Mladý Ivan Blatný se rozhodl pro naprosto nesmiřitelný řez. Nechal za sebou kariéru i majetek, a přestože se živil jako básník slovem, emigroval do Anglie bez schopnosti domluvit se anglicky. Život v exilu byl však více než těžký a Blatný velmi rychle zkolaboval. Jeho mozek mu vypověděl službu a třicetiletý muž začal trpět stále větším stihomamem.
Cítila to mnohokrát. Ten zvláštní pocit z vlastního nebytí, zatímco ostatní tu budou dál. Představa, že všechno nadále běží, i když my už tady nejsme. Svědkem takové kontinuity, symbolem pro jistotu trvání, pro ni hrál věčně odbíjející Big Ben. A tak o tom také psala ve svém díle: „Ten mladý muž odhodil sebe. Odhodil to pryč, zatímco oni žili dál.“ Zuřila válka, nacisté bombardovali Londýn a mnoha lidem chyběla naděje. Deprese, které ji sužovaly po celý život, nyní dosáhly rozměrů fyzického utrpení. Nemohla jíst, spát a ani chodit. Veškerá naděje se vytratila. Musela to odhodit…
Všem kolem sebe tvrdil, že ji šíleně miluje. A byla to pravda, nikoli ovšem v přeneseném smyslu slova. Nakonec si nechal krásnou Markétu přivést na zámek a zamknul se s ní ve své komnatě. Co vše se dělo potom, si můžeme pouze domýšlet. Jedno je však jisté – don Julius, nemanželský syn císaře Rudolfa II., propadl sadistickému záchvatu.
„Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Šel jsem do hor nad Innsbruck zapálit selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo veliké světlo a zahnalo mlhu. Když jsem vyváděl krávy a hřebce z chlíva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie. Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Nadával jsem jim, strhl jsem si boty a šel jsem sněhem bos jako Kristus, kterého vedou na kříž…“ Přesně takto popsal Ota Pavel okamžik, kdy v jeho duši zavládlo šílenství. Bylo mu 35 let.
Už od dětství byla spíše uzavřená a nemluvná. V pozdějších letech trpěla depresemi, které prohluboval její bouřlivý vztah s milovaným Filipem Sličným. Když její manžel zemřel, propukla u ní duševní nemoc naplno a zarmoucená těhotná královna nechala vykopat jeho rakev, naložila ji na vůz ozdobený zapálenými svícemi a se smutečním průvodem několik měsíců putovala Španělskem. Svou podivnou cestu přerušila, jen aby porodila dceru Kateřinu, a pak pokračovala dál, až do Tordesillasu, kde na ni čekalo téměř padesátileté domácí vězení.
Patřil mezi nejdéle vládnoucí britské panovníky, neboť na trůnu vydržel téměř 60 let. Poslední dekádu ale vládl jako regent jeho syn kvůli duševnímu onemocnění svého otce. Král byl internován na hradu Windsor, kde zůstal až do své smrti. V té době už nejen dávno neviděl a neslyšel, ale ani nemohl chodit a také vůbec netušil, co se kolem něj děje. Nevěděl ani to, že se na stará kolena stal hannoverským králem nebo že jeho manželka zemřela.
Jeho život vypadal jako jeden velký nekonečný zápas. V dětství přišel o ruku, ale fyzický handicap byl ničím ve srovnání s jeho duševním utrpením. Od mládí trpěl těžkými depresemi, které mu přinášela jeho bipolární porucha. A protože tehdy nebyly žádné léky, jež by uměly zmírnit prokletí manických i depresivních výkyvů, trávil měsíce v psychiatrické léčebně, kde přežíval pomocí poněkud drastické metody – elektrických šoků. A jeden z nich se mu stal nakonec osudným.
Společně s Karlem IV. zřejmě nejslavnější císař na českém trůně. Ale také jeden z nejrozporuplnějších. Rudolf II. sice přestěhoval vídeňský dvůr do Prahy, ze které udělal na třicet let centrum Evropy, ale ve své císařské roli příliš neobstál. Postupem času se zhoršovaly jeho psychické problémy a přibývaly děsivé záchvaty. Útočil na své rádce, jindy se válel po zemi, křičel a pištěl, v dalších dnech chtěl spáchat sebevraždu, rozbil okno a střepem se snažil přeřezat tepny na rukou. A když to nevyšlo, pokusil se probodnout dýkou.
Slavný německý filozof neměl nikdy dobré zdraví, své problémy však až do začátku roku 1889 zvládal. Tehdy trávil zimu v Turíně a 3. ledna byl svědkem situace, kdy na ulici jakýsi kočí začal bičovat koně. Filozof týraného koně objal, začal vzlykat a vzápětí se zhroutil na zem. Pomohli mu vstát a dovlekli ho domů. Několik dní strávil na pohovce a posléze byl převezen na psychiatrickou kliniku do Švýcarska. Chvíli bouřlivě zpíval, chvíli všem nadával. Nějaký čas se vydával za vévodu a v jeden okamžik dokonce za německého císaře. Od té chvíle už se filozofův mozek nevzpamatoval.
Proč u nadaného spisovatele a oblíbeného učitele propukla paranoia, můžeme jenom hádat. Jeho stihomam se postupně skládal z jednotlivých střípků a měsíc od měsíce rostl. Měl pocit, že ho tajně sledují a že mu chtějí ukrást jeho nevydané knihy. Trpěl bolestmi hlavy, ale návštěvu neurologa zatvrzele odmítal a raději začal své problémy utápět v alkoholu. Následovala lavina nešťastných událostí, které dohnaly neúspěšného spisovatele k zoufalému činu.
Uznávaný hudební skladatel a kritik, jeden z nejvýraznějších představitelů německého romantismu. Robert Schumann však po rodičích získal nejen silné pouto k umění, ale i duševní onemocnění projevující se těžkými depresemi. Po čtyřicátém roce života se jeho psychická choroba radikálně zhoršila a Shumann začal trpět nejrůznějšími zvukovými i vizuálními halucinacemi, jež doprovázely časté výpadky racionálního chování. Jeho záchvat začal třeba tím, že uslyšel v hlavě andělské hlasy, ale ty se rychle proměnily v nesnesitelný řev divokých hyen.
Dílo dnes téměř zapomenutého švýcarského spisovatele bylo obdivováno například Franzem Kafkou. Robert Walser však nenapsal jen nezapomenutelné příběhy, ale měl také velmi pozoruhodný život. A vůbec na tom nic nemění skutečnost, že od roku 1933 už nenapsal ani řádku, neboť posledních 28 let svého života strávil za zdmi psychiatrických léčeben.
Co na tom, že získala mladá Američanka prestižní Pulitzerovu cenu a literární kritika přijímala její verše s nadšením. Život talentované básnířky byl plný neustálých příkoří a osobních rozbrojů. Rozešla se s manželem, trpěla existenčními problémy, a navíc se musela starat o své malé děti. K tomu se jí ještě prohloubily záchvaty depresí, které ji dokázaly paralyzovat i na několik dní. Z tíživé situace našla nešťastná žena jediné východisko.
Polovinu života strávil ve vězení, respektive v psychiatrické léčebně, která zabírá jedno křídlo věznice. Společně s dalšími psychopaty odsouzenými za sexuální násilí čekal na léčbu, jež by mu pomohla zbavit se jeho sadistických choutek. Jenže žádná léčba nepřicházela a jeho pobyt na samotce se prodlužoval do nekonečna, bez jakéhokoliv výhledu na změnu. V té chvíli se Frank van den Bleeken rozhodl pro nezvyklé řešení – sám pro sebe požádal o vynesení ortelu smrti.
Hudba mu dala vše. Slávu, peníze i nezapomenutelný pocit na pódiu, když se plně ponořil do svých basových sól, která byla jedním z vrcholů moderního jazzu. Ale hudba mu také všechno vzala, neboť ho přivedla do společnosti, v níž vládla konzumace alkoholu a tvrdých drog. Byl to právě tehdy módní heroin, který talentovaného muzikanta dovedl do psychiatrické léčebny, neboť jeho závislost přerostla do podoby paranoidní schizofrenie.
Už jednou byl odsouzen za pokus o sexuální zneužití pětileté dívky na dva roky do vězení. Ve třiceti svůj čin zopakoval, což ho tentokrát stálo internaci v ústavu pro duševně choré. A právě zde začal kreslit, skládat hudbu a psát poněkud fantasmagorické knihy, díky čemuž se stal jedním z nejpodivnějších umělců dvacátého století.
Přestože Karel VI. trpěl vážnou duševní chorobou, která značně poznamenala jeho vládu i dlouholetý válečný konflikt s Anglií, lid ho miloval, takže se jej nikdo z jeho rodiny neodvážil sesadit a nahradit. Život v králově přítomnosti nebyl bezpečný, neboť když dostal záchvat šílenství, napadal své pobočníky i nejbližší druhy a přátele. Jindy zase nevěděl, kdo vlastně je, a odmítal přijímat členy své rodiny s tím, že je vůbec nezná.
Měl se stát novou nadějí pro upadající říši, měl se stát vůdcem, který promění zastaralou zemi v moderní stát. Ale všechno bylo jinak. Korunní princ Rudolf, syn císaře Františka Josefa I., se nakazil neléčitelnou nemocí, která obrátila jeho život zcela jiným směrem.
Na dvoře Ludvíka II. Bavorského bylo všechno jinak. Král chodil oblékaný v historických kostýmech z dávné doby, žil pouze v noci, zatímco přes den spal. Neustále se přejídal, tloustl a při jídle mlaskal, své sluhy fackoval a někdy je i kopal do zadku. Hrál si na středověk a za své pohádkové zámky i soukromé operní produkce utrácel nehorázné jmění, takže se Bavorsko brzy ocitlo na pokraji státního bankrotu.
Stal se jedním z největších tanečníků historie, podle mnoha odborníků tím nejslavnějším a nejzářivějším. A to přesto, že jeho kariéra skončila v pouhých devětadvaceti letech. S nadsázkou by se dalo říct, že to způsobila falešná láska, neboť přestože miloval muže, oženil se s ženou, která ho nikdy nemilovala. Úlevu nacházel v mystické literatuře, jež mu zdánlivě dávala sílu k životu, ale také ho pravděpodobně svedla na scestí chorého rozumu. Světoznámý tanečník totiž začal rozmlouvat s Bohem.