Jiří z Poděbrad – poslední Čech na českém královském trůně, ale také první panovník, který prosazoval myšlenku dobrovolné nadnárodní spolupráce křesťanských zemí. Lze ho tedy, v jisté nadsázce řečeno, považovat za jednoho z prvních Evropanů.
Kdo by neznal nesmrtelný příběh rytíře Dalibora. Tuctová postava středověkého vladyky, jakých počítá česká historie na tisíce, žije v našem povědomí ještě po 500 letech. Může za to romantické národní obrození, které z kozojedského pána udělalo mučedníka, i když ve své době byl jen celkem obyčejným lapkou. Jako zemského škůdce Dalibora zavřeli do bašty pražského hradu a po vynesení královského rozsudku si jej odvedl kat.
Edward I., známý též jako Edward Longshanks (Dlouhán), se všeobecně považuje za největšího válečníka mezi králi středověké Anglie. Dokázal ovládnout Wales, bojoval na křížové výpravě a zvítězil v dlouhodobých vojenských střetech se Skoty.
A proč? Z velmi jednoduchého důvodu. Robota, jako osobní služba venkovského obyvatelstva vrchnosti, byla vlastně formou nájemného, které nájemce zaplatil tím, že si ho odpracoval. Robotní patent z 13. srpna 1775 na rozdíl od dřívějška přesně určoval, jak bude toto nájemné vysoké.
Pochopili to 12. července 1315 u hradu Holíč, kde se s nimi v bitvě utkal český král Jan Lucemburský a porazil doslova na hlavu uherského magnáta Matúše Čáka Trenčianský. Ten tehdy fakticky ovládal celé západní Slovensko a začal krutě plenit Moravu.
Přestože máme o životě a osobnosti franckého kupce Sáma jen málo jakýchkoli dokladů, jeden hodnověrný pramen se přece jen dochoval. Fredegarova kronika navíc vzdává vůdci kmenového svazu Slovanů nadšený hold a líčí jeho závratnou kariéru válečníka a vládce prvního velkého státního útvaru, Sámovy říše.
V létě zima byla. To léta od narození syna božího 1125, kdy června měsíce po slavnosti sv. Ducha napadlo sněhu v české zemi, a líté mrazy uhodily, takže na mnoha místech stromoví vyhynulo a v horách potoky přemrzly a ne tenko, ale tlustým ledem. Tak začíná pověst o praporci svatého Václava, napsaná Aloisem Jiráskem. Pokud si myslíte, že se tato událost odehrála pouze ve fantazii autora, tak se mýlíte. Dobové kroniky uvádějí v témže roce a roční době zamrzlou řeku Pád, mnoho set kilometrů jižněji.
Středověké městečko Řepora je skanzen, který byl postaven s pomocí dobových technologií. Okolo ústředního náměstí se rozkládají statky, domky a hospodářská stavení, kostelík a dokonce krytá tržnice. Vše je zčásti obehnáno vodním a palisádovým opevněním.
Mince se několikrát otočí a pak zůstane ležet. Krčmáři zasvítí oči. Hbitě po ní sáhne a začne ji zkoumat. Zde, na konci světa, u mysu Finisterre, není o hosty nouze. DEI GRATIA REX BOEMIE slabikuje krčmář. Pár latinských slovíček mu v paměti přeci jen uvízlo. Kývne na služky a víno i večeře se ocitnou v okamžení před hosty. Tihle obhroublí cizinci, z jakési barbarské země za Alpami, dobře platí. Jsou neotesaní, jemné, galantní způsoby rozhovoru se ženami jim nejsou vlastní. Chechtají se nahlas, jsou bodří, ale taky nikdy nejdou daleko pro ránu pěstí. Rychle, víno sem, než si to rozmyslí.
Procházíme výstavní místností. Expozice, věnovaná písemnictví, už trvá několik týdnů, a stále se těší neutuchajícímu zájmu. Zabezpečené vitríny, tlumené osvětlení, zvědavé kamery u stropu a nenápadný dohled podsaditých hlídačů, procházejících mezi návštěvníky. Zažloutlé listiny, ležící na podložkách kontrastní barvy, aby přilákaly zvědavé oči. Úhledné písmo, pro laika často nečitelné, a voskové pečeti, poskytující důkaz pravosti již mnohá staletí.
Při vyslovení tohoto slova vyvstanou před očima mnoha čtenářů potemnělá sklepení, jen spoře osvětlená, ve kterých se stejně spoře oblečení, či zcela nazí lidé oddávají nejrůznějším prostopášnostem. Sodoma Gomora, jak by řekli ti odrostlejší. Jistě by v něčem měli pravdu, ale zdaleka by to nebyla celá pravda. Nahota lidí této radikální husitské sekty nebyla cílem, nýbrž jen prostředkem. Prostředkem ke spáse. Byla trnem v oku i táborským kněžím, kteří jinak byli katolickou církví považováni za kacíře, topící se v nejhorších bludech.
Po hradních zříceninách se potuloval už věhlasný básník Karel Hynek Mácha. Řadu z nás tato pozapomenutá a znovu objevená místa, která si příroda začala brát zpět, přitahují. Střední Čechy mají vskutku co nabídnout. Vybrali jsme několik hradních zřícenin, které určitě stojí za pozornost.
Možná vás při toulkách krajinou někdy zaujal osamocený kamenný kříž nebo kámen s vytesaným reliéfem kříže. Mohl to být tzv. smírčí kříž, či chcete-li smírčí kámen, který souvisí se středověkým soudnictvím. Stavěly se na místech, kde došlo k trestnému činu zabití a následně s pachatelem proběhlo smírčí řízení.
Naše země má řadu pozoruhodných míst, která leží v pěkné přírodě. Jedním z nich je historické městečko Úštěk nedaleko Lovosic, nacházející se v Ústeckém kraji. Od hlavního města je vzdáleno zhruba hodinu jízdy autem.
Za rok tomu bude 630 let od doby, kdy byl na Starém Městě pražském rozpoután pogrom. Zemřely tu stovky mužů, žen i dětí, byty zůstaly vydrancované a obchody vypálené. Proč se taková zvěrstva děla?
Očistec, dnes slovo, které má mezi mnohými spíše negativní nádech a které získalo obecný význam něčeho nepříjemného nebo něčeho, čím bychom si snad raději ani neprošli. Používáme ho dnes denně, bez zvláštního strachu. Ve středověku však vzbuzoval obavy. A oprávněně.
Panenský Týnec nedaleko Slaného je stoprocentně jedním z nejproslulejších míst, kam lidé jezdí za pozitivní energií. Tamní nedostavěný středověký chrám dlouhá desetiletí navštěvují různí psychotronici, léčitelé a spiritisté. Toto místo dokáže přivodit dobrou náladu, utlumit deprese, dodat elán do života i potřebné sebevědomí. Jaké tajemství skrývá?
Středověký klenot a někdejší soukromé reprezentativní sídlo římského císaře a českého krále Karla IV přilákalo loni téměř čtvrt milionu návštěvníků. Přestože návštěvnost nebyla tak vysoká jako předešlý rok, kdy se slavilo 700 let od narození císaře Karla IV., tržby za vstupné vzrostly.
