Lev Nikolajevič Tolstoj ( 9. 9. 1828 – 20. 11. 1910) se snažil popsat Rusko realisticky, sám ho možná viděl až příliš kriticky. Utíkal k prostotě života na venkově, ale na vlastní kůži poznal i to, co umí s člověkem udělat hazardní hráčství nebo touha po rozkoši v ženské náruči.
Stačí se narodit do „převratné“ doby a člověk má o „zábavu“ postaráno. Baronka Sofie Buxhoeveden (6. 9. 1883 –26. 11. 1956) z té nejvyšší ruské společnosti mohla být popravena spolu s carskou rodinou, měla ale štěstí v neštěstí. Co ji zachránilo?
Jevil se jako silný protivník. Stalin se obával, že pokud by ho mohl někdo sesadit z diktátorského trůnu, byl by to právě hlavní velitel Rudé armády, uznávaný a oblíbený maršál Tuchačevskij. Musel ho tedy předejít, a tak schopného generála obvinil z přípravy převratu a špionáže pro nacistické Německo.
Tajuplný a krásný poklad, o kterém se spekuluje několik desítek let. Jantarová komnata. Po druhé světové válce zmizela, a doposud nebyla nalezena. Jaký byl její osud?
Představa, že Putin brnkne Trumpovi, aby se ho zeptal, co měl k snídani, či naopak, je sice úsměvná, ale zcela mylná. Horkou linku takto nemohou využívat ani oni dva. Kupodivu především z technických důvodů.
Jmenoval se Vladimir Grigorjevič Šuchov (28. srpna 1853 – 2. února 1939) a vědu zřejmě miloval stejně jako architekturu. Vynikl v obou oborech, navíc v zemi tak problematické, jakou Rusko a později SSSR vždy bylo. Už jenom to je výkonem hodným obdivu.
Celý svůj vojenský život bojoval za Rusko, proti Japonsku, proti Německu, proti bolševikům a nakonec i v emigraci. S oblibou nosil černou kozáckou uniformu, čímž si vysloužil svou přezdívku Černý baron. Začínal u jezdectva a generálem se stal už těsně před čtyřicítkou…
Na vojnu se tehdy povětšinou rukovalo v radostné náladě s myšlenkou na brzké vítězství a návrat z války „do švestek“. Ročníky, které v té době v armádě sloužily v prezenční službě, doplnily během mobilizace odvedenci. Do poloviny srpna byli na frontě všichni bojeschopní muži do 42 let věku.
Tak především se nejmenoval Trockij, ale narodil se 7. listopadu 1879 na Ukrajině do rodiny zámožného rolníka jako Lev Davidovič Bronštejn. Stal se otcem celého filozofického směru známého jako trockismus a byly s ním jen potíže. Cepín v jeho hlavě je vyřešil jednou provždy.
Stručně řečeno, Polsko doplatilo na rozdělení Evropy po napoleonských válkách ve prospěch vítězů, tedy také Ruského impéria. Ozbrojenému povstání proti němu se zúčastnil i mladičký Aleksander Głowacki. Svět literatury ho ale zná a jeho čtenáři ho milují jako Bolesława Pruse.
Neštítil se doslova středověkého mučení ani poprav a v porovnání s tím, jak pokrokově se Rusko snažil uvést do Evropy, zní popis těchto jeho činů až neuvěřitelně. A hlavně nepochopitelně. Dohnal ho k nim strach o trůn a vlastní život nebo nějaké pomatení mysli?
I když přesné okolnosti zavraždění ruské carské rodiny v roce 1918 nejsou objasněny dodnes, jedno jisté je. Cara osobně zastřelil jeho strážný Jurovskij a byl na to náležitě hrdý. Nebyl však sám, kdo měl na tomto zločinu svůj podíl. Jak dopadli ti ostatní?
Rok po napadení SSSR hitlerovským Německem byla situace pro Sovětský svaz opravdu kritická. Rudá armáda ustupovala, jenže nemohla ustupovat donekonečna. Stalin si toho byl plně vědom a bylo mu jasné i to, že v těchto chvílích se skutečně rozhoduje o bytí a nebytí SSSR.
Ivan Hrozný proměnil Rusko ve velmoc, vládl však pomocí brutální tajné policie. Dostál svému přídomku, když v návalu nezvládnutelného vzteku zabil svého staršího syna Ivana. Tohoto činu až do konce života litoval a došel k přesvědčení, že synova smrt byla božím trestem za jeho vlastní hříchy. Pokud ovšem šlo o tisíce Rusů, kteří byli za jeho mnohaleté hrůzovlády zbičováni, umučeni nebo oběšeni, výčitkami svědomí nijak netrpěl.
Začátkem léta 1917 začala ruská armáda podléhat nedisciplinovanosti, chaosu a rozkladu. Car byl sice svržen a vznikla republika, ale vojáci v tom téměř žádný rozdíl neviděli. Po třech letech bojů ze všeho nejvíc toužili po míru. A bolševici jim ho slíbili. Proč by tedy měli dál bojovat?
Geniální francouzský vojevůdce měl prostě i své slabší chvilky a tu nejslabší o Waterloo. Tím největším debaklem ale bylo jeho tažení do Ruska v roce 1812. Skoro půl milionu jeho vojáků to stálo život. Ti, co přežili, s ním ale rádi táhli znovu. Takové měl tento císař charisma.
Přitom k nim měl blízko, s Leninem se znal od dětství. Jako premiér Prozatímní vlády se nakrátko stal hlavou státu, na který ze všeho nejvíc vždycky platila tvrdá ruka. Přesně tu však Kerenskij neměl. Možná proto, že se nechtěl chovat jako právě svržený car? Bolševici však nezaváhali.
Především proto, že jasně věděl, co chce pro Rusko i pro sebe. A také to dokázal realizovat, i když často si při tom počínal s jemností a citem buldozeru. Velké změny, které měl na mysli, by ale jinak prosadil jen sotva. Dostat v podstatě asijskou zemi do Evropy prostě není jen tak.
Ruská filmová pohádka Mrazík si získala mnoho fanoušků nejen ve své domovině, ale i v tehdejším Československu. Obrovský úspěch filmu znamenal také nesmírnou popularitu hlavních herců. Představiteli Ivana, Eduardu Izotovovi, nastartoval hereckou kariéru a především pohádkový život. Nic ale netrvá věčně a miláček žen po letech slávy zakusil krutou ránu osudu.
