Přemysl Otakar II. se rozhodl vést novou křížovou výpravu na Litvu, vyhlášenou papežem Urbanem IV. Zároveň se dopředu se svým hlavním spojencem, Řádem německých rytířů, dohodl o rozdělení v budoucnu dobytých území. Sliboval si od toho další posílení své pozice v Evropě, jak osobní, tak z titulu českého krále.
V době, kdy velká část Evropy byla křesťanská, Prusové a národy u Baltského moře vyznávali ještě pohanské bohy. Velmistr Řádu německých rytířů vyzval Přemysla Otakara II. k účasti na křížové výpravě proti nim a ten tuto výzvu na podzim roku 1254 přijal. Začalo tak pro něj další velké válečné dobrodružství.
Don Blas de Lezo y Olavarrieta sice už dříve přišel o nohu, ruku a oko, ale bojového ducha a srdce toužící po vítězství ne. Natož aby se nechal odvelet do výslužby. Jeho poslední vítězství se zároveň stalo skvělým závěrem jeho vojenské kariéry i života.
Je spojen s osobností generála armády Konfederace Thomase Jonathana „Stonewall” Jacksona, „pravé ruky“ generála Roberta E. Lee. Za jednoho z nejtalentovanějších taktických velitelů celé americké historie považují generála Jacksona vojenští historici i dnes. Omylu se však neubránil.
Jak k tomu došlo? Caesar byl původně členem tzv. prvního triumvirátu, vládl s dalšími dvěma politiky, s Pompeiem a Crassem, což vlastně byla diktatura těchto tří osob. Když Crassus zemřel, dělil se Caesar o moc už jen napůl s Pompeiem. Oba dva však sledovali stejný cíl – uchvátit veškerou moc jen a jen pro sebe…
Začátkem 20. let 15. století se Král Zikmund snažil fakticky ovládnout české země, které mu připadly jako právoplatné dědictví po smrti krále Václava IV. V zemi však zuřily husitské bouře a k tomu husité Zikmundův nárok na český trůn neuznali. Další ozbrojený střet byl na spadnutí…
Tento střet husitů s přibližně sedminásobnou přesilou se odehrál asi 17 kilometrů od Plzně u Nekmíře (Nekměře) v posledních dnech roku 1419 nebo začátkem roku 1420. Žižka byl tehdy vojenským velitelem Plzně a prováděl výpady proti panským sídlům v okolí za účelem zásobování města.
Těžko si dnes asi dokážeme představit 14letého jinocha, jak slaví svatbu s princeznou z cizí země a potom si jede v čele vojska tuto zemi vydobýt. Přesně před takový osud byl postaven v této chvíli ještě budoucí český král Jan Lucemburský.
Bohatá a hrdá města v severní Itálii měla mezi sebou nepřetržité rozepře, a proto si jedna jejich strana pozvala českého krále Jana Lucemburského, aby mezi nimi přišel zavést pořádek. Král pozvání přijal, ostatně v severní Itálii měl i své vlastní zájmy, a ne právě malé.
Nepříliš šťastně řešený přemyslovský nástupnický řád, podle nějž na český knížecí stolec nastupoval vždy ten nejstarší Přemyslovec, vedl během doby k značným komplikacím. Jedním z jeho důsledků byla snaha českých Přemyslovců ovládnout Moravu, zatímco ti moravští toužili po Čechách. Jako právě teď.
Na podzim roku 1632 se Albrecht z Valdštejna rozhodl se svou armádou přezimovat v protestantském Sasku, které nebylo po čtrnácti letech války ještě tak vydrancované jako okolní země. Sasští panovníci z obav před řáděním císařského vojska požádali o pomoc švédského krále, aby jim pomohl cizí vojsko ze země vyhnat…
K této bitvě zvané též „bitva národů u Varny“, nebo také „první bitva národů“ došlo 10. listopadu 1444 a islámská Osmanská říše se v ní střetla s křesťanskou Evropou reprezentovanou především Uhry a Poláky. Pro ty byla zvláště tragická, neboť v ní padl jejich král Vladislav III.
Po smrti českého krále a římského císaře Matyáše, bratra Rudolfa II., vypukly v českých zemích rozpory mezi katolíky a protestanty naplno. Vše začalo defenestrací dvou katolických místodržících z oken Pražského hradu 12. května 1618. Začala třicetiletá válka.
Král Zikmund zanechal v Praze dvě posádky, jednu na Pražském hradě, druhou na Vyšehradě. Ostatní části Prahy měli v držení husité. K ovládnutí celého města potřebovali husité obsadit Pražský hrad i Vyšehrad. A tak se do toho pustili.
Zřejmě největší britský námořní válečný hrdina Horatio Nelson (29. září 1758 – 21. října 1805) dosáhl svých úspěchů nejen proto, že žil v době, kdy mohl bojovat právě proti Napoleonovi, ale i z toho důvodu, že statečně překonával i své osobní problém a handikapy.
Po smrti uherského krále Ondřeje III. roku 1301 se českému králi Václavovi II. (1271 – 1305) podařilo získat uherskou korunu pro svého dvanáctiletého syna Václava. Proti tomu vystoupil papež Bonifác VIII. za podpory německého krále Albrechta I. Habsburského. A zas bylo o co bojovat.
Koncem 11. století by se zřejmě v Evropě nenašel významnější konflikt, do kterého by se nezamíchal český kníže Vratislav II., později náš první, i když nedědičný, král. Jak k tomu došlo?
Po ukončení první křížové výpravy 30. června 1420 se většina husitských vojsk z Prahy vrátila na Hradiště a menší část, pod Žižkovým velením zamířila do Písku. Jednooký hejtman začal shromažďovat vojsko, se kterým chtěl ještě na podzim udeřit proti svým nepřátelům na území jižních a západních Čech.
Roku 1110 do země nečekaně vpadlo polské vojsko vedené Boleslavem III. Křivoústým spolu se Soběslavem, synem krále Vratislava I. A začalo další kolo bojů o český knížecí stolec…
Třicetiletá válka se roku 1620 naplno rozhořela a více jak padesátitisícová spojená vojska katolické německé Ligy pod velením vévody Maxmiliána I. Bavorského zvaného „Veliký“ a hraběte Karla Bonaventury Buquoye oblehla stavovský Písek. A začalo jít do tuhého.