Tato tzv. Zimní válka (finsky Talvisota) začala 30. listopadu 1939 napadením Finska Sovětským bez oficiálního vyhlášení války. Vyvrcholila tím dlouhodobá snaha SSSR získat ty části finského území, které pro sebe považoval za strategicky důležitá.
Tím nešťastníkem byl Ernst Julius Röhm (28. 11 1887 – 1. 7. 1934), důstojník, velitel a spoluzakladatel polovojenských oddílů SA (Sturmabteilung, nacistických „úderných oddílů“), tzv. „hnědých košil“. Dlouho patřil mezi Hitlerovy nejbližší soukmenovce, časem se ale stal Hitlerovi vrcholně nepohodlným.
Jako zkušenému vojákovi bylo generálu Weidlingovi jasné, že obrana Berlína je boj ztracený předem a že nemá smysl v něm obětovat víc životů, než je nutné. Za svého Vůdce přesto bojoval až do poslední chvíle, vlastně ještě o pár hodin déle.
První světová válka skončila roku 1918, a to 11. 11. v 11 hodin. Jednoduché datum, které si dokáže zapamatovat i žáček první třídy, provázejí složité dějinné procesy předtím i potom.
Zachytit myšlenku, znalost, zkušenost, a fixovat je pro sebe, nebo pro budoucnost, ležící za hranicemi našeho života, to bylo první vítězství člověka nad časem. Myšlenky však mohou být někdy nebezpečné. Nejen ty vyslovené, ale hlavně ty napsané, protože většinou přečkají toho, kdo je zachytil. Zničená hliněná tabulka, spálený papyrus, rozřezaný pergamen, hromady knih na hořících hranicích, to patří neodmyslitelně k člověku po všechny časy.
Hlavně a především však tento německý inženýr stál u zrodu proudových letadel a budoucnost letectví viděl v tzv. delta křídlech. Nakonec se pokoušel postavit i pozoruhodný ekranoplán, který zůstává výzvou pro letecké konstruktéry dodnes.
V Hitlerově Německu udělal závratnou kariéru, která zákonitě skončila v posledních dubnových dnech roku 1945. Jako Himmlerovu oblíbenci mu ledacos prošlo a pomocí zjevně účelového sňatku s Gretl Braunovou, sestrou Evy Braunové, se málem dostal Hitlerovi až „do rodiny“. Nakonec jen ke své škodě.
Před 122 lety, 29. října 1897, se narodil „architekt holokaustu“ Joseph Goebbels a lépe by snad bylo, kdyby se tak nestalo. Jeho život však nebyl jen životem nacistického zločince, ale i muže poznamenaného vrozenou vadou.
Mašinérie Hitlerovy Třetí říše by nemohla vzniknout, existovat a rozvíjet se bez systému a řádu, který musel někdo vymyslet a realizovat. V případě koncentračních táborů to byl dnes už prakticky neznámý „SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS“ Eicke.
Nikdo totiž neprohrává rád a prohrát válku, navíc největší válku v dějinách lidstva, je životní zkušenost, se kterou se také každý nemusí dokázat vyrovnat. Velkoadmirál Karl Dönitz se k dané situaci postavil čestně, i když věděl, že mu hrozí i trest smrti.
Konal se ve dnech 5. až 12. září 1938 v Norimberku jako již X. sjezd NSDAP (Národně socialistické německé dělnické strany), tzv. Reichsparteitag. Přídomek „Velkoněmecký“ (Großdeutschland) dostal vzhledem k připojení (anšlusu) Rakouska k Německu 12. března 1938 a šel z něj strach…
Z čistě filmařského hlediska ji nelze upřít objevení a zavedení řady novátorských postupů práce s kamerou, které jí její mužští kolegové nepokrytě záviděli. To, že pracovala přímo pro Hitlera, ji navíc „přihrálo“ příležitosti, k jakým se hned někdo nedostane. Sice za to později zaplatila, nejspíš toho ale nikdy později nelitovala.
Přesto většina jeho návrhů zůstala jen na papíře nebo v podobě modelů. Hitler totiž počítal s tím, že ta nejmonumentálnější díla svého nejmilejšího architekta se postaví až po válce. Samozřejmě vyhrané, k čemuž ovšem nedošlo. Ten největší zázrak ale Albert Speer postavil z pouhého světla…
A nezklamala ji. Jenže šlo o čas. Sestrojení prvního proudového letounu už bylo na spadnutí před válkou, okupace Polska ho jen urychlila. Ale ne dost. Hitler i Göring chtěli do své bleskové války zbraně, které by mohli nasadit hned.
V Kremlu ho 23. srpna 1939 podepsali ministr zahraničních věcí Německa Joachim von Ribbentrop a jeho sovětský protějšek Vjačeslav Molotov. Formálně šlo o „smlouvu o neútočení“, fakticky o rozdělení sfér vlivu v tehdejší Evropě. A také o rozsudek smrti, přinejmenším pro některé antifašisty a antikomunisty.
To je zatím poslední domněnka týkající se dnes již legendárního generála Vlasova a jeho spletitých a dodnes ne zcela objasněných osudů, které místy navenek vypadají i poměrně nelogicky. Jeho vlastní lidé ho označili za zrádce. Právem?
30. července 1942 zahájila sovětská vojska ofenzívu, jejímž účelem bylo dobýt tzv. Rževský výběžek ovládaný Němci. Celkem v těchto bojích Stalin úmyslně obětoval statisíce svých vojáků, aby mohl nad Němci slavně zvítězit u Stalingradu. Nikomu to však předem neřekl.
Vedle všech velkých tažení a bitev 2. světové války trochu zaniká Hitlerův monumentální plán na ovládnutí Blízkého východu a následné spojení se jeho armády s vojsky japonského císaře v Indii. Předtím však bylo třeba dobýt a ovládnout Kavkaz. Bitva o něj začala 25. července 1942.
Protože i admirálům velí politici, v případě Nikolaje Gerasimoviče Kuzněcova (24. 7. 1904 – 6. 12. 1974) J. V. Stalin. Nejdřív spolupráce s hitlerovským Německem, potom boj proti němu a za vzorné služby obvinění ve vykonstruovaném politickém procesu.
Jeho jméno nepatří v historii druhé světové války mezi ta „velká“ nebo dokonce úplně největší. Důstojnící a generálové jako on přitom tvořili onen naprosto nenahraditelný „tmel“ mezi Hitlerem a armádou. Jejich osudy nám mají co říct i dnes.