A po přečtení některého z příběhu tohoto uznávaného autora sci-fi se leckdy cítí zmateni. Mnohé zůstává nejasné, mnohé nedořečeno. Proč tomu tak bylo, se můžeme jen domýšlet. A některé zásadní informace vyšly najevo až po roce 1989.
Protože nešlo o lásku ledajakou, ale o vztah mezi britským následníkem trůnu princem Edwardem, k jednou již rozvedené a znovu vdané Američance, Wallis Simpsonové. Okouzlující a zároveň nejspíš i pěkně vypočítavé. Proč by ale měla být chudá, když mohla být bohatá?
Tu by zřejmě Nabokov získal za svůj román Lolita, jenže na to byl jeho slavný i komerčně úspěšný příběh o lásce literárního vědce k nedospělé dívce ve své době – a nakonec vlastně i dnes – příliš kontroverzní. V životě však tento bezpochyby vynikající spisovatel a kupodivu i nadšený entomolog přišel o mnohem víc.
Vytváření různých voskových plastik má dlouho tradici. Snadno tvárný materiál je schopen precizně a dokonale znázornit prakticky cokoliv. Je z něj třeba vyrobena hlavička Pražského jezulátka, ale používal se v minulosti i k výrobě přesných anatomických modelů. Odtud byl pak k voskovým figurám už jen krůček.
I když letos oslavíme již 75. let od konce 2. světové války a tím i od smrti jednoho z jejích hlavních protagonistů, Adolfa Hitlera, diskuze, a hlavně spekulace o něm nekončí. Za svého života byl nejen oslavován, ale také kriticky hodnocen psychology. Co by na obojí řekl on sám, můžeme jen hádat.
Když ke každodenním starostem přibyly ještě ty navíc s koronavirem. Jednoduché to ale leckdy neměli ani naši předci. Stačí se třeba začíst do víc než sto let starých vzpomínek paní jménem Marie Brichta. Roku 1911 opustila Čechy, aby následovala svého manžela do USA. Měla s sebou čtyři děti, z nichž nejmladší syn ještě nechodil, a pár kufrů…
A přesto to byla pravda. Stalo se tak ovšem v době, kdy ve vzduchu létali většinou jen ptáci, a to díky nadšenému německému fotografovi Juliovi Gustavu Neubronnerovi (8. 2. 1852 – 17. 4. 1932). I když byl především lékárníkem, nechyběl mu technický talent ani odvaha zkusit něco nového.
Proslavil se ale také překladem Kámasutry a příběhů Tisíce a jedné noci, objevil jezero Tanganjika a sloužil v armádě. V jeho osobě se ideálně spojily odvaha a zvídavý a bystrý intelekt s fyzickou zdatností, bez čehož se žádný úspěšný vědec a cestovatel v 19. století nemohl obejít. A jako všem odvážným mu přálo i štěstí.
Především proto, že jasnovidec, léčitel a senzibil Edgar Cayce prožil většinu svého života ve 20. století v USA a jeho sdělení a proroctví jsou přesně zaznamenaná. Celkem takových záznamů existuje 14 306 a zasahují prakticky do všech oborů lidského poznání, minulosti i budoucnosti.
Došlo k tomu před 40 lety, 18. března 1980, na tehdy tajném sovětském kosmodromu Pleseck v Archangelské oblasti ndaleko města Mirnyj určeném především pro vypouštění vojenských raket a satelitů během přípravy startu rakety-nosiče Vostok-2M. Kvůli chybě tak banální, že se tomu snad ani věřit nechce…
Ostatně se tak stalo v době, kdy každá cesta do exotických krajů byla ještě dobrodružstvím a smrt si vybírala své oběti nejen mezi cestovateli ale i v běžné populaci podstatně častěji a běžněji než dnes. A jako součást života, s níž si není třeba dělat zas až tak moc starost, to bral jediný přeživší, dnes téměř zapomenutý Carsten Niebuhr.
Tak se mohl roku 1906 pochlubit dr. Leopold Gottlieb v Jáchymově. Vodu na léčivou koupel vyráběl ze stejného materiálu, z nějž madame Curie izolovala radioaktivní prvky, ale používal i přírodní zdroje. Jeho jáchymovskými lázněmi prošly stovky pacientů včetně anglické krále Edwarda VII. a po něm tisíce dalších. Jáchymov však na něj zapomněl.
Je to jedno z největších mystérií křesťanů. Svatý grál, zázračný pohár, číše či kalich, do nějž byla zachycena krev ukřižovaného Krista. Tím získal svou nadpřirozenou moc uzdravovat nemocné, sytit hladové i napájet žíznivé a bůhví co ještě. Kdo by nechtěl získat něco takového?
Patří Otovi Křížovi, který pocházel z Pačlavic v dnešním Zlínském kraj, a hned tak k němu asi někdo čerstvé květiny proto nepoloží a svíčku sotva zapálí. Musel by totiž stejně jako náš polárník doplout až na Wilzcekův ostrov na cca 80 stupni severní šířky. Kupodivu tam však Ota Kříž neumrzl ani ho nesežral lední medvěd.
Ovšem povedlo se jim to jenom proto, že jejich panovníci a zároveň i velitelé, Jindřich IV. (1050 – 1106) a Vratislav II. (1031 – 1092) jako spojenci drželi věrně při sobě. Čest a zásadovost nebyly ani pro jednoho jen prázdnými slovy, oba je dokazovali skutky. I když šlo o život.
Přestože zemřel již před 45 lety, 15. března 1975. Jak se dopracoval ke svému pohádkovému miliardovému jmění a tím k těm nejatraktivnějším ženám? Na život i podnikání měl jednoduchý návod, možná i kvůli tragédii, která ho stihla v mládí. Jak to tedy všechno bylo?
Příhodu vskutku neuvěřitelnou zažila sv. Luisa de Marillac (12. 8. 1591 – 15. 6. 1660). Skoro jako z nějakého dobrodružného románu. Vše začalo tím, že se narodila v panství Ferrières v blízkosti Paříže jako nemanželské dítě. Její otec pocházel ze starého šlechtického rodu a nijak významně se o ni nestaral…
Jméno tohoto českého šlechtického rodu si spojujeme především právě s jejich palácem stojícím dodnes v centru Prahy. Původ této šlechty se odvozuje od rakouského šlechtického rodu Perger-Clamů z Korutan, kteří roku 1786 převzali jméno vymřelého italského rodu Gallasů. Ti do Čech přišli za třicetileté války spolu s Albrechtem z Valdštejna.
A také získal patent na vrtulník poháněný lidskou silou, uvažoval o tanku na parní pohon a řešil, jak by na Bratislavský hrad mohl vést výtah. Ján Bahýľ (25. 5. 1856 – 13. 3. 1915) byl prostě příkladem vynálezce, jehož duch se nejenže nezastaví před žádným technickým problémem, ale navíc je i aktivně vyhledává.
Kolem roku 1700 se Johann Friedrich Böttger (4. 2. 1682 – 13. 3. 1719) jako osmnáctiletý učeň v lékárně Friedricha Zorna v Berlíně, který byl také alchymista hledající kámen mudrců, zamykal, aby v soukromí objevil tzv. „Alltinktur“ nebo „Goldmachertinktur“, tajnou látku, pomocí níž lze vyléčit jakoukoli nemoc a méně ušlechtilé kovy přeměnit ve zlato.