Vydejme se dnes na putování plné zurčící vody a dávných vzpomínek. I když se tomu ani nechce věřit, na Únětickém potoce dlouhém asi patnáct kilometrů, kdysi mlelo mouku devatenáct mlýnů. Osmnáct z nich najdeme dodnes, i když třeba jen v podobě jejich pozůstatků, jeden je legendární. Navíc k nim také přibyl jeden novodobý.
Gottfried Bacher se narodil 17. 11. 1838 v rakouském Mühlbachu. V roce 1861 absolvoval báňskou akademii v Baňské Štiavnici. V letech 1860 – 1867 působil jako báňský inženýr na dolech v Srbsku. Po roce 1867 převzal vedení dolů v Pražské železářské společnosti. Organizoval těžbu na dolech Amálie, Layer, František a Václav. Zahájil také nové hloubení dolů Max a Mayrau, V roce 1873 se stal ředitelem Pražské železářské společnosti v Kladně. Byl také spoluzakladatelem Poldiny hutě roku 1889 a řídil též železné doly v Nučicích.
Vinná réva se v pražských Modřanech pěstovala už ve 12. století. Kníže Soběslav II. tehdy daroval vinici na jižních svazích nad soutokem Vltavy s Berounkou Vyšehradské kapitule již v roce 1178. Jedná se tak zřejmě o nejstarší zmiňovanou pražskou vinici.
Už od dětství byla spíše uzavřená a nemluvná. V pozdějších letech trpěla depresemi, které prohluboval její bouřlivý vztah s milovaným Filipem Sličným. Když její manžel zemřel, propukla u ní duševní nemoc naplno a zarmoucená těhotná královna nechala vykopat jeho rakev, naložila ji na vůz ozdobený zapálenými svícemi a se smutečním průvodem několik měsíců putovala Španělskem. Svou podivnou cestu přerušila, jen aby porodila dceru Kateřinu, a pak pokračovala dál, až do Tordesillasu, kde na ni čekalo téměř padesátileté domácí vězení.
Patřil mezi nejdéle vládnoucí britské panovníky, neboť na trůnu vydržel téměř 60 let. Poslední dekádu ale vládl jako regent jeho syn kvůli duševnímu onemocnění svého otce. Král byl internován na hradu Windsor, kde zůstal až do své smrti. V té době už nejen dávno neviděl a neslyšel, ale ani nemohl chodit a také vůbec netušil, co se kolem něj děje. Nevěděl ani to, že se na stará kolena stal hannoverským králem nebo že jeho manželka zemřela.
Jan Letzel se narodil v Náchodě 9. dubna 1880 jako šesté dítě hoteliéra Jana Letzela. Po studiích na UMPRUM v letech 1901 – 1904 se angažoval v Praze v ateliéru Jana Kotěry. V naší zemi je jeho nejznámější stavbou lázeňský pavilon Dvorana v Lázních Mšené z roku 1905. Zde také při výzdobě uplatnil japonské motivy. Podílel se rovněž na přestavbě secesního hotelu Šroubek, který se dnes jmenuje hotel Evropa. Po krátkém působení v Praze se vydal do jižní Evropy a posléze se dostal až do egyptské Káhiry. Zde pracoval v týmu architektů, které zaměstnával egyptský místokrál Fabricio Pascha. Po dvou letech dostal velmi zajímavou nabídku v Japonsku.
Další etapu rekonstrukce bývalého renesančního letohrádku ze 16. století, zvaného Červený dům, čeká depozitář Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě, které zde sídlí.
Jako mladý císař měl všechno, o čem jen mohl snít. Ušlechtilý původ i skvělé vychování, římskou říši zdědil ve velmi slušném stavu, a navíc ho občané uznávali. Jenže pak se něco zvrtlo. Mladý a ctižádostivý vládce chtěl více slávy, začal trpět megalomanstvím, které se nakonec přetavilo v patologickou závislost na moci a popularitě. Císař Commodus podlehl bludu, že je převtělením mytického siláka Herkula.
Ve Sládečkově muzeu ve středočeském Kladně máte poslední možnost navštívit dvě velmi zajímavé výstavy.
Tomás de Torquemada se narodil v roce 1420 v kastilském městě Valladolid a i když tato doba byla z našeho pohledu krutá, asi nikdo netušil, jaké hrůzy jednou tento člověk rozpoutá…
Počasí sice většinou stále ještě nevybízí k dalekým výletům, ale jaro se pomalými krůčky blíží, a tak možná jednodušší procházka neuškodí. I Praha má své turistické trasy a jedna z nich vede z nádraží Praha – Zbraslav do Písnice. Máte-li času dostatek, můžete si odskočit z nádraží Zbraslav například i na keltské hradiště Závist, které se tyčí na kopci přímo nad nádražím. Cesta na něj je dobře značená turistickými značkami, vede přes zoo koutek poblíž nádraží a kolem Hálkova pomníku. Můžete si tak udělat samostatný výlet a cestu si prodloužit například do Dolních Břežan, kde najdete soukromý pivovar nebo nově zrekonstruovaný zámek. Ten je sice upravený na hotel, ale vstup do haly je po dohodě možný. Z Břežan je pak dobré dopravní spojení zpět do Prahy.
Před nedávnem jsme v Našem regionu uveřejnili článek o pražském zámečku Veleslavín. Po upozornění jednoho z čtenářů jsme zjistili, že některé informace dostupné na internetu ohledně historie zámku jsou nepřesné.
Budyně nad Ohří se nachází pouhých šest kilometrů od města Lovosice a asi tři kilometry od Lázní Mšené. Leží v tzv. Terezínské kotlině. Podle Václava Hájka z Libočan byla již v prvním tisíciletí panským majetkem. Městské historické jádro je od roku 1992 městskou památkovou zónou.
Malebné Lázně Mšené se nacházejí jen 45 kilometrů od Prahy na okraji litoměřického okresu. Rozkládají se v údolí Mšenského potoka 220 -260 metrů nad mořem a počet stálých obyvatel je kolem 1700 osob.
Chtěl přinést zemi klid, přál si být spravedlivým císařem a prvních pět let jeho vlády bývá považováno za jedno z nejlepších období v dějinách Říma. Jenže pak se křehká psychika mladého císaře zhroutila a on si začal užívat své moci. Kvůli svému nezkrotnému sexuálnímu apetitu se vyžíval v orgiích všeho druhu, paranoidní touha po uměleckém uznání a chorobný strach o život pak vedl k tyranskému vládnutí, během něhož nechal zavraždit i svou vlastní matku. V posledních měsících jeho vlády nikdo nedokázal odhadnout, jak se šílený císař zachová.
Padák nám v dnešní době připadá jako naprostá samozřejmost, pokud se věnujeme létání nebo cestujeme například na dovolenou. Člověk by řekl, že byl vymyšlen teprve nedávno, a to v souvislosti s rozvojem létání, ale původ tohoto vynálezu sahá do poměrně vzdálené minulosti…
Přestože Karel VI. trpěl vážnou duševní chorobou, která značně poznamenala jeho vládu i dlouholetý válečný konflikt s Anglií, lid ho miloval, takže se jej nikdo z jeho rodiny neodvážil sesadit a nahradit. Život v králově přítomnosti nebyl bezpečný, neboť když dostal záchvat šílenství, napadal své pobočníky i nejbližší druhy a přátele. Jindy zase nevěděl, kdo vlastně je, a odmítal přijímat členy své rodiny s tím, že je vůbec nezná.
Vize markýze de Sade byly plné nejtemnějších zákoutí lidské sexuality a nevídané perverze. Od prvních do posledních stránek spisovatelových knih jeho postavy neustále souloží, znásilňují druhé a mučí je nejbrutálnějšími způsoby, takže se jeho jméno stalo synonymem pro všechny, kteří vědomě chtějí způsobovat bolest a touží po utrpení ostatních. A protože de Sade své obrazy nevytvářel pouze ve své fantazii, ale také je rád realizoval, strávil polovinu života ve věznicích a blázincích.
Asi všichni se shodnou na tom, že pražská defenestrace v roce 1618 odstartovala jedno z nejkrutějších období naší historie a znamenala počátek třicetileté války. Smrt si nevybírala a oběťmi se stávali bohužel i vzdělaní lidé na obou stranách barikády. Někteří z nich jistě netušili, že je po smrti čeká osud světce. Jedním z nich byl i polský rodák Melichar Grodecký (v polštině Grodziecky).
Na dvoře Ludvíka II. Bavorského bylo všechno jinak. Král chodil oblékaný v historických kostýmech z dávné doby, žil pouze v noci, zatímco přes den spal. Neustále se přejídal, tloustl a při jídle mlaskal, své sluhy fackoval a někdy je i kopal do zadku. Hrál si na středověk a za své pohádkové zámky i soukromé operní produkce utrácel nehorázné jmění, takže se Bavorsko brzy ocitlo na pokraji státního bankrotu.