Roku 1110 do země nečekaně vpadlo polské vojsko vedené Boleslavem III. Křivoústým spolu se Soběslavem, synem krále Vratislava I. A začalo další kolo bojů o český knížecí stolec…
Třicetiletá válka se roku 1620 naplno rozhořela a více jak padesátitisícová spojená vojska katolické německé Ligy pod velením vévody Maxmiliána I. Bavorského zvaného „Veliký“ a hraběte Karla Bonaventury Buquoye oblehla stavovský Písek. A začalo jít do tuhého.
Děje se tak 28. září 1322 a mladý král a rytíř Jan Lucemburský (1296 – 1346) dychtí po boji. Svůj kurfiřtský hlas dal Ludvíkovi IV. Bavorovi a stojí za ním i vojensky, ale po římském trůnu touží i jeho protivník Fridrich I. Habsburský. Kdo zvítězí?
Jako Divoký Sokol byl znám Jan Sokol z Lamberka (cca 1355 – 28. 9. 1410), skutečný „dělník války“, který se nerozpakoval za žold sloužit komukoliv. A když právě žádného „zaměstnavatele“ neměl, se svou rotou, do níž jeden čas patřil i Jan Žižka, se živil lupičstvím toho nejhrubšího zrna.
Ve službách jiného státu, například právě onoho Pruska, by jeho vojenské schopnosti vynikly určitě daleko výrazněji. Určitě proto nenese vinu na tom, že války o dědictví rakouské a Sedmiletou válku „jeho“ Rakousko prohrálo. K tomu došlo na základě politických, a ne vojenských, rozhodnutí.
Obdaroval ho tak za pomoc v bitvě u Esslingenu 19. září 1316 a následující bitvě u Mühldorfu 28. září 1322 Ludvík IV. Bavorský. A protože nešlo v nich o nic menší než o titul římského císaře, byla to odměna nejen zasloužená, ale také přiměřená.
Dějiny někdy bývají plné paradoxů a nečekaných zvratů. Řád německých rytířů, který nyní v Česku vnímáme spíše negativně, byl především značnou vojenskou silou se svými vlastními cíli. Když se v 15. století v Polsku ocitl v tísni, Češi mu přišli na pomoc.
Začátkem 15. století v českých zemích zuřily po dlouhé roky husitské, tj. de facto občanské války. V nich se jako vynikající vojevůdce vyprofiloval Jan Jiskra z Brandýsa. Díky své žoldácké povaze se neohlížel na víru a vyznání, sledoval především svůj vlastní prospěch. Se střídavým úspěchem.
V roce 1448 byla situace v Čechách poměrně nevyjasněná. Země se především potýkala s faktickým bezvládím, které nastalo po smrti Albrechta Rakouského (Habsburského) roku 1439. Pokud si husité měli udržet to, co si na katolickém světě v Čechách vybojovali, museli jednat.
Protože situace byla vážná. Osmanšti Turci začali poté, co roku 1453 dobyli Cařihrad, ohrožovat Evropu. Evropští panovníci však toto nebezpečí podceňovali a věnovali se raději řešení svých vlastních záležitostí, než aby se dokázali proti tureckému nebezpečí sjednotit…
V bitvě u Kresčaku 26. srpna 1346 našel smrt „poslední rytíř“ Jan Lucemburský, a to zcela úmyslně. Před několika dny, 10. srpna, dovršil padesátku, i když není známo, zda ji také oslavil. Prožil bohatýrský život, nyní cítil, jak ho síly opouštějí a především – byl slepý. Život ho přestal těšit, něco málo však ještě vykonat mohl.
Myšlenkové pochody středověkých panovníků se nám dnes mohou zdát poněkud zmatečné, zvlášť když nemáme k dispozici dost záznamů o souvisejících historických okolnostech. Při pohledu na bitvu u Mühldorfu, k níž došlo 24. srpna 1257, se dodnes ptáme, čeho chtěl díky ní Přemysl Otakar II. vlastně dosáhnout?
Došlo k ní 17. – 18. srpne 1435, kdy na husity v jižních Čechách zle dotíral jejich úhlavní nepřítel, Oldřich II. z Rožmberka. Když jeho vojska oblehla jeden letitý opěrný bod husitů, Lomnici nad Lužnicí, nezbylo táborským husitům, než se jí vydat na pomoc.
Lucemburkové a Wittelsbachové, ve své době dva nejpřednější aristokratické rody, z jejich řad se volili římští králové a císaři. K získání převahy jednoho nad druhým se jim hodila jakákoliv záminka. Tentokrát šlo o Braniborsko a jednu velmi žádoucí nevěstu – a její Tyrolsko.
A jak by také ne. Vždyť kterému vojsku se kdy povedlo, aby svého protivníka zahnalo pouze zpěvem písně, byť bojového chorálu. Snad právě podle síly zpěvu křižáci poznali, jak velkou převahu nad nimi husité mají, a rozhodli se ustoupit dřív, než bude pozdě. Záhy se však ústup změnil v bezhlavý útěk…
Větve evropských královských dynastií se potkávají, splétají a zase rozcházejí. Když některá z nich odumře, ihned se na její místo začne drát některá jiná. Roku 1700 takto úmrtím bezdětného krále Karla II. osiřelo španělské království.
Tím vyvrcholil sled dějinných událostí nazvaných První válka židovská a těžko říct, zda na něm měli větší podíl Římané de facto okupující židovskou Judeu, anebo její obyvatelé, kteří se proti nim vzbouřili způsobem v podstatě nakonec sebevražedným.
Český král Václav I. Jednooký se vášnivě věnoval královským zábavám, zvláště lovu, při němž nešťastnou náhodou přišel o oko. Správu království hrubě zanedbával, čímž poškozoval své urozené poddané. Nakonec musel o vládu v zemi dokonce v letech 1248 – 1249 bojovat se svým vlastním synem…
Ne sice hned po bitvě, která se odehrála 3. a 4. srpna 1427, zato však zásadním způsobem. Byla to totiž právě tato porážka křižáků, která otevřela cestu k tomu, aby na koncilu v Basileji v červenci roku 1436 byla potvrzena tzv. kompaktáta povolující přijímání podobojí pro všechny příslušníky utrakvistických frakcí církve.
Mezi největší státnická umění patří možná právě schopnost odhadnout, jaké rozhodnutí přinese největší užitek. Volit mezi dvěma římskými králi určitě lehké nebylo, ale český kníže Vratislav II. se rozhodl správně. A do bitvy u Mellrichstadtu 7. července 1078 vyjel po boku Jindřicha IV.