vařit pivo, právo lovit a bylo jim umožněno volit si i vlastní rychtáře. Tyto výhody neztratili ani v průběhu třicetileté války.
Mistr ostrého meče. Neexistuje snad jiné povolání, které vyvolá u člověka mrazivější pocity než umění katovské. Člověk je opravdu prapodivný tvor. Zná jen jeden způsob jak člověka na svět přivést, ale desítky způsobů, jak jej ze světa sprovodit. Téměř celé dvacáté století se také v naší zemi popravovalo. Lidé chodili po ulicích a vůbec nemuseli vědět, že ten pán, který vedle nich stojí v tramvaji, je povolán k tomu, aby ukončil život jiného člověka.
Konspirační teorie jsou jako pomluvy. Většinou bývají vyvráceny, ale něco z nich na člověku ulpí a odstranit se nedá. Společnost si zkrátka a dobře vybere nějakého jedince, a obklopí ho aureolou tajemnosti, záhad a nevysvětlitelných událostí. Neposuzuje vzdělání či ocenění takového jedince. Röntgen, Becquerel, Marconi, Heisenberg. Všechno nositelé Nobelovy ceny za fyziku a přesto zůstali konspiračními teoriemi nedotčeni. A co třeba Nikola Tesla?
Lidské dějiny jsou dějinami válek. Je to zvláštní, lidé touží po míru, skloňují ho ve všech pádech, ale učebnice dějepisu jako kdyby psala ruka od krve. Škrtněte války a zůstane jen doslov, který nikdo nečte. Učíme se o statečných vojevůdcích, kolik bitev vyhráli, jak velkého území se zmocnili. Psát o bolesti a zmaru, to se jaksi nehodí a není to hrdinské. Ty statisíce mrtvých, které pomohly do učebnic jenom jedinému jménu, už nevidíme.
Samozřejmost velikosti, to není něco, co je člověku dáno. Za tímto vědomím a chováním a přístupem k životu jsou desítky generací pracovitých, vzdělaných předků. Ale i dobrodruhů a válečníků. Je to však hlavně vědomí, že vše můžu mít, ale musím se o to zasloužit sám. Že osud nepomáhá neschopným. Silný člověk si jej vytváří a nenechá se jím vláčet. Slaboch klopýtá o klacky, které mu jiní házejí pod nohy. Silný ten klacek zdvihne a udeří.
Rakousko-Uhersko, jako žalář národů. Jistě si řada z vás vzpomene, jak bylo v učebnicích prezentováno. Pokrytecké, směšné, cynické. Ti starší mají výhodu. Mohou srovnávat minulost a přítomnost. Uprchnete na deset let do emigrace po nezdařené revoluci. Po velkorysé amnestii se vrátíte. Čeká vás rodinný pivovar a palírna destilátů. Cestujete. Do Londýna, do Mnichova, kam si vzpomenete. Žádná perzekuce, ztráta majetku, děti bez možnosti získat vzdělání. Žádná paranoidní mstivost režimu. Zkrátka žalář národů.
Možná, že jste kdysi četli dobrodružnou knihu, s názvem Plavčíci kapitána Bontekoea. Knihu napsal nizozemský spisovatel a novinář Johan Fabricius, a česky vyšla v roce 1935. Ne nebojte se, nebude to čtenářský deník. Příběh se odehrává v Holandsku sedmnáctého století. Přesněji v době, kdy v Evropě zuřila třicetiletá válka.
Pokud už máte dost lidské společnosti a zatoužíte aspoň na několik hodin zmizet z jejího dosahu, máte ideální příležitost. Vypněte si mobil, děti pošlete k babičce, manžela na fotbal, manželku do nákupního centra a můžete vyrazit. Sami, v klidu, bez nutnosti se dívat na hodinky. Jistě sami nejlépe víte, jak relaxovat, abyste se vrátili unaveni na těle, ale osvěženi na duši.
Bronzové sochy velikánů české historie. Jako školáci jsme je v hodinách dějepisu upřímně nenáviděli. Byl to pro nás opravdu jen bronz. Studený a odlidštěný. Bojovně vystrčená brada, či hluboce zamyšlený pohled. Neomylní, nechybující, dokonalí. Přesně tak jsme se o nich učili. Že to byli lidé z masa a kostí? Že se opíjeli, nenechali jednu sukni na pokoji, byli nevěrní či nevěrné a podléhali hlasu svého srdce? A napsat o tom do učebnic? To by byla hrůza.