Dnes by mu to samozřejmě už neprošlo. Jenže svobodomyslná 60. léta byla opravdu o něčem jiném. Filozof světového jména se klidně mohl chovat promiskuitně a hlásat anarchismus. A dokonce to snad i myslel vážně, protože v roce 1964 odmítl převít Nobelovu cenu za literaturu. A proč?
Neřekli byste ale, že se tak stalo ještě před druhou světovou válkou. V životním příběhu generála Butlera se zároveň odráží u nás méně známá vojenská historie USA a již tehdy stále rostoucí zájem zbrojního průmyslu o odbyt jeho „zboží“ i za tu cenu, že by měl ozbrojený konflikt sám vyvolat.
Jmenoval se Hans Axel von Fersen a patřil ve své době mezi přední švédské šlechtice. Těžiště jeho zájmů se však nacházelo u francouzského královského dvora. Dodnes nevíme, jaký přesně byl vztah mezi ním a francouzskou královnou Marií Antoinettou. Oba však jistě litovali toho, že ani královny nemohou všechno.
Jmenoval se Siegfried Günter a spolu se svým dvojčetem Walterem se narodil 8. prosince 1899. Oba bratři se zapsali do dějin letectví v době, kdy se na rýsovacích prknech rodila první proudová letadla. Walter pracoval na prvním takovém německém letadle a Siegfried je pokládán za „otce“ teorie modulace tahu.
Znáte příběh Hitlerova osobního pilota, excelentního Hanse Baura? Létal už za 1. světové války, stal se jedním z prvních pilotů Lufthansy a Hitler ho jmenoval velitelem Fliegerstaffel des Führers (Vůdcovy letecké služby). Ve vzduchu si poradit uměl, osudným se mu stalo až zranění utržené na zemi.
Zdálo by se, že nám nemůže být nic vzdálenějšího, přesto lidé ve starém Egyptě uvažovali podobně jako my a byli nám schopni své úvahy předat. Jako třeba v písni zapsané v hrobce krále Enjótefa před obrazem harfeníka, která začíná: „Žij vesele svůj den a radost ať je s tebou!“
Dodnes totiž není objasněna příčina jeho úmrtí. Jistě, otravu nikdo neprokázal, ale vládní agenti nemají ve zvyku po sobě nechávat stopy. Bolševický spisovatel možná začínal být pomalu nepohodlný i samotnému bolševickému režimu. Copak je normální psát třeba o „sadistické krutosti, vlastní ruskému lidu“?
Nástup Marie Terezie na rakouský trůn v říjnu 1740 znamenalo faktické oslabení rakouské monarchie. Okolní státy to vnímaly jako výzvu zkusit, co si vůči Rakousku mohou dovolit, když mu nyní vládne žena. Největší příležitost jak posílit své vlastní postavení, v tom vidělo Prusko.
Dějiny druhé světové války, zejména pak některé její klíčové okamžiky, jako jsou přesné okolnosti úmrtí Adolfa Hitlerova, zůstávají nevyjasněné dodnes. Jasný podíl na tomto utajení mají Hitlerovi nejbližší, mezi nimi i jeho tajemník Martin Bormann.
Však se mu také přezdívalo architekt módy. Uplatnil v ní svůj technický smysl pro proporce, pro práci s hmotou i cit pro materiál. Nezapomínal ale ani na to, že díla, která tvoří, jsou jen „obalem“, který musí korespondovat se svým obsahem – ženskostí v každé podobě.
Tato málo známá kapitola německé historie značně připomínající náš 21. srpen 1968 se jmenuje „Aufstand des 17. Juni“, čili Povstání 17. června, i když fakticky začalo o den dříve. Potlačeno bylo během 24 hodin, mimo Berlín však doznívalo ještě v červenci. Marně.
Stalo se tak horké červnové neděle 16. června 1426. Husitům už v té době začínaly být Čechy poněkud malé, hlavně proto, že již roky trvající občanská válka zemi zcela zbídačela. Husitům proto nezbylo nic jiného, než začít uvažovat o nějaké loupežné výpravě za hranice. Ideálně do Saska.
Možnost v jednom životě zažít, jaké to je mít IQ velmi podprůměrné a stejně tak nadprůměrné, dal svému hrdinovi Charliemu Gordonovi jeho literární otec Daniel Keyes právě před šedesáti lety. Poselství této povídky, a později románu, zůstává stále aktuální.
Jmenoval se Nicolas Poussin (15. června 1594 – 19. listopadu 1665) a nějaký jeho obraz jste už určitě viděli. Dodnes z nich vyzařuje kouzlo silných příběhů i poklidné atmosféry. V době, kdy nebyly film a televize, jedině výtvarné umění umožňovalo aspoň na chvíli přenést do jiného světa.
Lina Heydrichová – jméno, které dodnes budí silně negativní emoce. Přitom se vlastně provinila jen tím, že jako žena v domácnosti pomáhala budovat kariéru svého manžela, kterého poznala jako zcela nevýznamného poručíka u námořnictva. Říšským protektorem se stal až o 11 let později.
Che Guevara upřímně věřil v to, že komunismus přinejmenším vytrhne lidi z bídy, kterou v jižní Americe viděl všude kolem sebe. Levicové revoluční nadšení potom podle něj – a nejen podle něj – ospravedlňovalo i ty nejhorší zločiny. Na svědomí tak má přinejmenším 216 životů „nepřátel revoluce“.
Hlavně historici obecně a jinak především ti, kteří se zajímají o dějiny Prahy. Knihovní sluha se vzděláním, které si vydobyl jen a jen vlastní pílí, věnoval prakticky všechen svůj volný čas výrobě papírového modelu Prahy své doby, a to co možná nejvěrnějšímu. Dnes mu říkáme Langweilův.
Po 1. světové válce a zániku Rakouska-Uherska se v polovině února 1919 podařilo Československu diplomatickými jednáními posunout svoji hranici až na úroveň dnešní hranice mezi Slovenskem a Maďarskem. Museli jsme si ho ale vybojovat a zachránit před komunisty.
Proslavil se především v roce 1943 osvobozením Mussoliniho, o tom, co dělal po válce, už moc informací na veřejnost neproniklo. Něco ale dělal určitě. Žádná tajná služba sice nevydává o své činnosti nějaké ročenky, ale víme přece, že služební poměr každého agenta končí až jeho smrtí.
Maršál Michail Nikolajevič Tuchačevskij (16. února 1893 – 12. června 1937) vešel v obecnou známost především jako oběť vykonstruovaného (?) soudního procesu, kterým Stalin koncem 30. let „vyčistil“ Rudou armádu. Sám Tuchačevskij však v té době už měl na svědomí životy tisíců svých sovětských spoluobčanů.