Během své mise v Litvě v letech 1939 – 1940 vpisoval tranzitní víza do Japonska žadatelům do pasů ještě cestou na nádraží, protože Litvu musel nakonec opustit i on sám. Ocenění svého statečného činu se dočkal Čiune Sugihara dočkal až těsně před smrtí.
30. července 1942 zahájila sovětská vojska ofenzívu, jejímž účelem bylo dobýt tzv. Rževský výběžek ovládaný Němci. Celkem v těchto bojích Stalin úmyslně obětoval statisíce svých vojáků, aby mohl nad Němci slavně zvítězit u Stalingradu. Nikomu to však předem neřekl.
Rok po napadení SSSR hitlerovským Německem byla situace pro Sovětský svaz opravdu kritická. Rudá armáda ustupovala, jenže nemohla ustupovat donekonečna. Stalin si toho byl plně vědom a bylo mu jasné i to, že v těchto chvílích se skutečně rozhoduje o bytí a nebytí SSSR.
Byl to jednoduchý systém. Dotyčný odborník, z jakéhokoliv potřebného oboru, byl obviněn z vymyšleného trestného činu, odsouzen ve vykonstruovaném procesu a odsouzen do vězení nebo do gulagu. Tam, dříve či později, dostal „šanci“ pracovat ve svém oboru. Neosvědčit se nepřipadalo v úvahu.
Protože i admirálům velí politici, v případě Nikolaje Gerasimoviče Kuzněcova (24. 7. 1904 – 6. 12. 1974) J. V. Stalin. Nejdřív spolupráce s hitlerovským Německem, potom boj proti němu a za vzorné služby obvinění ve vykonstruovaném politickém procesu.
Jmenoval se Vasilij Danilovič Sokolovskij (21. 7. 1897 – 10. 5. 1968) a jeho jméno dnes snad něco řekne už jenom historikům. Na rozdíl od jiných netrpěl zbytečnými ohledy a zřejmě byl i o něco chytřejší než ostatní. Anebo vychytralejší? V každém případě to dotáhl až do hodnosti maršála.
Bůhví proč byl pro operaci spojeneckých vojsk na Sicílii, která začala 9. července 1943, jako krycí název vybrán název severského plemene psů husky. Možná k zmatení nepřítele, možná jako vtípek, který dnes už nejsme schopni docenit. V každém případě bylo obsazení Sicílie jedním z klíčových momentů celé druh světové války.
A nejen to. Na svědomí měl také vraždu Trockého a dalších „nepřátel SSSR“, za druhé světové války nejprve vyjednával s Němci, potom masivně infiltroval americký jaderný program. Rozkazy dostával přímo od Stalina, případně od Ježova a Beriji. Jeho jméno ale ani tak většině lidí nic neřekne.
Mezi nimi i Viktor Ivanovič Pacajev. Určitě si nemyslel, že 38. narozeniny, k nimž mu na palubě kosmické lodi popřáli všichni, tedy celkem dva, členové posádky, jsou jeho poslední. Příčinou jejich úmrtí se stala závada tak nepravděpodobná, že s ní nikdo nepočítal.
Došlo k tomu v bitvě u Brodů, jedna z největších tankových bitev v dějinách, která začala 26. 6. 1941 a trvala čtyři dny. Wehrmacht si v ní nakonec těžko uvěřitelným způsobem poradil s více jak čtyřnásobnou přesilou. Hlavně proto, že sovětské velení dělalo jednu chybu za druhou.
Válka v Koreji začala 25. června 1950 a její následky v podobě severokorejského totalitního režimu navíc vyzbrojenému atomovými zbraněmi zůstávají hrozbou dodnes. To, že vůbec začala a že ji už pět let po konci 2. světové války rozpoutal Sovětský svaz, patří mezi největší zklamání v moderních dějinách vůbec.
Do komplikovaných dějin poválečného Německa patří i kapitola o sovětské blokádě západních sektorů Berlína, jejíž přípravy začaly 22. června 1948. Naplno propukla o den později a trvala až do 12. května 1949. Svět se tehdy opět ocitl na pokraji války. Dodnes však není jasné, zda to celé nebyl jen určitý krycí manévr…
Neřekli byste ale, že se tak stalo ještě před druhou světovou válkou. V životním příběhu generála Butlera se zároveň odráží u nás méně známá vojenská historie USA a již tehdy stále rostoucí zájem zbrojního průmyslu o odbyt jeho „zboží“ i za tu cenu, že by měl ozbrojený konflikt sám vyvolat.
Jmenoval se Siegfried Günter a spolu se svým dvojčetem Walterem se narodil 8. prosince 1899. Oba bratři se zapsali do dějin letectví v době, kdy se na rýsovacích prknech rodila první proudová letadla. Walter pracoval na prvním takovém německém letadle a Siegfried je pokládán za „otce“ teorie modulace tahu.
Dodnes totiž není objasněna příčina jeho úmrtí. Jistě, otravu nikdo neprokázal, ale vládní agenti nemají ve zvyku po sobě nechávat stopy. Bolševický spisovatel možná začínal být pomalu nepohodlný i samotnému bolševickému režimu. Copak je normální psát třeba o „sadistické krutosti, vlastní ruskému lidu“?
Málo známá jaderná katastrofa, které měla být utajena. Celkově třetí největší nehoda tohoto druhu byla zveřejněna až o 30 let později.
Tato málo známá kapitola německé historie značně připomínající náš 21. srpen 1968 se jmenuje „Aufstand des 17. Juni“, čili Povstání 17. června, i když fakticky začalo o den dříve. Potlačeno bylo během 24 hodin, mimo Berlín však doznívalo ještě v červenci. Marně.
Maršál Michail Nikolajevič Tuchačevskij (16. února 1893 – 12. června 1937) vešel v obecnou známost především jako oběť vykonstruovaného (?) soudního procesu, kterým Stalin koncem 30. let „vyčistil“ Rudou armádu. Sám Tuchačevskij však v té době už měl na svědomí životy tisíců svých sovětských spoluobčanů.
Přitom k nim měl blízko, s Leninem se znal od dětství. Jako premiér Prozatímní vlády se nakrátko stal hlavou státu, na který ze všeho nejvíc vždycky platila tvrdá ruka. Přesně tu však Kerenskij neměl. Možná proto, že se nechtěl chovat jako právě svržený car? Bolševici však nezaváhali.
Zhruba od roku 1905 se v Rusku začalo rozvíjet revoluční hnutí, které vyvrcholilo Velkou sovětskou říjnovou revolucí v roce 1917. Na tomto „revolučním kvasu“ se podíleli tisíce komunistů, z nichž desítky potom bojovali o ta nejvyšší místa. Mnohé z nich to stálo život.