V dřívějších dobách jsme znali pouze pět těles v naší Sluneční soustavě, která obklopují prstence. Jednalo se o obří planety, plynové obry Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Před nějakou dobou k nim však překvapivě přibyl ještě i poměrně malý asteroid.
Měsíc bývá definován jako jediná známá přirozená družice Země, jež kolem ní v pravidelných intervalech, dlouhých konkrétně 29,5 dne, obíhá. Zároveň se však od své mateřské planety dlouhodobě vzdaluje.
Jak jsme se okrajově zmínili v nedávno publikovaném příspěvku na webu Našeho Regionu o hypotetické existenci nové deváté planety daleko za planetou Neptun, dlouhodobě uznávaná devátá planeta Pluto byla ze seznamu planet naší Sluneční soustavy vyřazena dne 24. srpna 2006 Mezinárodní astronomickou unií (IAU) v rámci astronomického kongresu v Praze, konkrétně na XXVI. valném shromáždění, na němž byla přijata nová definice planety, kterou Pluto v jedné podmínce nenaplňuje.
Pluto bylo v srpnu roku 2006, a to na pražské vesmírné konferenci, zařazeno mezi trpasličí planety. Do té doby bylo Pluto započítáváno mezi planety. Trpasličí planety však nejsou jakousi podmnožinou planet, jedná se o samostatnou skupinu. Kolem našeho Slunce tedy v současné době obíhá osm známých planet. Vědci však vypočítali možnost existence další deváté planety a pojmenovali ji skutečně příhodně – Devítka.
Největší český teleskop s dvoumetrovým zrcadlem, Perkův dalekohled v Ondřejově u Prahy, má za sebou rozsáhlou modernizaci. Díky investici za tři miliony korun je zařízení, umístěné v astronomické observatoři, nyní výkonnější a umožňuje i pozorování málo jasných objektů. Získalo navíc zobrazovací kameru, kterou lze pořizovat přímé snímky vesmírných objektů.
Nové planety vznikají různými způsoby. Jedním z nich, kterým vznikla i naše Sluneční soustava, je tzv. akrece neboli „narůstání“. V tomto případě se oblak plynu s drobnou příměsí prachu díky vnějšímu impulzu, kterým může být kupříkladu výbuch nedaleké hvězdy, začne hroutit do podoby disku. Jedná se v podstatě o gravitační proces. V centru disku následně vznikne hvězda a z prachu a plynu se postupně zformují její planety obíhající okolo ní.
Jsou výlety, kde vás v cíli nečekají ani stánky s pohlednicemi, ani s občerstvením. Jen zpocená záda, a možná puchýře, pokud nejste zvyklí na delší trasy. Konec zimy je ideální čas na průzkumy v terénu. Zvláště letos. Nikde ani vločka, nikde ani lísteček. Turistické trasy jsou pouze orientační, protože se dá putovat prakticky všude. Rozhýbat tělo po zimním spánku, a začít likvidovat přebytečné kilogramy, ještě nikomu neublížilo.
Snad žádný jiný vědecký obor nemá v Království českém delší a významnější tradici než astronomie. S astronomy to už bývá horší. Učebnice se k českým astronomům minulosti chovají dosti macešsky, a pokud neprojevíme hlubší zájem něco se o nich dozvědět, tak máme smůlu. Tycho Brahe byl Dán, Johanes Kepler byl Němec, Koperník byl Polák. Možná tak ještě Tadeáš Hájek z Hájku. Tak vida, aspoň na jednoho krajana jsme narazili.
Na podzim roku 2017 zachytila antarktická observatoř „Ledová kostka“ velice zvláštní částici s extrémně vysokou energií. Vědci již delší dobu tušili, že takovéto částice budou vznikat ve vesmíru u černých děr. Chyběl jim však důkaz.
Lidé již v dávných časech pozorovali přírodu. Nebyli přírodou obklopeni, žili v ní, byli její součástí po celý život. Příroda člověka živila, ale byla i často velice krutá a lidé nezřídka zápasili o holé přežití. Plynuly věky a lidé zjistili, že některé přírodní jevy se pravidelně opakují. Viděli Slunce vycházet i zapadat každý den na jiném místě obzoru. Viděli, jak každý den stoupá na obloze stále výš a více hřeje, aby po určitém čase zesláblo a uvadlo stejně jako jejich okolní svět. Pozorovali i to druhé, noční světlo, které nehřálo, ale i noc za nocí ubývalo, až se jeho srpek ztratil v ranních červáncích. Po nějakém čase se však objevilo a opět narostlo, do tvaru zářícího stříbrného kotouče.
Slunce je pro většinu z nás hřející žlutou koulí, která se každý den ráno objeví na východě, aby večer z oblohy zmizela na západě. Pro vědecký svět je to však fascinující zdroj energie, díky které může na naší planetě existovat život. Přímo v sobě vytváří energii, kterou proměňuje na světlo a teplo, jež formou elektromagnetického záření vysílá do okolí. Vše se odehrává v centru hvězdy, kde neustále probíhá zvláštní termonukleární reakce, při níž dochází k přeměně vodíku na helium.
Astronom, spisovatel, astrofyzik a popularizátor přírodních věd. Tím vším byl Američan Carl Edward Sagan, jenž proslul po celém světě díky popularizačním knihám a dokumentárnímu seriálu Cosmos, který napsal i komentoval. Byl zastáncem vědeckého skepticismu a podporoval projekt hledání mimozemské inteligence s označením SETI. Podle autorské knihy Kontakt vytvořil společně se svou ženou i scénář ke stejnojmennému filmu Roberta Zemeckise. V průběhu natáčení, v roce 1996, Sagan ve věku 62 let zemřel po dlouhém a těžkém boji s leukémií a film mu je věnován. Kromě poutavé a naučné tvorby po populárním vědci zůstaly i jeho zajímavé výroky.
Život bez internetu si už ani nedovedeme představit. Málo kdo však ví, že oblast Západní Virginie je od signálu zcela odříznutá. Jaký to má důvod?
Pluto už možná nepatří do seznamu planet sluneční soustavy. Stále má však zajímavý příběh. Věděli jste, po kom byla tato planetka pojmenována?
Klidně to mohly být jiné stupně, než ty Celsiovy, ale švédský přírodovědec Anders Celsius měl oproti svým „konkurentům“ tu výhodu, že za referenční body si vybral bod mrznutí a varu vody a „prostor“ mezi těmito dvěma teplotami rozdělil na 100 stejných dílků. A navíc se jeho jméno ještě snadno vyslovuje i pamatuje.
Člověk, na rozdíl od mnoha jiných tvorů na této planetě, dokáže zdvihnout hlavu k nebi. Zda se jedná pouze o evoluční náhodu, nebo to byl něčí záměr, o tom se dosud vedou spory. Jako kdyby ten někdo člověka vybídl. Podívej se, a zamysli se. Pohled na hvězdnou oblohu je pohledem do věčnosti. Stejný pohled byl dopřán člověku sedícímu u vchodu do jeskyně, faraonovi, na terase jeho paláce, Koperníkovi, na hradbách Fromborku a je dopřán i nyní nám.
Je téměř jisté, že kdyby se astronom Zdeněk Horský, setkal v Praze s Janem Keplerem, měli by si ti dva muži jistě co povídat. Možná, že by se do krčmy na pěnivý mok, nebo pohár vína, nechal pozvat i Tycho Brahe, a možná i stařičký Tadeáš Hájek. Samá těžká váha. Jistě by to byla výměna zkušeností na evropské úrovni. Kolega z budoucnosti by jistě neměl na rtech povýšený úsměv člověka dvacátého století. Zaručeně ne. Věděl by totiž, že ti pánové, se kterými mluví, stavěli základy vědy, které on zasvětil celý život.
Jaro klepe na dveře. Sice tiše a nesměle, ale vnímavý člověk to zaslechne. Sníh pomalu mizí a člověk přírodní začne být netrpělivý. Sleduje kalendář a začne prohrabávat šuplík s turistickými mapami. Kompas je připraven, boty nakonzervovány, popruhy u batohu opraveny. Hrady a zámky jsou ještě uzavřeny. Kam tedy vyrazit? Pokud nejste líní, je to docela snadné. Vláček vás sice nedopraví až na místo, ale to vám přece nemůže vadit.
Nevím, kde mi hlava stojí. Tohle jsem ještě nezažil. Jindy na solidního klienta moje advokátní kancelář čeká celé dny. Zato dnes se už od rána dveře netrhnou. Žádný zhrzený manžel, žádná stížnost na souseda. Samý obchodník a kupec. Řekové, Židé, a bůhví kdo ještě. Křičí na mě v jazycích, které slyším úplně poprvé, a šermují mi před nosem obchodními smlouvami. Zkrátka blázinec. Jděte si křičet ke Svatému otci. Já jsem jenom právník a nemůžu za to, co se děje. Ani v Římě, ani Benátkách. Zatracená reforma, koho to jenom napadlo?