Nepohodlné knihy a mocní tohoto světa. Oheň a voda. Věčný svár, od úsvitu věků. Nerovný boj, až na vzácné výjimky, které pak vstoupí do historie. Knihy, končící na hranici, často i s jejich autory. Knihy na indexu, knihy sešrotované hydraulickým lisem. Spisovatelé v temné kobce, anebo v kamenolomu. Autoři v léčebnách pro duševně choré, anebo s kulkou v týle…
První smutné jaro, první světové války. Blátivé, deštivé, studené. Nekonečné týdny čekání v zákopech. Ve vlhku a s krysami. Zásobování vázne, kuchařům se do frontových linií příliš nechce. Ostnaté dráty, občas světlomety na obou stranách. Z války se stala děsivá a nudná hra. Jen odstřelovči se nenudí. Za každou čárku na pažbě, den dovolené navíc. Linie se posouvají a zase vrací v uzoučkém pásu několika kilometrů. Nikdo nemá dost sil na průlom, který by nepřítel nedokázal odvrátit. Tak je tomu na celé západní frontě. I zde, u městečka Ypres, nedaleko hranic s Francií.
Mrazivé ticho polární noci. Divadlo, které se před užaslými lidskými zraky právě odehrává na obloze, patří k zážitkům, které si člověk pamatuje po celý život. Nejen obyvatelé těchto krajin, ale i výzkumníci, kteří se v té chvíli i přes veškerou učenost zřejmě cítí malí a bezvýznamní. V porovnání se silami, které ozářily nebeskou klenbu fantastickými zelenými a červenými odstíny. Duchovité závěsy se prohýbají, mění své tvary a člověk se nemůže vynadívat.
Má také svoje nevyřešené pomníčky. Většinou to není žádná tragédie, protože na rozdíl od kriminalistiky, si nedělá výčitky kvůli nepotrestanému zlu. To však neznamená, že by byli k pomníčkům historici lhostejní. Bílá místa vždy provokují, i když se jedná o události dávno minulé. Dopsat poslední, chybějící řádek, to je smyslem práce skutečného vědce.
Tento kamenný kostelík se zvláštní věží a přilehlým hřbitůvkem nalezneme nedaleko Bystřice nad Pernštejnem. Při prvním pohledu na vás svatyně dojem rozhodně neudělá. Vypadá spíše jako tvrz, jako sídlo nějakého venkovského šlechtice, který se zmohl na kamennou stavbu. Romantické duše by zde určitě nepřekvapil umrlec z Erbenovy Kytice. Místo i vzhled stavby jsou velmi příhodné.
Kryštof Kolumbus byl odvážný. Byl umíněný. Byl nenasytný ve své touze nejen po objevitelských úspěších, ale i po majetku a moci. To všechno byl. Jen jedno nebyl. Nebyl objevitelem Nového světa. V době, kdy jeho tři lodě vyplouvaly z přístavu města Huelvy, v jihozápadním Španělsku, bylo východní pobřeží dnešní Kanady již čtyři století známo Vikingům.
Člověk, na rozdíl od mnoha jiných tvorů na této planetě, dokáže zdvihnout hlavu k nebi. Zda se jedná pouze o evoluční náhodu, nebo to byl něčí záměr, o tom se dosud vedou spory. Jako kdyby ten někdo člověka vybídl. Podívej se, a zamysli se. Pohled na hvězdnou oblohu je pohledem do věčnosti. Stejný pohled byl dopřán člověku sedícímu u vchodu do jeskyně, faraonovi, na terase jeho paláce, Koperníkovi, na hradbách Fromborku a je dopřán i nyní nám.
Mrazivé dny za polárním kruhem jsou nekonečné. Není divu, je začátek června a léto se blíží. Děsivý výsměch osudu. Pro dva Italy zcela určitě. Dvanáct dní putování. Třetí z nich, švédský polárník Malmgren je opustil. Ošklivá omrzlina na noze mu brání v další chůzi. Opustil je z vlastní vůle. Jeho tělo nebude nikdy nalezeno. Později se tato příhoda stane příčinou policejních vyšetřování, hnusných pomluv a ještě hnusnějších podezření. To oba muži ale ještě neví.
Leží v naprosté tmě, drcen tlakem čtyř kilometrů vody nad ním. Nejslavnější a nejznámější lodní katastrofa všech dob, i když co do počtu obětí není Titanic na prvním místě. Jeho trosky se ještě ani pevně neusadily na dně, když se vyrojila spousta domněnek, polopravd, ba i konspirační teorií. Pojišťovací podvod, boží trest za lidskou zpupnost, snaha porazit konkurenci za každou cenu, neschopnost posádky. Píšeme rok 2019. Věda se snaží, ale celou pravdu o této katastrofě stále ještě neodhalila.
Tu kávu, kterou jste si právě uvařili, si rozhodně zasloužíte. Po celodenním shonu zcela určitě. Vychutnáváte si ticho a vaše myšlenky se rozeběhnou různými směry. Je čas na trochu filozofie. Ale jistě, čtete správně, filozofie, čili láska k moudrosti není vyhrazena jenom lidem s tituly. Filozofovat lze o všem. Třeba o kávě, kterou pijete. V duchu se ocitáte třeba v Brazílii, ti informovanější v Etiopii, v její pravlasti. A co třeba ta lesknoucí se lžička, kterou jste právě odložili na talířek? Nechoďte pryč prosím, zkuste to dočíst.
Odmysleme si nyní obálky s různobarevnými pruhy. Odmysleme si poštovního zřízence, který zazvoní a pak s doporučenou zásilkou uteče jako školák. Odmysleme si upomínky, či složenky na všechno možné. Zůstane jen romantika a trocha nostalgie na doby minulé. Doba pana Kolbaby, který běhá celý rok a hledá adresáta dopisu s čistou obálkou, to už asi nebude. Stačí pohlednice z letního tábora a možná i zamilované psaníčko. Naivní představa? Ruku na srdce, co by vás potěšilo víc? SMS nebo veršíky na kusu papíru? V tom druhém případě si zřejmě odesílatel dal větší práci, a to se musí ocenit.
Tribuny přetékají návštěvníky, politiky a novináři. Televizní štáby s kamerami a mohutnými teleobjektivy. Antény, které přenášejí přímý přenos do všech koutů této země. Zraky všech se upírají ke štíhlému tělesu rakety, které se leskne několik kilometrů odtud. A pak se ozve v amplionu odpočítávání a všichni se zvedají ze svých míst. Trup rakety se ztrácí v rudém oblaku ohně. Dunivé burácení doléhá až sem. Pět obludných trysek prvního stupně hltá tuny paliva a mění je na energii. Souboj se zemskou tíží vrcholí. A pak si to planeta Země rozmyslí. Pomalu a neochotně otvírá svoji náruč a raketa se za pár desítek vteřin ztratí v oblacích.
Jsme-li v schopnosti hospodářské a průmyslové, jsme-li v administrativě, kázni a pracovitosti dále, než ostatní národové východní, děkujeme za to především výchově německé. Jakpak se vám to četlo? Nesouhlasíte? Emoce ve vás pracují? Pak reagujete úplně stejně jako někteří minulí historici nebo vlastenci, ovlivnění Jiráskem. Tenkrát, před devadesáti lety, se na tohoto historika snesla snůška nadávek, řečí o vlastizradě, spílání ze všech stran. Lidé se v tomto ohledu mění jen velmi pomalu.
Je to velmi zvláštní muzeum, s ještě podivnějším průvodcem. Nevidíte ho, ukrývá se před vámi v malé, černé skříňce, a promlouvá k vám ze sluchátek, která máte na uších. Překročíte práh a uslyšíte sympatický hlas perverzního sadisty, sexuálního zvrhlíka, fanatika víry a paranoika, posedlého touhou po moci a mamonu, v jedné osobě. Jindřich František Boblig vzbuzuje hrůzu i po třech staletích.
S tímto jménem jste se téměř jistě ve škole nesetkali. Pokud jste neměli učitele, zapáleného pro svůj obor, který se neřídil pouze osnovami. Marek Marci svými znalostmi, přehledem a vědeckým záběrem mohl zcela právem sedět za stolem s vědci, jako byli Newton, Kepler nebo Galileo.
Letadlo se blíží k cíli a nervozita posádky stoupá. Teprve před chvílí se od velitele dozvěděli o pravém účelu jejich cesty. Čtyři motory letadlové pevnosti B-29 hluboce a monotónně duní. Již pět hodin se vznášejí nad Tichým oceánem. Ostrov Tinian opustili za úsvitu a nyní už mají více než dva a půl tisíce kilometrů za sebou. Dvanáct členů posádky a jeden chlapeček v pumovnici. Pořádný chlapeček, když váží více jak čtyři tuny. Však to také dalo práci, odstranit nepotřebnou zátěž. Letadlo je oškubáno jako slepice. Pouze dva kulomety zůstaly, tady už nešlo vojenské řády obejít. Posádce konečně začalo přát i počasí. Nasazují si sluneční brýle. Nikoliv však kvůli slunci, ani výšce deset kilometrů. Brzy totiž uvidí světlo, před kterým i slunce zbledne závistí. A pak major Thomas Ferebee otevře pumovnici. Letadlo i posádka si vydechnou úlevou. Chlapeček putuje k zemi a letadlo se v prudké zatáčce snaží zmizet co nejdál.
České pohraniční hory nebyly jenom přirozenou přírodní překážkou proti vpádu nepřátel. Byly i výhodným terénem pro přesun osob či zboží, které bylo potřeba ukrýt před bdělými zraky státní moci. To platilo a fungovalo odjakživa. Šumava, to nebyl jenom Kilián, převádějící agenty tajnými stezkami, přes rozsáhlé pohraniční močály. Mimochodem, toho si Kalčík nevymyslel, jedná se o reálnou postavu, dokonce s týmž jménem. Na Šumavě, a pochopitelně i jinde, probíhal čilý obchodní ruch již od nejstarších dob, a nezastavil se ani v moderní době, pokud to budeme tak nazývat. Jistě si vzpomenete na dětský film Krakonoš a lyžníci. Starší pamětníci znají černobílou televizní inscenaci, s názvem Vlčí halíř.
Nebyl to příliš úspěšný den. Můj ironický článek na jedno z nesmyslných rozhodnutí parlamentu, mi pochopitelně odmítli vytisknout. Nedivím se jim a nedivím se ani sobě. Už jednou jsem půl roku seděl a dokonce si vychutnal pobyt na pranýři. To moje psaní mě jednou opravdu přivede do neštěstí. Měl bych se krotit. Mám přeci jen sedm dětí. Jak jen že se jmenoval ten námořník, se kterým jsem se dnes bavil v krčmě, kam jsem přišel zapít svůj vztek? Selkirk? Ano, Selkirk. Přisedl si a já jsem mu objednal rum. A pak znovu a znovu. Pití rozvazuje jazyk a jeho historky byly nesmírně zajímavé. Že bych je sepsal? Dokud to mám v čerstvé paměti. To nikoho pobouřit nemůže. A stejně bych dnes neusnul. Stačí seříznout brk a zapálit novou svíci.
Dlouho jsem přemýšlel, jak mám tento příspěvek napsat. Jaký úhel pohledu zvolit? Pohled člověka, který zdolal toto nevysoké návrší, jen aby si zlepšil kondici? Pohled archeologa, kterému krvácí srdce při pohledu na čedičový kamenolom, který totálně zdevastoval tuto lokalitu? Pohled milovníka tajemství, obdivujícího dva velmi zajímavé menhiry, či obětní čedičovou mísu na severní straně vrcholku hory? I historik si přijde na své. Tři dřevěné kříže, z roku 1664, jako memento třicetileté války.
