Už jen proto, že se při procesech v 50. letech přímo „zasloužil“ o provaz pro Otto Šlinga a řadě dalších lidí, podle něj nepřátel tehdejšího režimu, řádně zavařil. Jeho samotného přitom nezlomilo nic, svůj vliv a moc si dokázal udržet až do smrti.
A proto potencionálně nebezpečný. Jona Emanuilovič Jakir (3. 8. 1896 – 11. 6. 1937) patřil mezi Stalinovy nejlepší důstojníky jak díky svým organizačním schopnostem, tak tvrdosti, s jakou plnil uložené úkoly, takže jednou zákonitě musel nastat čas se ho zbavit.
To je zatím poslední domněnka týkající se dnes již legendárního generála Vlasova a jeho spletitých a dodnes ne zcela objasněných osudů, které místy navenek vypadají i poměrně nelogicky. Jeho vlastní lidé ho označili za zrádce. Právem?
Rok po napadení SSSR hitlerovským Německem byla situace pro Sovětský svaz opravdu kritická. Rudá armáda ustupovala, jenže nemohla ustupovat donekonečna. Stalin si toho byl plně vědom a bylo mu jasné i to, že v těchto chvílích se skutečně rozhoduje o bytí a nebytí SSSR.
Byl to jednoduchý systém. Dotyčný odborník, z jakéhokoliv potřebného oboru, byl obviněn z vymyšleného trestného činu, odsouzen ve vykonstruovaném procesu a odsouzen do vězení nebo do gulagu. Tam, dříve či později, dostal „šanci“ pracovat ve svém oboru. Neosvědčit se nepřipadalo v úvahu.
Protože i admirálům velí politici, v případě Nikolaje Gerasimoviče Kuzněcova (24. 7. 1904 – 6. 12. 1974) J. V. Stalin. Nejdřív spolupráce s hitlerovským Německem, potom boj proti němu a za vzorné služby obvinění ve vykonstruovaném politickém procesu.
A nejen to. Na svědomí měl také vraždu Trockého a dalších „nepřátel SSSR“, za druhé světové války nejprve vyjednával s Němci, potom masivně infiltroval americký jaderný program. Rozkazy dostával přímo od Stalina, případně od Ježova a Beriji. Jeho jméno ale ani tak většině lidí nic neřekne.
Dodnes totiž není objasněna příčina jeho úmrtí. Jistě, otravu nikdo neprokázal, ale vládní agenti nemají ve zvyku po sobě nechávat stopy. Bolševický spisovatel možná začínal být pomalu nepohodlný i samotnému bolševickému režimu. Copak je normální psát třeba o „sadistické krutosti, vlastní ruskému lidu“?
Maršál Michail Nikolajevič Tuchačevskij (16. února 1893 – 12. června 1937) vešel v obecnou známost především jako oběť vykonstruovaného (?) soudního procesu, kterým Stalin koncem 30. let „vyčistil“ Rudou armádu. Sám Tuchačevskij však v té době už měl na svědomí životy tisíců svých sovětských spoluobčanů.
Valerian Kujbyšev byl dalším z prominentních sovětských komunistických politiků dvacátých a třicátých let, nadšených budovatelů komunismu. Brzy však zjistil, že pouhé nadšení k vybudování fungujícího národního hospodářství nestačí. Zvlášť, když Stalinem a stranou stanovené úkoly jsou nereálné.
Kdo ji zažil, nikdy na ni nezapomněl. Po válce se zdálo, že konečně bude zase lépe. Jedna z pamětnic vzpomíná, jak si šetřila na novou ložnici k svatbě. A doslova přes noc, ráno 1. června 1953, měla z každé ušetřené tisícovky dvacetikorunu. Stejně jako všichni ostatní. Komunistický režim to přesto ustál.
Jeden z nejslavnějších sovětských spisovatelů měl možná s psaním problémy větší, než tušíme. Jeho geniální a oceňované dílo „Tichý Don“ vznikalo 12 let a román „Rozrušená země“ 27 let. Povídka „Osud člověka“ o muži, kterému všechno vezme druhá světová válka, ovšem dojímá stále.
Občanským jménem se komiksový scenárista a kreslíř Hergé jmenoval Georges Prosper Remi a narodil se 22. května 1907 v Etterbeeku v Belgii. Jeho dar komiksovou zkratkou vystihnout, co je právě důležité, udělal z jeho reportéra Tintina, jednoho z nejpopulárnějších kreslených hrdinů 20. století.
Čím víc pročítáme životopisy Leninových a Stalinových soudruhů, tím víc vystupuje jedno základní schéma. Společná práce pro revoluci, oslnivá stranická kariéra a prudký pád, zmanipulované procesy, vězení a předčasné úmrtí. Staří soudruzi toho prostě moc pamatovali a bylo třeba se jich zbavit.
Mladá garda patřila mezi školní povinnou četbu a naši mladí svazáčci o ní vedli svého času zanícené diskuze. Jak by se oni zachovali na místě mladých sovětských hrdinů bojujících proti fašistům? Dokázali by i oni být stejně stateční a neochvějní? A přesně tam je chtěl autor tohoto díla, Alexandr Alexandrovič Fadějev, dostat.
Jeho jméno, Josif Iremašvili, je dnes prakticky neznámé. Proslavil se však knihou nazvanou „Stalin a gruzínská tragédie“, která osvětluje dětství a mládí pozdějšího diktátora Stalina. Byly kruté – a drobný, v dospělosti jen 162 cm vysoký chlapec s chromou levou rukou, krutosti lidí i osudu čelil ještě větší krutostí vlastní.
V projevu na Harvardově univerzitě 5. června 1947 vyzval státní tajemník George C. Marshall evropské země, aby vypracovaly společný program hospodářské obnovy. Přislíbil, že Spojené státy pomohou tento program realizovat „do té míry, do jaké to pro ně bude prakticky proveditelné“. Kladl důraz na to, že jeho návrh není zaměřen „proti žádné zemi ani doktríně, ale proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu“.
Sovětský revolucionář Sergej Mironovič Kirov patří mezi další význačné osobnosti období, kdy se v SSSR po revoluci dostali k moci bolševici. Vládu si dokázali udržet jen díky teroru, který zavedli. Ale bojovali i mezi sebou, skrytě, zákeřně a hlavně nemilosrdně. Kirov v tomto boji prohrál.
Zdraví je něco, co si za peníze opravdu nekoupíme. To by jistě mohli potvrdit i diktátoři, kteří svou mocí ovládali celé země, ale běžným nemocím se postavit nedokázali.
Jmenoval se Ivar Kreuger a sám o sobě prohlásil: „Budoval jsem své podnikání na nejpevnějších základech, jaké lze nalézt – na hlouposti lidí.“ Byl tento geniální podnikatel spasitelem Evropy nebo jen zlodějem a podvodníkem? Jedno se mu ale povedlo zcela jistě. Zabránil vzniku Bavorské sovětské republiky.