Jeho obrazy, to jsou vidiny schizofrenika přenesené na malířské plátno. Představy mozku, na který právě buší LSD a jenž si vytvořil nový, bizarní, paralelní svět. Malíř, který musel získávat inspiraci od lidí přikurtovaných k nemocničnímu lůžku. Salvador Dalí 16. století. Surrealista středověku Hieronymus Bosch.
Zkušený turista už ví, že přišla jeho chvíle. Sníh zmizel a pole jsou většinou ještě pustá, takže není nutné se držet pouze značených tras. Dnes se projdeme po lokalitách na sever od Prahy. Jenom kousek, nebojte se. Pokud si opravdu nevěříte, můžete použít autobus. Ale já nechci nikoho podceňovat. Koneckonců, dvacet kilometrů není žádná vzdálenost, ani pro pěší. Podíváme se dnes na dvě velice zajímavá místa. Tím prvním je románská rotunda v Holubicích, tím druhým hradiště Rusavky, nedaleko Kralup nad Vltavou.
Sklenka s hořkým obsahem. Hořké zapomnění umělců, kteří ztratili inspiraci, nejhlubší patro alkoholismu, kam se dá ještě propadnout. Básník Paul Verlaine, spisovatel Oscar Wilde a další, kteří byli drceni šosáckou a prudérní morálkou i orientací, kterou si nezvolili, hledali v láhvi se zeleným démonem útěchu, jakou jim okolní svět dát nemohl. Pardon, málem bych byl zapomněl na Vincenta van Gogha. Toho ďábel skrytý v absintu ujistil, že se mu inspirace vrátí zároveň s uříznutým uchem.
Fantazie a sex patří neodmyslitelně k sobě. Sexuální hry, pomůcky, které zvyšují hladinu adrenalinu. Obáváte se je použít? Pokládáte je za něco nenormálního, co má být pouhou lacinou náhražkou? Omyl, vážení přátelé. Člověk je jediný tvor na této planetě, který si dopřává sex, jehož cílem není vždy jen zplození nového života. Jen zvířata se páří zodpovědně, takříkajíc s vážnou tváří. Člověk by si měl umět hrát. Stačí jen zapomenout na prudérní předsudky okolí a odvážit se. K jídlu není jenom chleba, ale i čokoláda. Nač si odpírat čokoládu? Stačí vypnout televizi, mobilní telefon a zvonek u dveří.
Krásná hraběnka slaví dvacáté narozeniny. Její pan strýc se opravdu překonal. Sezval na duchcovský zámek veškerou přízeň a šlechtice z okolí. Vše se chystá, vše se připravuje, a služebnictvo se nezastaví. Panstva se tento shon pochopitelně netýká. Společnost se dobře baví. Středem zájmu paní hraběnky je stárnoucí, podivínský muž, který se stará o zámeckou bibliotéku. Pro její moderní dobu, z konce osmnáctého století, je opravdovým zjevením. Živá legenda. Zná všechny významné osobnosti minulých časů a dokonce prý obědval s carevnou Kateřinou Velikou. Není divu, že je jím paní hraběnka okouzlena.
Zářivá planeta Venuše byla odjakživa personifikací bohyně lásky, smyslnosti, sexu a plodivé síly, u všech starověkých kultur a státních útvarů. Jupiter vzbuzoval respekt, Mars vyvolával v lidech strach. Bohyně lásky byla snad jedinou bytostí, pro kterou lidé stavěli svatyně bez přehnaných obav, beze strachu, bez pocitů nepříjemné povinnosti. Budovali její svatyně s úctou, ale i s radostí.
Zvláštní název, že? Planetu s tímto pojmenováním totiž v žádné učebnici astronomie nenajdete. Je to škoda, protože takový název by byl rozhodně přesnější. A což třeba Modrá planeta? To by bylo úplně nejlepší. Úžasný pohled na její jasný kotouč, pokrytý bílými mračny, byl dopřán jen velmi malému počtu lidí. Žhavé pláně Venuše, s jedovatými lávovými jezery, rudé a pusté pouště Marsu, který čeká na své kolonisty, nebo na kost promrzlý, ledový svět a mrtvé ticho měsíce Europy. Jen ta třetí planeta je jiná. Její oběžná dráha leží v uzoučkém prostoru mezi žárem a mrazem, a může si tedy dopřát luxus, který nemá žádná jiná planeta této soustavy. Na jejím povrchu je totiž voda i kapalná.
Někteří z vás si možná po přečtení tohoto titulku zaťukají na čelo s jednoznačným gestem. Počkejte prosím s odsudkem. Není to takový nesmysl, jak to na první pohled vypadá. Pohádky jsou výtvor lidové ústní slovesnosti a jako takové jsou velmi starého data. Mohly do nich zabloudit informace z dávné minulosti. Nehodlám se pouštět do podrobného rozboru pohádek a zaměřím se jen na problém, který je naznačen v názvu článku. Mohou pohádky obsahovat zrnko pravdy? Skutečnosti, která se kdysi stala, kterou lidé viděli, zažili, nedokázali si ji vysvětlit?
Tento tip na výlet vás přivede do trochu zvláštní krajiny. Máte pocit, že se zde zastavil čas. Krajina ležící přibližně v trojúhelníku měst Mnichovo Hradiště, Česká Lípa a Liberec. Navštívíme maličké městečko Český Dub, ukryté pod horou Ještěd. Do Liberce je to deset kilometrů, přesto máte pocit, že se zde zastavil čas. Tím neříkám, že jste se ocitli v divočině, beze všech výdobytků moderní techniky. Pokud jste někdy pohlédli z hradu Bezděz směrem k severu, jistě víte, o čem je řeč. Už tehdy, ve třináctém století, to byl pustý kraj a něco z té osamocenosti se přeneslo až do dnešních dnů.
Socha sv. Jana Nepomuckého a česká vesnice patří nerozlučně k sobě. Neodmyslitelná součást českého baroka. Protéká-li vesnicí či městečkem potok či říčka, což je prakticky vždy, nesmí socha tohoto světce chybět. Je to cosi samozřejmého a my máme pocit, že jsme opravdu doma. Ochránce proti povodním a mučedník zpovědního tajemství. Patron Čech i Bavorska, který je díky jezuitským misiím znám po celém světě.
Houf sedláků se tvrdošíjně pokouší dostat do Chlumeckého zámku. Tento týden už potřetí. Chtějí potvrzení, že nemusí na robotu. První dva pokusy neskončily dobře. Několik mrtvých a několik utonulých v místním rybníce je jasným důkazem. Napřímené kosy, cepy, motyky. Dokonce i několik předpotopních střelných zbraní, vyhrabaných bůhví kde. Mnozí se sotva drží na nohou. Není divu, všechny hospody v blízkém i vzdálenějším okolí mají již prázdné sklepy. Sedláci mají žíznivá hrdla a pití jim dodává odvahy. Poručík Ertl, velitel rejtarů, váhá. Včera jeho vojáci zastřelili dva sedláky a zbytek zahnali do nedalekého rybníka. Netouží znovu po krvi a doufá, že bude stačit střelba pro výstrahu. Pak z davu útočníků zazní výstřely a dva z jeho vojáků se kácejí k zemi. Je rozhodnuto. Žádné slitování se vzbouřenci. Píše se konec března 1775.
Dva předcházející tipy na výlet směřovaly na sever, takže nyní by bylo dobré změnit směr cesty. Vypravíme se vlakem na Benešov, ale vystoupíme již v Čerčanech. Počkáme si na dva vagónky, které nás povezou krásným údolím řeky Sázavy. Cesta netrvá dlouho, protože náš cíl leží jenom 25 km daleko. Vystoupíme v malém městečku, se stejným názvem jako řeka, která jím protéká.
Napadají mě hříšné myšlenky, se kterými se raději nikomu nesvěřím. Rozlámaná záda, ani palčivá bolest v pahýlu nohy nemohou nijak pokazit moji nezměrnou radost ze svobody. Kristus vstal z mrtvých až třetí den, já díky své tinktuře ještě téže noci, kdy jsem zemřel pro svět. Svět, který jsem nechal za sebou. Vězení na Hněvíně, závistivé okolí a císaře, ve kterém se již nikdo nevyzná. Přede mnou leží hradba hor a za nimi Sasko. Do Čech se už nikdy nevrátím.
Nevím, z jakého směru se musíte k Milešovce vypravit, ale doporučuji tento celodenní výlet začít ve Velemíně. Ať už přijedete odkudkoliv. Pohled na České středohoří je odtud nádherný, a do Milešova to není vůbec daleko. Slabá půlhodinka chůze. Rozhodně byste neměli vynechat kostel sv. Antonína Paduánského, který konečně prochází rozsáhlou úpravou. Už bylo na čase a byla to ostuda. Hřbitůvek je zarostlý, neošetřovaný, s polorozpadlými náhrobky. Jak jinak. Je to důsledek toho, co předcházelo druhé světové válce a toho, co přišlo po ní.
Jak jsem dospěl k této domněnce? Z jednoho prostého důvodu. Pokládám knihy tohoto autora za čirý literární krystal v žánru sci-fi. Nevím sice, jaká estetická měřítka mohou mít naši vesmírní sousedé, ale předpokládám, že v tom podstatném se příliš lišit nebudeme. Jeho příběhy jsou zbaveny ideologického balastu, ať už přicházejí odkudkoliv. Nenalezneme v nich ani mimozemšťany, ničící lidstvo dokonalými zbraněmi, ani ráj z budoucnosti, ve které patří všechno všem.
Jen jasné chvíle počítám. S tímto nápisem, většinou pochopitelně v latině, jste se již mohli setkat. Většinou ve městech, na domech bohatých měšťanů, na zdech šlechtických sídel, na církevních budovách. Nápis je součástí slunečních hodin, této krásné, většinou velmi vkusně vypracované součásti lidských příbytků. Biblické či přírodní výjevy, astrologické symboly, z toho všeho dýchá nostalgie po starých, zašlých časech. Tenkrát měli lidé opravdu smysl pro krásu, řeknete si v duchu. Pak se pyšně zadíváte na svoje levé zápěstí. Jen s tou přesností byly tyhle hodiny na zdi asi na štíru, pomyslíte si. Omyl, hluboký omyl. Ty hodiny na zdi ukazují čas spolehlivěji. Přesněji, slunce je spolehlivé.
Ohavný puch ze spáleného lidského masa naplnil celou místnost. Nic, ticho. Vyslýchaný delikvent mlčí. Zavřené oči a zuby křečovitě zaťaté. Jeho tělo se vznáší nad zemí, vytaženo za vykloubené ruce. Jenom maličko, aby kat pohodlně dosáhl, kam je potřeba. Na spoutaných kotnících visí závaží. Kat se bezradně otočí na soudní komisi. Neví si už rady. Ranhojič utekl z místnosti a zvenčí jsou slyšet zvuky dávení. Místní rychtář má přeci jen nějaké právní povědomí. Tak dost, končíme, pánové, řekne rezolutně. Tři stupně útrpného práva proběhly, a delikvent nic neřekl. Jeden ze soudců vztekle trhá protokol o výslechu na kusy. Tohle opravdu nečekal nikdo. Co se dá dělat, musíme tedy hledat jinde.
Píše se rok 1958. Světová výstava v Bruselu je v plném proudu. Sociální sítě neexistují, přesto se však jedna informace šíří rychlostí blesku. Už jste to viděli? Ne? Ale to musíte vidět, to fakt stojí za to. Zájem o československou expozici je mimořádný. Co však návštěvníky tak hluboce zaujalo? Přeplněný promítací sál je jasnou odpovědí. Na plátně ožily rytiny od pánů Rioua a Benneta. I Verne by zatleskal, tím jsem si jist. Film Vynález zkázy byl tehdy naprostým zjevením. Génius Karla Zemana a Zdeňka Lišky. To první jméno zná jistě každý, to druhé pomaličku začíná upadat do zapomnění, což vůbec není spravedlivé.
Tento tip na výlet je pro trochu náročnější poutníky, po krásách zemí Koruny české. Zavede nás daleko na sever, na hranice se spolkovou německou zemí Sasko. Doporučuji výlet zahájit na děčínském nádraží. Vláček vás poveze nádhernou krajinou v údolí Labe. Ani se nenadějete a na pravém břehu zahlédnete hraniční silniční přechod v Hřensku. Ano, tato regionální trať vás pár kilometrů poveze Německem a teprve za Bad Schandau znovu zamíří do Čech, do šluknovského výběžku. Vystoupíte ve Šluknově a dále již musíte pokračovat po vlastní ose. Uzoučká asfaltka se brzy změní v cestu druhořadé kvality. Nebylo tomu tak vždy. Pro hospodářské stroje je však dostačující. Poslední český či německý obyvatel, zaniklé vesničky Fukov, musel svůj domov opustit v roce 1960.
Malostranské uličky skrývají nejedno překvapení. Stačí se zastavit a zdvihnout hlavu trochu výše, než je obvyklé. Projdeme uzoučkou Břetislavovou ulicí a zamíříme na Jánský vršek. Pokud se budete dívat pozorně, jistě si všimnete domu č. 325, s namodralou fasádou. Mezi okny spatříte výklenek se soškou světce, a nad ním pamětní desku spisovatele Josefa Svátka. Opravdu romantické zákoutí, člověk by řekl, že zrovna na tomto místě by hledal inspiraci spisovatel pohádek. Josef Svátek však měl v kalamáři zřejmě krev a nikoliv inkoust. Jeho příběhy jsou krví nasáklé.