Ale jinak to samozřejmě byla všechno pravda. Tedy skoro – přinejmenším co do ztvárnění špionážních metod postupů. K těm měl ostatně duchovní otec Jamese Bonda, Ian Lancaster Fleming (28. 5. 1908 – 12. 8. 1964), osobně velmi blízko.
Tím vyvrcholil sled dějinných událostí nazvaných První válka židovská a těžko říct, zda na něm měli větší podíl Římané de facto okupující židovskou Judeu, anebo její obyvatelé, kteří se proti nim vzbouřili způsobem v podstatě nakonec sebevražedným.
Málokterý cizinec tak odkázal splynout s českým prostředím jako právě tento francouzský stavební inženýr a přírodovědec. S českými vědci spolupracoval a taky se přel, trilobitům dával česká jména, razil podivuhodné teorie, ale hlavně za sebou nechal pořádný kus vědecké práce.
Nikdo takovou katastrofu nečekal, naopak, všichni se těšili až Vasa, kterou nechal v letech 1625 – 1628 postavit švédský král Gustav II. Adolf, otec královny Kristýny. Byla pojmenována po švédské vládnoucí dynastii a měla se stát pýchou švédského loďstva. Do dějin se však zapsala úplně jinak.
V polovině 10. století začali zatím kočovní Uhrové ohrožovat střed Evropy, což se tamním panovníkům, německému králi Otovi I. a českému knížeti Boleslavu I. pochopitelně nelíbilo a Uhrům se postavili. Kdyby tehdy neuspěli, vypadala by dnes Evropa zřejmě úplně jinak.
USA mají v novodobých dějinách tři velké a dodnes neobjasněné záhady – okolnosti tzv. Kubánské krize týkající se umístění sovětských raket na Kubě, atentát na prezidenta Kennedyho a aféru Watergate, která Nixona jako vůbec prvního prezidenta USA dohnala až k rezignaci na svůj úřad.
Neštítil se doslova středověkého mučení ani poprav a v porovnání s tím, jak pokrokově se Rusko snažil uvést do Evropy, zní popis těchto jeho činů až neuvěřitelně. A hlavně nepochopitelně. Dohnal ho k nim strach o trůn a vlastní život nebo nějaké pomatení mysli?
Byl jí tehdy rozhlasový vysílač Konstantynow měřící 646,38 metru s výstupním vysílacím výkonem 2000 kW při spotřebě el. proudu až 6 MW. Jeho účelem bylo na dlouhých vlnách vysílat první program polského rozhlasu prakticky do celého světa.
Patřil mezi nejvýznamnější průmyslníky 19. století, stanul na prahu století 20., ale jeho práh nepřekročil. Jako svůj odkaz nám zanechal náš zřejmě nejvýznamnější strojírenský podnik, slavnou plzeňskou Škodovku.
Mnozí si ji ještě pamatují z její návštěvy Československa, jiní aspoň tuší, že patřila mezi nejznámější americké aktivisty šedesátých let. Vedle toho však stačila pracovat i na své, dnes již velmi bohaté a uspokojivé akademické dráze.
Nad příběhem Jonathana Jay Pollarda zůstává tak trochu rozum stát. Z práce pašoval hromady tajných materiálů jenom proto, aby pomohl Izraeli a zpočátku za to ani nechtěl peníze. A i když je později přijímat začal, motiv svého jednání srozumitelně nevysvětlil nikdy.
Jako první ji podstoupil William Kemmler odsouzený za to, že svou družku s chladným rozmyslem ubil sekerou. Nechtěně se ale stal v začátcích elektrifikace USA i jedním z účastníků tzv. bitvy proudů. Děsivý průběh exekuce tehdy otřásl všemi přítomnými a stejný zůstal dodnes. Zaslouží si ale brutální vrazi něco jiného?
Jmenovala se Pionýr a se svými 92 metry délky šlo o nejmenší československou námořní loď. Při plavbě s nákladem železné rudy z Kuby narazila 6. srpna 1969 na korálové útesy u bahamského ostrova Mayaguana. Proč, to se vlastně nevyjasnilo dodnes.
Už před 57 lety. Přesné příčiny úmrtí hollywoodské hvězdy z dob, kdy tento pojem ještě něco znamenal, zůstávají tajemstvím dodnes. Měla deprese? Věděla něco, co vědět neměla? Zešílela? Prý dokonce chtěla vyzradit, že vláda USA má styky s mimozemšťany…
Už jen proto, že se při procesech v 50. letech přímo „zasloužil“ o provaz pro Otto Šlinga a řadě dalších lidí, podle něj nepřátel tehdejšího režimu, řádně zavařil. Jeho samotného přitom nezlomilo nic, svůj vliv a moc si dokázal udržet až do smrti.
Český král Václav I. Jednooký se vášnivě věnoval královským zábavám, zvláště lovu, při němž nešťastnou náhodou přišel o oko. Správu království hrubě zanedbával, čímž poškozoval své urozené poddané. Nakonec musel o vládu v zemi dokonce v letech 1248 – 1249 bojovat se svým vlastním synem…
Ne sice hned po bitvě, která se odehrála 3. a 4. srpna 1427, zato však zásadním způsobem. Byla to totiž právě tato porážka křižáků, která otevřela cestu k tomu, aby na koncilu v Basileji v červenci roku 1436 byla potvrzena tzv. kompaktáta povolující přijímání podobojí pro všechny příslušníky utrakvistických frakcí církve.
Na kontě přitom měl řadu kousků doslova kaskadérských, a to doslova. Lezl po střechách vagonů, i když po něm stříleli, Němcům před nosem zachraňoval jednoho Žida za druhým, ničeho se nebál. V bojující Budapešti se vydal jednat s Rusy a také se k nim dostal. A právě to se mu stalo osudným.
A proto potencionálně nebezpečný. Jona Emanuilovič Jakir (3. 8. 1896 – 11. 6. 1937) patřil mezi Stalinovy nejlepší důstojníky jak díky svým organizačním schopnostem, tak tvrdosti, s jakou plnil uložené úkoly, takže jednou zákonitě musel nastat čas se ho zbavit.
Jeho jméno patří mezi ta legendární – a aby také ne. Vždyť komu se kdy podařilo, aby byl hned dvojím maršálem, v tomto případě sovětským a polským, jako Konstantinu Konstantinoviči Rokossovskému? Sám znamenitý voják sloužil u elitní zbraně – kavalérie, ale dobře si také uvědomoval, že na tanky už dlouho stačit nebude…