Země bývá pro svoji převažující modrou barvu díky množství moří a oceánů nazývána „modrou planetou“. Asi 71 % zemského povrchu představuje právě voda. Na jiných tělesech ve Sluneční soustavě však najdeme vody ještě mnohem více než na naší domovské planetě.
Mars se čím dál častěji skloňuje v souvislosti s dobýváním vesmíru a hledáním možného místa pro kolonizaci mimo Zemi. Jak se ale vypořádat s příliš nízkým tlakem, výkyvem teplot nebo jinou atmosférou? Je tzv. terraformace oním hledaným klíčem k úspěchu?
Naše planeta nás má opravdu velice ráda. A dává nám to najevo. Chtěl bys ode mě pryč, človíčku? To nebude tak jednoduché. Můžeš to zkusit. Zvládneš osm kilometrů za sekundu? Pokud ano, můžeš na oběžnou dráhu. Ale i tak si tě ještě přidržím na neviditelném provázku gravitace. Pokud chceš pryč definitivně, musíš ještě tři kilometry přidat. Jsem zvědavá, jak si s tím poradíš.
Naši předkové si všimli, že čas od času se na obloze objevuje jasná, zářivá hvězda, která tam dříve nebyla. Po pár dnech nebo týdnech však zase zmizela. Takovou svou novou hvězdu měl například i Johannes Kepler (27. prosince 1571 – 15. listopadu 1630), který ji pozoroval v roce 1604 z Prahy. V té době však netušil, že nepozoruje zrod hvězdy, který trvá miliony let a pouhým okem je nepozorovatelný, nýbrž naopak její zánik… Astronomové rozeznávají podobných nebeských úkazů několik typů.
Jistě si všichni vzpomínají na celosvětovou událost, kdy v brzkých ranních hodinách, několik minut po východu Slunce dne 15. února 2013 zazářil nad ruskou Čeljabinskou oblastí velmi jasný meteor. Zemskou atmosférou se tehdy prohnal objekt o velikosti téměř dvacet metrů s odhadovanou hmotností sedm tisíc až deset tisíc tun, který se pohyboval rychlostí 17,5 kilometru za sekundu.
V dřívějších dobách jsme znali pouze pět těles v naší Sluneční soustavě, která obklopují prstence. Jednalo se o obří planety, plynové obry Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Před nějakou dobou k nim však překvapivě přibyl ještě i poměrně malý asteroid.
Měsíc bývá definován jako jediná známá přirozená družice Země, jež kolem ní v pravidelných intervalech, dlouhých konkrétně 29,5 dne, obíhá. Zároveň se však od své mateřské planety dlouhodobě vzdaluje.
Ale vtom, za jasné mrazivé noci ukázala se pojednou na nebi zlověstná hvězda vlasatice. Tiše, hrozivě svítila mezi drobnými hvězdami, v neklidném, třpytivém jejich svitu. Zraky všech se k ní obracely, všude se starostně tázali, co ta ještě přináší, co znamená. A nazejtří přiletěla zpráva od Krušných hor a udeřila jako hrom zčista jasna: že Němci již pole sbírají, že císař nebude do jara čekati, že teď už se chystá do Čech.
Jak jsme se okrajově zmínili v nedávno publikovaném příspěvku na webu Našeho Regionu o hypotetické existenci nové deváté planety daleko za planetou Neptun, dlouhodobě uznávaná devátá planeta Pluto byla ze seznamu planet naší Sluneční soustavy vyřazena dne 24. srpna 2006 Mezinárodní astronomickou unií (IAU) v rámci astronomického kongresu v Praze, konkrétně na XXVI. valném shromáždění, na němž byla přijata nová definice planety, kterou Pluto v jedné podmínce nenaplňuje.
Pluto bylo v srpnu roku 2006, a to na pražské vesmírné konferenci, zařazeno mezi trpasličí planety. Do té doby bylo Pluto započítáváno mezi planety. Trpasličí planety však nejsou jakousi podmnožinou planet, jedná se o samostatnou skupinu. Kolem našeho Slunce tedy v současné době obíhá osm známých planet. Vědci však vypočítali možnost existence další deváté planety a pojmenovali ji skutečně příhodně – Devítka.
Největší český teleskop s dvoumetrovým zrcadlem, Perkův dalekohled v Ondřejově u Prahy, má za sebou rozsáhlou modernizaci. Díky investici za tři miliony korun je zařízení, umístěné v astronomické observatoři, nyní výkonnější a umožňuje i pozorování málo jasných objektů. Získalo navíc zobrazovací kameru, kterou lze pořizovat přímé snímky vesmírných objektů.
Sondy současnosti doletí k našemu Měsíci za několik dní, k Marsu za několik měsíců a kupříkladu k Plutu asi za devět let. To jsme ale stále na „území“ Sluneční soustavy. Pokud bychom ji však chtěli opustit a dostat se, byť jen k nejbližším hvězdám, trvalo by nám to desítky až stovky tisíc let.
Nové planety vznikají různými způsoby. Jedním z nich, kterým vznikla i naše Sluneční soustava, je tzv. akrece neboli „narůstání“. V tomto případě se oblak plynu s drobnou příměsí prachu díky vnějšímu impulzu, kterým může být kupříkladu výbuch nedaleké hvězdy, začne hroutit do podoby disku. Jedná se v podstatě o gravitační proces. V centru disku následně vznikne hvězda a z prachu a plynu se postupně zformují její planety obíhající okolo ní.
Naši Sluneční soustavu tvoří osm planet, pět trpasličích planet, více než sto padesát měsíců planet, zejména u Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptuna, a další menší tělesa jako například planetky, meteoroidy a komety. Jak tato soustava vlastně vznikla?
Snad žádný jiný vědecký obor nemá v Království českém delší a významnější tradici než astronomie. S astronomy to už bývá horší. Učebnice se k českým astronomům minulosti chovají dosti macešsky, a pokud neprojevíme hlubší zájem něco se o nich dozvědět, tak máme smůlu. Tycho Brahe byl Dán, Johanes Kepler byl Němec, Koperník byl Polák. Možná tak ještě Tadeáš Hájek z Hájku. Tak vida, aspoň na jednoho krajana jsme narazili.
Příští měsíc tomu budou dva roky, co opustila vědecký svět jedna z jeho největších osobností. Celým jménem Stephen William Hawking, britský teoretický fyzik, se proslavil svými významnými přispěními k různým oborům kosmologie a kvantové gravitace. Také byl známý velkou pílí a osobitým humorem, a tak i přes své postižení spolupracoval s televizí, filmem nebo kapelou Pink Floyd, jíž propůjčil svůj syntetizovaný hlas do několika skladeb. Připomeňme si Hawkingovu mimořádnou osobnost jeho nezapomenutelnými výroky.
V letech 1837 – 1858 byla prý Eta Carinae druhou nejjasnější hvězdou nočního nebe. Tato hvězda, vzdálená od nás sedm a půl tisíce světelných let, v této době nebývale a rovněž nečekaně zjasněla. Toto velké množství záření připomínalo výbuch supernovy. Při něm hvězda ztrácí své vnější vrstvy a zůstává po ní pouze velmi malý, ale hustý objekt nebo černá díra. Eta Carinae však výbuch přežila a my dnes už i víme, proč se tak stalo.
Na podzim roku 2017 zachytila antarktická observatoř „Ledová kostka“ velice zvláštní částici s extrémně vysokou energií. Vědci již delší dobu tušili, že takovéto částice budou vznikat ve vesmíru u černých děr. Chyběl jim však důkaz.
Dnes bychom měli výhrady už jen k jeho původu, začátkem šedesátých let byly obecně etické normy ve vztahu ke zvířatům nastaveny podstatně méně citlivě než dnes. A tak mladý šimpanzí sameček později známý jako Ham, při výcviku zakoušel i elektrošoky. I tak byl osud tohoto zvířecího kosmonauta šťastnější než mnohých jeho kolegů.
V chilské poušti Atacama je zbudovávána moderní astronomická observatoř. Jejím úkolem je mimo jiné zaznamenávat stopy v atmosféře po záření extrémních vesmírných objektů.