Proslavil se jako malíř orientálních až pohádkových scén, v nichž hrají hlavní roli víly, bohové i temné síly podsvětí. Většinu svých nejslavnějších obrazů ovšem namaloval v psychiatrické léčebně, kam byl internován poté, co se dopustil vraždy a pokusu o vraždu.
Nad ránem propuklo peklo jako z filmového hororu. Devětatřicetiletý učitel z předměstí Stuttgartu a otec čtyř dětí během několika minut zmasakroval celou svou rodinu. Když se začalo rozednívat, zabil dýkou nejprve manželku, která spala vedle něj. Pak se zvedl a odešel do pokoje chlapců, kde zavraždil svého šestiletého a sedmiletého syna, načež v další místnosti usmrtil obě své dcery. Poté svlékl zakrvácenou košili, převlékl se do čistých šatů a vyzbrojil se dvěma pistolemi. Zamkl byt, kde právě přerval pět nevinných životů a vyšel do světa. Peklo mělo ještě pokračovat.
Říkalo se mu také řezník nebo upír z Hannoveru a dnes se můžeme jenom podivovat, kolik vražd stihl provést, než byl dopaden. V zbídačeném Německu po 1. světové válce ovšem panovaly jiné poměry než dnes a kriminalistika jako obor stála teprve na začátku.
Karl Denke (12. 8. 1870 – 22. 12. 1924) je dnes známý také jako „zapomenutý kanibal“. I když jeho zločiny patří mezi ty nejzrůdnější, kvůli malé publicitě se na vše brzy zapomnělo. A to není dobře. V sousedství měl totiž tento sériový vrah a kanibal pověst celkem milého člověka. Kolik toho o svých sousedech víte vy?
Jako první ji podstoupil William Kemmler odsouzený za to, že svou družku s chladným rozmyslem ubil sekerou. Nechtěně se ale stal v začátcích elektrifikace USA i jedním z účastníků tzv. bitvy proudů. Děsivý průběh exekuce tehdy otřásl všemi přítomnými a stejný zůstal dodnes. Zaslouží si ale brutální vrazi něco jiného?
A taky už na „suvenýry“ 4x rozebrali jeho hrob. John Herbert Dillinger (22. 6. 1903 – 22. 7. 1934) se pro ně stal symbolem boje obyčejného člověka proti „mocným“ tohoto světa. Jenom proto, že vyloupil 24 bank a 4 policejní stanice. Ovšem v době hospodářské krize.
Lidé Johna Lennona milovali a najednou se měli dozvědět, že jim ho někdo vzal. Tím někým byl duševně nemocný pětadvacetiletý Mark David Chapman, který se pevně rozhodl miláčka davů chladnokrevně zastřelit.
Chomutovský střelec Petr Benda si vyslechl třetí verdikt. V base stráví podle rozsudku Vrchní soudu v Praze 10 let. Loni totiž na sídlišti Písečná v Chomutově zastřelil zfetovaného řidiče dodávky, když podle obhajoby odvracel hrozící nebezpečí. Šofér totiž najížděl do lidí a do aut. Benda v exkluzivní zpovědi pro Náš REGION vzkázal, co udělá, až se vrátí na svobodu.
Celkem mu začátkem minulého století padlo za oběť odhadem až 50 převážně mladých žen, které vlákal do svého bytu. Díky nevšímavosti okolí zůstal roky neodhalen, jeho oběti, prostitutky a osamělé ženy, také nikomu nechyběly. Jejich maso navíc prodával a tak likvidoval jejich těla prakticky beze zbytku.
Říkal si Kmotr z Matamorose a byl vůdcem klanu, který pašoval z Mexika do USA drogy. Ale nejen to. Na ranči Santa Elena, kde podivný klan sídlil, se děly daleko horší věci. Šílený kmotr zde osobně prováděl řadu temných rituálů, při nichž se používaly lidské ostatky. A i to mu přestalo stačit.
Jak tomu ve filmu často bývá, scénárista se nechá pro tvorbu svého hrdiny více či méně inspirovat skutečnou osobou. Nejinak je tomu v případě kultovního hororu Psycho, trháku Mlčení jehňátek nebo dalších tematicky podobných děl. Přestože filmy obvykle zveličují, reálný příběh šíleného vraha je oproti některým snímkům ještě dramatičtější a děsivější.
Vraždy rodičů, které spáchaly vlastní děti, byly za socialismu něčím výjimečným. „Děti devadesátek“ to měly trochu jinak. Jeden takový případ otřásl naší společností před 18 lety.
První nemanželský syn, kterého měl Rudolf II. s Kateřinou Stradovou, se jmenoval po Juliu Caesarovi. Mohl mít hezký život, ale jeho nemoc čím dál víc sužovala jeho samého i jeho okolí. Skončilo to vraždou a následnou izolací, která postupně zhoršovala jeho pomatenost. Znáte jeho příběh?
Začátek devadesátých let. Naše země se dostala do totální svobody, kterou si každý vykládal po svém. Trest smrti byl zrušen a kriminalita stoupla až čtyřikrát. Máme tu partičku chlápků kolem třicítky, kteří si libovali v luxusu, popíjeli v barech, chodili spolu posilovat a jejich nákladný život je stál dost peněz. Rozhodli se, že je získají po svém, a tak začali vraždit lidi, zejména podnikatele.
Vždy byl uzavřený a moc nekomunikoval, měl nízkou pracovní morálku a jeho inteligence nebyla ani jen průměrná. Ženy o mladého Ladislava Hojera nestály. A tak začal Hojer bestiální sérii vražd v tehdejším Československu.
Případ vraždy Otýlie Vranské zná skoro každý. Prostitutka ze Slovenska žila v Praze. Když se stala obětí brutální vraždy, její tělo bylo rozřezané a nacpané do dvou kufrů zasláno na Slovensko. V každém kufru byly jiné části těla… Nedávno se objevila další vodítka k dopadení vraha i po více než osmdesáti letech.
Kriminalisté se od úterního večera pátrali po podezřelém a snažili se objasnit vraždu prodavačky, ke které došlo v OC Letňany, což se během dnešního dne podařilo.
Od zdravotníků lidé očekávají pomoc v nouzi nejvyšší. Samotní lékaři a sestry o sobě ale často tvrdí, že jsou stále „jednou nohou v kriminálu“ – stačí chvilková nepozornost a následná chyba může být fatální. V době chronického nedostatku personálu v našich nemocnicích se samozřejmě riziko selhání jednotlivce násobí. Ve světě i u nás jsou však popsány i případy lékařů a sester zabijáků – sériových vrahů v bílých pláštích, kteří úmyslně používali lék jako jed. Případy jsou to ovšem velice vzácné až ojedinělé, přestože by se podle novinových titulků mohlo zdát, že jde o fenomén, který je ve zdravotnické praxi téměř na denním pořádku.
Vraždu, kterou viník spáchal jako mladík v roce 1984, se po letech podařilo objasnit. Když starého pána policisté navštívili doma, nejprve zapíral. Nakonec se však k vraždě, ke které došlo před 33 lety v bytě na Barrandově, přiznal. Žádný trest mu ale nehrozí, případ je po tolika letech promlčený.
Vražd se v České republice odehraje obecně málo a mají vysokou míru objasněnosti. Přesto jsou místa, kde k tomuto typu trestné činnosti docházejí častěji než jinde. Která to jsou?