Válečná bilance Ericha Alfreda „Bubiho“ Hartmanna je opravdu impozantní. Za druhé světové války absolvoval 1404 bojových letů, svedl 825 vzdušných soubojů, sestřelil 352 nepřátelských letadel, z toho 345 sovětských, a šťastně 14x nouzově přistál. Přátelé mu říkali „Blonďatý rytíř“, nepřátelé „Černý ďábel“.
Všichni si pamatují její elegantní zjev a jasně patrnou zálibu v luxusu, méně se ví, že příčinou jejího úmrtí se stala leukémie a ta že mohla propuknout v důsledku radioaktivního ozáření, kterému byla Raisa nevědomky vystavena v roce 1949. Možná se tak ale až později, stalo v Černobylu.
Lysenkovo pojetí biologie, tzv. lysenkovština, mohla přesto dočasně uspět, protože se jí dostalo Stalinovy maximální možné podpory. A to i za cenu fyzické likvidace Lysenkových konkurentů. Jejich chyba, že včas nepochopili, že diktátorovi se prostě neodporuje.
Měla se jmenovat Země Udege a pojednávat o stejnojmenném sibiřském kmeni, nikdy však nevyšla. Do dějin literatury se ale Vladimir Klavdijevič Arseňjev (nar. 10. 9. 1872) zapsal svým dílem o přátelství se sibiřským lovcem jménem Děrsu Uzala, později úspěšně zfilmovaném. Vzpomínáte?
Po revoluci v roce 1917 bylo v SSSR možné prakticky cokoliv. Na Ukrajině tehdy vznikla Svobodná anarchistická republika se sedmi miliony obyvatel, zato bez jakékoliv státní struktury. Jejím ideologem byl právě Pjotr Andrejevič Aršinov, jehož životní osud v sobě skrývá jeden zásadní otazník.
Ale nejspíš jen proto, že už se psala léta sedmdesátá, která byla k odpůrcům sovětského režimu podstatně mírnější, než léta padesátá nebo třicátá. Ani jeho ale neminuly tragedie, hladomor, válka a po ní všudypřítomný strach o vlastní existenci…
Jevil se jako silný protivník. Stalin se obával, že pokud by ho mohl někdo sesadit z diktátorského trůnu, byl by to právě hlavní velitel Rudé armády, uznávaný a oblíbený maršál Tuchačevskij. Musel ho tedy předejít, a tak schopného generála obvinil z přípravy převratu a špionáže pro nacistické Německo.
Německá armáda vtrhla do Polska v ranních hodinách 1. září 1939 hlavně proto, že si to Hitler mohl za tehdejší politické situace dovolit. Po anšlusu Rakouska a okupaci Československa předpokládal, že mu na mezinárodní scéně stejně hladce projde i vpád do Polska. A měl pravdu.
Představa, že Putin brnkne Trumpovi, aby se ho zeptal, co měl k snídani, či naopak, je sice úsměvná, ale zcela mylná. Horkou linku takto nemohou využívat ani oni dva. Kupodivu především z technických důvodů.
Jmenoval se Vladimir Grigorjevič Šuchov (28. srpna 1853 – 2. února 1939) a vědu zřejmě miloval stejně jako architekturu. Vynikl v obou oborech, navíc v zemi tak problematické, jakou Rusko a později SSSR vždy bylo. Už jenom to je výkonem hodným obdivu.
I když hlavně a jen proto, že se stal Brežněvovým oblíbencem a národu byl spíše k smíchu. Nakonec humor měl a má své místo v každém totalitním režimu. Černěnko se stal i objektem humoru černého. Jak ale také jinak, když se jmenoval Černěnko…
V Kremlu ho 23. srpna 1939 podepsali ministr zahraničních věcí Německa Joachim von Ribbentrop a jeho sovětský protějšek Vjačeslav Molotov. Formálně šlo o „smlouvu o neútočení“, fakticky o rozdělení sfér vlivu v tehdejší Evropě. A také o rozsudek smrti, přinejmenším pro některé antifašisty a antikomunisty.
Tak především se nejmenoval Trockij, ale narodil se 7. listopadu 1879 na Ukrajině do rodiny zámožného rolníka jako Lev Davidovič Bronštejn. Stal se otcem celého filozofického směru známého jako trockismus a byly s ním jen potíže. Cepín v jeho hlavě je vyřešil jednou provždy.
Tuto svou absurdní biologickou „teorii živé hmoty“ dokázala sovětská bioložka Olga Borisovna Lepešinská (18. srpna 1871 – 22. října 1963) prosadit ovšem jen proto, že s pomocí svého kolegy Lysenka efektivně likvidovala všechny své oponenty. Za Stalina, který si oba tyto vědce oblíbil, to nebyl žádný problém.
Zamilovat se do toho nesprávného bývá problém, i když jde „jen“ o člověka. Když se ale někdo nesprávně zamiluje dokonce do celého státu, mohou být následky doslova tragické. V tomto případě na lásku otce rodiny Václava Březiny k SSSR doplatil jeho syn a s ním i celá rodina.
A proto potencionálně nebezpečný. Jona Emanuilovič Jakir (3. 8. 1896 – 11. 6. 1937) patřil mezi Stalinovy nejlepší důstojníky jak díky svým organizačním schopnostem, tak tvrdosti, s jakou plnil uložené úkoly, takže jednou zákonitě musel nastat čas se ho zbavit.
Jeho jméno patří mezi ta legendární – a aby také ne. Vždyť komu se kdy podařilo, aby byl hned dvojím maršálem, v tomto případě sovětským a polským, jako Konstantinu Konstantinoviči Rokossovskému? Sám znamenitý voják sloužil u elitní zbraně – kavalérie, ale dobře si také uvědomoval, že na tanky už dlouho stačit nebude…
To je zatím poslední domněnka týkající se dnes již legendárního generála Vlasova a jeho spletitých a dodnes ne zcela objasněných osudů, které místy navenek vypadají i poměrně nelogicky. Jeho vlastní lidé ho označili za zrádce. Právem?
I když přesné okolnosti zavraždění ruské carské rodiny v roce 1918 nejsou objasněny dodnes, jedno jisté je. Cara osobně zastřelil jeho strážný Jurovskij a byl na to náležitě hrdý. Nebyl však sám, kdo měl na tomto zločinu svůj podíl. Jak dopadli ti ostatní?
