Přesto většina jeho návrhů zůstala jen na papíře nebo v podobě modelů. Hitler totiž počítal s tím, že ta nejmonumentálnější díla svého nejmilejšího architekta se postaví až po válce. Samozřejmě vyhrané, k čemuž ovšem nedošlo. Ten největší zázrak ale Albert Speer postavil z pouhého světla…
Jedním z těch, koho postihl tento osud, byl JUDr. Rudolf Margolius (31. 8. 1913 – 3. 12 1952 ), jedna z obětí v politických procesů. Jeho případ je smutnější o to, že do KSČ vstoupil po válečných útrapách z opravdového přesvědčení. S naivní vírou, že za komunistů bude na světě lépe…
Jeho majitelkou byla Mary Shelleyová a dnes se můžeme jen podivit nad tím, jakou svobodu, včetně sexuální, si dokázala začátkem 19. století vydobýt. Sice díky tomu porodila své první dítě, a to nemanželské, ještě před svými 18. narozeninami, ale také se svým Frankensteinem nesmazatelně zapsala do dějin literatury.
Představa, že Putin brnkne Trumpovi, aby se ho zeptal, co měl k snídani, či naopak, je sice úsměvná, ale zcela mylná. Horkou linku takto nemohou využívat ani oni dva. Kupodivu především z technických důvodů.
Nelze pochopit současný Balkán, aniž známe jeho dějiny. V chorvatském koncentračním táboře Jasenovac docházelo k horším zvěrstvům, než v těch německých a navíc zůstala nepotrestána. Jak potom hledat – a hlacně najít – jakékoliv usmíření či odpuštění?
Protože situace byla vážná. Osmanšti Turci začali poté, co roku 1453 dobyli Cařihrad, ohrožovat Evropu. Evropští panovníci však toto nebezpečí podceňovali a věnovali se raději řešení svých vlastních záležitostí, než aby se dokázali proti tureckému nebezpečí sjednotit…
Jmenoval se Vladimir Grigorjevič Šuchov (28. srpna 1853 – 2. února 1939) a vědu zřejmě miloval stejně jako architekturu. Vynikl v obou oborech, navíc v zemi tak problematické, jakou Rusko a později SSSR vždy bylo. Už jenom to je výkonem hodným obdivu.
Shromáždění lidu byla vždy tím nejzřetelnějším způsobem projevu odporu a nesouhlasu proti „těm nahoře“. Mezi ta největší a nejvýznamnější v naší historii patří Orelská pouť na Svatém Hostýně v dnech 28. a 29. srpna 1948, Nadlouho potom zůstala orelskou poutí poslední.
A nezklamala ji. Jenže šlo o čas. Sestrojení prvního proudového letounu už bylo na spadnutí před válkou, okupace Polska ho jen urychlila. Ale ne dost. Hitler i Göring chtěli do své bleskové války zbraně, které by mohli nasadit hned.
Celý svůj vojenský život bojoval za Rusko, proti Japonsku, proti Německu, proti bolševikům a nakonec i v emigraci. S oblibou nosil černou kozáckou uniformu, čímž si vysloužil svou přezdívku Černý baron. Začínal u jezdectva a generálem se stal už těsně před čtyřicítkou…
V bitvě u Kresčaku 26. srpna 1346 našel smrt „poslední rytíř“ Jan Lucemburský, a to zcela úmyslně. Před několika dny, 10. srpna, dovršil padesátku, i když není známo, zda ji také oslavil. Prožil bohatýrský život, nyní cítil, jak ho síly opouštějí a především – byl slepý. Život ho přestal těšit, něco málo však ještě vykonat mohl.
Jmenoval se Lee de Forest a jeho nejplodnější vynálezecká léta spadají do doby Tesly a Edisona. Stejně jako oni byl trochu podivín, rád se o své vynálezy soudil, ale nejraději ze všeho vynalézal. Přesněji, jak sám říkal, nechával pracovat svou fantazii. Získal tak přes 180 patentů, vč. toho na legendární triodu.
Zrodilo ho 25. srpna 1930 jako jednoho ze svých nejvýznamnějších synů Skotsko, což už mluví samo za sebe. Jako James Bond je samozřejmě nezapomenutelný, což trochu upozaďuje jeho ostatní role, v nichž byl také skvělý. Ale úplně nejlepší je, že si každý může pustit ten jeho film, v kterém se mu líbí nejvíc.
Auto leží ve vodě koly nahoru, uvnitř umírá mladá a krásná sekretářka, na břehu v promáčených šatech lapá po dechu řidič, senátor Edward Kennedy a dobře ví, že tohle je opravdu obrovský malér. Jeho stínu se nezbavil až do své smrti 25. srpna 2009.
I když hlavně a jen proto, že se stal Brežněvovým oblíbencem a národu byl spíše k smíchu. Nakonec humor měl a má své místo v každém totalitním režimu. Černěnko se stal i objektem humoru černého. Jak ale také jinak, když se jmenoval Černěnko…
Myšlenkové pochody středověkých panovníků se nám dnes mohou zdát poněkud zmatečné, zvlášť když nemáme k dispozici dost záznamů o souvisejících historických okolnostech. Při pohledu na bitvu u Mühldorfu, k níž došlo 24. srpna 1257, se dodnes ptáme, čeho chtěl díky ní Přemysl Otakar II. vlastně dosáhnout?
V Kremlu ho 23. srpna 1939 podepsali ministr zahraničních věcí Německa Joachim von Ribbentrop a jeho sovětský protějšek Vjačeslav Molotov. Formálně šlo o „smlouvu o neútočení“, fakticky o rozdělení sfér vlivu v tehdejší Evropě. A také o rozsudek smrti, přinejmenším pro některé antifašisty a antikomunisty.
Na vojnu se tehdy povětšinou rukovalo v radostné náladě s myšlenkou na brzké vítězství a návrat z války „do švestek“. Ročníky, které v té době v armádě sloužily v prezenční službě, doplnily během mobilizace odvedenci. Do poloviny srpna byli na frontě všichni bojeschopní muži do 42 let věku.
Článek o takovém člověku (?) se ani psát nechce, ale je to nutné. Lidská paměť je krátká, od zločinů 50. let už uplynulo víc jak půl století. Stále však je třeba připomínat, jakých zločinů se tehdy komunisté u nás dopouštěli. Už kvůli jejich obětem a utrpení, které musely zažít.
