Jeho obětí se měl stát francouzský prezident Charles de Gaulle, ten však pokus o atentát zorganizovaný Jean-Marie Bastien-Thirym přežil. Pozadí tohoto atentátu se potom stalo inspirací pro světoznámý román Fredericka Forsytha Den pro Šakala.
Francouzský malíř a vědec Louis Daguerre ve třicátých letech 19. století vyvinul první prakticky použitelnou metodu fotografování, takzvanou daguerrotypii. Je považován za jednoho z průkopníků fotografie a vynálezce přístrojů diorama nebo polyorama.
Těžko věřit tomu, že před 2. světovou válkou i krátce po ní neměl tzv. „západní“ svět obecně ani ponětí o tom, jak hrozné poměry panují ve stalinském Sovětském svazu, o hladomoru na Ukrajině nebo gulazích. Průlom v tomto ohledu nastal až díky jednomu sovětskému emigrantovi.
A také založil nejvýznamnější francouzské opatství, známé a legendární St. Denis. Proč pomáhá proti psímu kousnutí, se už neví. S migrénou však zcela jasně souvisí to, jak byl popraven, a jaký zázrak potom vykonal.
Pokud budeme ve středověku hledat silnou nadnárodní armádu, najdeme jedinou: templáře. Rytíři bojující za osvobození Kristova hrobu byli mimořádně mocní a bohatí. Přesto je francouzský král srazil na kolena a jejich vůdce poslal na popraviště.
Pikantní na tomto příběhu je především to, že tato princezna, Adéla Francouzská (4. října 1160 – cca 1220), byla nejprve snoubenkou Richarda Lvího Srdce, potom se stala milenkou jeho otce Jindřicha II. Plantageneta a nakonec se měla vdát za jeho druhého syna Jana Bezzemka. Nakonec vše ale dopadlo úplně jinak.
Paulina Klementina Metternichová, rozená hraběnka Sándorová ze Slawnitze (25. 2. 1836 – 28. 9. 1921) zažila tu údajně nejkrásnější dobu v dějinách Evropy vůbec – konec 19. století čili tzv. belle epoche, což jí dnes můžeme jen závidět. Potkaly ji ale i horší chvíle…
Dokázal zorganizovat poslední vážný odpor hrdých Galů proti římské nadvládě. Shromáždil ohromné vojsko a statečně se bránil mocnému Caesarovi, jemuž uštědřil jeho první porážku. Říkal si Vercingetorix.
Sidonie-Gabrielle Colette, známá též pod literárními pseudonymy Colette-Willy nebo jen Willy, se proslavila jako varietní umělkyně, novinářka a spisovatelka. Talentovaná Francouzka, jež vystoupila z manželova stínu a v roce 1948 získala nominaci na Nobelovu cenu za literaturu, zemřela přesně před 65 lety. Francie jí jako vůbec první ženě vypravila státní pohřeb s velkou pompou. Připomeňme si Colettinu mimořádnou osobnost jejími někdy trpce pravdivými výroky.
Jmenoval se Henri Coiffier de Ruzé, markýz de Cinq-Mars (1620 – 12. září 1642), a díky svému původu a přízni právě kardinála Richelieu mohl velmi záhy pomýšlet na ty nejvyšší příčky u francouzského královského dvora. Jenže to ambicioznímu mladíkovi nestačilo…
Nikdy se nenašlo žádné tělo, prokuratura nedodala soudu jediný přímý důkaz. Přesto byl muž, v jehož domě končily stopy tuctu nezvěstných žen – většinou vdov středního věku, se kterými se seznámil na inzerát –, odsouzen k smrti.
Sezóna voňavých rajčat, křupavých paprik a jemných cuket právě vrcholí a v obchodech jsou teď k dostání i za přijatelné ceny. Barevná trikolora bude slušet nejenom salátům, zkuste si připravit ratatouille, zeleninové ragú na které Francouzi nedají dopustit.
Málokterý cizinec tak odkázal splynout s českým prostředím jako právě tento francouzský stavební inženýr a přírodovědec. S českými vědci spolupracoval a taky se přel, trilobitům dával česká jména, razil podivuhodné teorie, ale hlavně za sebou nechal pořádný kus vědecké práce.
Je tak aromatická, že ji nemůžou cítit ani moli nebo komáři. Je tak výrazná, že zdobí nejednu zahrádku a do levandulových polí v Provence se sjíždějí za jejím fialovým kouzlem turisté z celého světa. Její vůně je tak mocná, že dokáže ovlivnit psychiku člověka, navodí klid a zbaví úzkosti. Svoje místo má ale i v kuchyni – přidejte ji k pečenému masu nebo do bábovky a z vaší jídelny vás přenese stovky kilometrů daleko na prosluněný jih Francie.
André Devigny, spoután a sám, čekal na vykonání rozsudku smrti v cele vojenské věznice Montluc v Lyonu. Bojovníka francouzského hnutí odporu zde uvěznilo gestapo v dubnu roku 1943. Brutálně jej zbili a odsoudili k trestu smrti. Francouzský voják se ale rozhodl o téměř nemožné – z přísně střežené věznice uprchnout.
Z chudého venkovského synka se stal král, ze studenta teologie jeden z největších vojevůdců. Svou kariéru spojil se slavným Korsičanem a ten se mu bohatě odvděčil. Vyválčil si Napoleonovu sestru, titul maršálka i krále. Ale nakonec skončil jako ztroskotanec – když chtěl znovu ovládnout své království, byl zajat a odsouzen vojenským soudem k smrti.
A sotva by o ní kdo věděl, kdyby onu vraždu na tyranu vlastní rukou nespáchala. Tak odhodlaně, že jí k tomu stačila jediná rána nožem. Oním tyranem byl revolucionář Jean-Paul Marat, který měl na svědomí tisíce životů. Ve státním zájmu, čili legálně – a beztrestně.
Odpovědět na otázku, kdo je Mata Hari, není vůbec snadné. Pro mnoho mužů byla erotickým symbolem předválečné Paříže. Pro jiné byla jen trochu lepší prostitutkou a pro další špionkou. Možná byla naivní, možná jen příliš prolhaná. Jisté je, že na konci jejího dobrodružného a promiskuitního života stál francouzský vojenský soud, který ji za špionáž odsoudil k trestu smrti.
Muž, který změnil chemii a z popelky vybudoval rovnoprávnou vědu – francouzský génius Antoine Laurent Lavoisier. I když byl i ekonomem, právníkem a daňovým úředníkem, nejvýrazněji se do světové historie zapsal svými chemickými objevy a publikovanými vědeckými knihami. Přes Lavoisierovu čestnost, píli a obrovský přínos společnosti dovolila rodná Paříž, aby byl jeho život ukončen gilotinou.
