Teprve devatenáctiletá studentka Lenka zmizela v létě 2002 beze stopy. Jeden z těch, kdo ji viděl naposledy, patřil mezi hlavní podezřelé. Z počátku ale kriminalistům odpovídal tak sebejistě, že státní zástupce začal o jeho vině pochybovat. Policisté ale ve výslechu nepolevovali do té doby, dokud se jim nepřiznal.
Jedna z nejbrutálnějších vražedkyň na našem území byla třetí popravenou ženou za kriminální skutky v dějinách Československa. Sama si prošla těžkým dětstvím, ale v očích soudu ji to samozřejmě nijak neomluvilo z toho, že v krizové situaci se uchýlila k vraždě. A to hned dvakrát!
Jedna z nejotřesnějších rasově motivovaných vražd se odehrála před třiceti lety v Písku. Několikanásobná přesila skinheadů nahnala koncem září roku 1993 do již chladné Otavy romské mladíky a bránila jim vylézt z vody ven. Jeden z nich, Tibor Danihel, který měl druhý den oslavit osmnácté narozeniny, vysílením utonul.
Nemilovaná a zneužívaná dívka, která se ve vlastním těle cítila jako cizinec, nedokázala nikde najít klid.
Zmizení svého partnera nahlásila, až když se od sousedek doslechla o nálezu mrtvoly rozřezaného muže. Ještě další tři dny policistům pak tvrdila, že neví, kam šel a co je s ním, než se vraždě přiznala. Při rekonstrukci činu ale vše popřela a zkusila kriminalistům „prodat“ příběh o cizím muži, který ji donutil se přiznat, i když přitom vraždil on sám. Soud jí to ovšem neuvěřil a poslal ji na deset let do vězení.
Zavraždil svou matku a otčíma, ale do vězení nešel. Soud mu místo toho nařídil ochrannou ústavní léčbu v pražské psychiatrické léčebně v Bohnicích. Po třech letech ale jeho ošetřující lékaři usoudili, že už postačí, bude-li se léčit ambulantně. A propustili ho. Jenže už předtím něco podobného vůbec nefungovalo. Když ho naposledy z ústavu propustili do ambulantní léčby, přestal na ni docházet, nebral ani léky a opětovné propuknutí aktivní fáze nemoci skončilo dvojnásobnou vraždou.
Jen máloco v novodobých dějinách vzbuzuje tolik vášnivých sporů jako činnost ozbrojené skupiny Josefa a Ctirada Mašínových. Obětí jejich boje proti komunismu se totiž stali dva řadoví esenbáci a jeden účetní. A později ve východním Německu další čtyři policisté.
Úterý 24. února 2015 je nejčernějším dnem v historii Uherského Brodu. Masová vražda, která se tam odehrála, se podle policistů mohla srovnat jen s ohavným činem Olgy Hepnarové, která v roce 1973 zabila nákladním autem osm lidí. Střelec z Uherského Brodu jich usmrtil stejný počet. A také on byl psychicky narušený.
Brutální otec nedokázal tolerovat křik dvouměsíční holčičky. „Zklidnil“ ji proto ránou pěstí nebo otevřenou dlaní do hlavičky. Malá upadla do bezvědomí a během deseti dnů zemřela na krvácení do mozku. Surovec měl sice spoustu výmluv a k činu se nikdy nepřiznal, soud ho ale přesto poslal do vězení na dvanáct let.
V únoru 2008 začal „zoufale“ hledat manželku a matku své dcery. Dokonce po Praze vylepil letáčky se srdcervoucím vzkazem s prosbou o pomoc. Na slavného tchána ale jeho předstírání žádný dojem neudělalo – už když mu přišel říct, že jeho dcera je pryč, navrhl mu, ať se raději přizná, že všem, i sobě, ušetří krušné chvíle. V tu chvíli to ale odmítl a vše popřel.
Když na jaře roku 1985 vyšel po pěti letech z vězení, dlouho se ze svobody neradoval. A přestože si odpykal trest za znásilnění, nepoučil se. A znovu sexuálně napadl mladou ženu. Tentokrát ji ale i zavraždil. Jeho přání, aby za zbytečnou smrt maminky malé holčičky, dostal trest smrti, soud vyslyšel a zhruba rok po vraždě byl popraven.
Finanční krizi, které čelili, se rozhodli vyřešit únosem bohatého podnikatele. A i když ten tušil, že ho nejspíš stejně zabijí, protože jednoho z únosců znal, poprosil otce, ať jim dá, co chtějí. Nic mu to ale nebylo platné, nechali ho udusit se v kufru auta, kam ho zavřeli. Dnes už je jeden únosce na svobodě, druhý by měl vězení opustit za čtyři roky.
Mrtvola nalezená lesní dělnicí v listopadu 1970 nedaleko města Orlová nejprve ostravským kriminalistům pořádně zamotala hlavu. Ostatky zhruba šedesátiletého muže, který prokazatelně zemřel násilnou smrtí, neodpovídaly nikomu z evidence pohřešovaných osob. K vrahovi je nakonec dovedl až klíč ležící u nalezeného těla. Přitom si o něm zpočátku nebyli jistí, jestli má s případem vůbec co společného.
Šlapanice, rodné město Libušky Šafránkové, se v létě 1984 stalo svědkem zločinu, který otřásl i zkušenými kriminalisty. Kromě brutálně znásilněné a zavražděné holčičky nalezli na místě činu i její oblíbenou fenku, která musela zemřít také. Pachatel se prý bál, že by ho mohla druhý den prozradit vyšetřovatelům.
Když spolehlivý a čilý důchodce náhle beze stopy zmizel, bylo hned jasné, že něco není v pořádku. Jeho dcera ho až po týdnu nalezla mrtvého v kufru zamčeném ve špajzce bytu na Husově náměstí, kde bydlel. A za další čtyři hodiny měli už kriminalisté pachatele.
Předposlední červencový den to bude přesně deset let od chvíle, kdy se v egyptském výletním letovisku Hurghada v hotelu Titanic Palace v pokoji 6343 našla dvě mrtvá těla – šestatřicetileté Moniky Kramné a její osmileté dcery Kláry.
