Těmto vojákům se pomníky nestaví. Neřeční se nad nimi, nekladou se věnce, ani se neroní povinné slzy. Uniformy těchto vojáků se nikdy neleskly řadami medailí a jejich kolena nepoklesala pod jejich tíhou. Zbraně, které měli, nebyly označeny zářezy v pažbě a o dovolence za úspěšné zásahy si mohli nechat jenom zdát. Byli však nepostradatelní a žádná válka, co jich svět poznal, by se bez nich neobešla.
Nejdříve malé retro. Starší generace si jistě dobře vzpomene. Byla to oblíbená nahrávka na hnědé pásce starého magnetofonu, která byla považována za něco velice cenného, ba až kultovního. Při jejím poslechu jsme mívali krásné mrazení v zádech a pocit, že děláme něco zakázaného. Je to už více než půl století, kdy jsem ji slyšel poprvé a nyní mám důvod se k této vzpomínce vrátit.
Měšťané v Hamelnu si oddychli. Zbavili se jednou pro vždy krys a neplatili za to ani groš. Ten blázen s píšťalou byl tak směšný, že stálo za to, slíbit mu tučnou odměnu. Však se mu taky krásně zkřivila tvář zlostí, když mu nic nedali. Co je nám konečně do toho. Najedl se a napil zadarmo, to mu musí stačit. Ať táhne. Nač si kazit krásný den. Dneska je neděle a z kostela rovnou k obědu. Dnes už nám zásoby žádné krysy nesežerou.
Francouzský turista by se zřejmě štípl do ruky, jestli nespí. Před očima totiž uvidí něco, co by mělo správně být tisíc kilometrů západněji, nedaleko hlavního města jeho země. Versailles na východě. Tak jako je Petrohrad nazýván Benátkami severu, tak zámek Nové Hrady u Chrudimi právem nese pojmenování po zámku, ve kterém se psala historie.
Zdánlivě dvě obyčejná slova, ale kolik výkladů, kolik možností nabízí. Vědeckých i uměleckých. Botanik o jeho čarovné moci jistě mluvit nebude, ale připustí, že koncem června obsahují léčivé rostliny nejvíce účinných látek. Znalec lidových zvyků vám vysvětlí, proč se v období slunovratu zapalují veliké ohně a ze svahů kutálejí hořící kotouče. Pokud u jeho výkladů nebudou děti, jistě nebude šetřit daleko lechtivějšími detaily oslavy noci svatojánské.
Nad Berlínem znovu hřmí letadla. Město je stále ještě z naprosté většiny v troskách. Válka skončila teprve před třemi lety a její následky budou ještě dlouho vidět. Starší lidé s úzkostí pohlížejí na oblohu a po zádech jim přebíhá mráz. Nedá se ovládnout, zážitky jsou ještě příliš čerstvé a děsivé. V útrobách těchto letadel se však neukrývá ani hexogen, ani tritol. Vezou uhlí, benzín, pšenici a potraviny.
Česká historie je zvláštní fenomén. Obsahuje jenom velmi málo událostí, ke kterým by se dal najít společný a většinový koncensus, řečeno slovníkem dnešní doby. V naprosté většině převládají události a data kontroverzní, a lidé 21. století se dokážou do krve pohádat nejen kvůli historii, která je dosud v paměti žijících generací, ale i o události dávno minulé.
Vousatý zálesák svírá v ruce kytaru. Za ním praská oheň a ohřívá polévku v kotlíku, na kterou čeká nejen on, ale i celá parta, která se chystá přenocovat pod hvězdnatou oblohou. Na protějším skalisku se mihotá jeho obrovský stín a pod ním hučí ve tmě neviditelné, vltavské peřeje. To již nejsou Svatojánské proudy a osada Ztracenka. Tento večer zde Teskně hučí Niagara.
Lidé vždy toužili odhalovat záhady. Snad jediná věc, ve které neudělala evoluce chybu. Cestování v čase k těmto tajemstvím rozhodně patří. Matematici i fyzici tvrdí, že to neodporuje žádnému přírodnímu zákonu. Dokud se nezjistí, jak to udělat, musí nám stačit filmy a knihy, které tento problém řeší s naprostou samozřejmostí.
Když jsem se s Janou Sedlmajerovou setkal na autogramiádě její knihy nazvané Detektivka mého života, byla mi její tvář povědomá. Poznal jsem ji až s malou nápovědou – Ukradená vzducholoď. Zahrála si v ní sekretářku majitele vzducholodi Renatu a tak jsme se k dalšímu povídání sešli téměř na „místě činu“ – v muzeu Karla Zemana na Kampě.
Kostel, změněný ve stáje pro dobytek, nebo ve skladiště. Osvícené, osmnácté století. Posprejovaná fasáda, nedávno opraveného domu, s dlouhou historií. Nebo duševní výlev na pilíř Karlova mostu. Skácená socha osobnosti, která se právě nehodí. Na datu nezáleží, dělo se tak vždy a příčiny byly a jsou pořád stejné. Tupost, škodolibost, nevzdělanost, nebo politický kalkul. A pochopitelně též finanční.
Vědí o něm jenom místní. Možná tak ještě milovníci válečné historie a členové různých klubů, kteří pečují o podobné památky. Zde nevrčí kamery, ani se nepředvádějí hlasatelé všemožných pravd. Tento pomníček je daleko v polích. Hřbitůvek pro vojáky z časů císaře Napoleona. Francouzi, Rusové, Němci, Rakušané, Češi, Poláci. Odpočívají zde bez nenávisti a neřeší, čí krev byla cennější a čí rány víc bolely.
Letošní noc kostelů proběhne v pátek, dvanáctého června. Strohé oznámení, které možná naleznete na informační tabuli obecního či městského úřadu. Na dveřích kostela zcela nepochybně. Tato, skoro by se mělo v tomto případě říci, bohulibá akce, se pomalu ale jistě začíná stávat tradicí.
Čtvrtého června uplynulo sto let od chvíle, kdy byla ve Versailles podepsána smlouva, kterou historie diplomacie bude znát jako smlouvu Trianonskou. Podle názvu paláce, kde byla podepsána. Stanovila hranice Maďarska, nového státu, který vznikl na území Uherska, bývalé části mocnářství. Mocnářství, které zaniklo po první světové válce. Trianonská smlouva okousala bývalé Uhersko o celých sedmdesát procent jeho území a začaly potíže.
Maličký atol, téměř ztracený v nekonečném oceánu. O tento kousek země se střetlo válečné námořnictvo Japonského císařství s námořnictvem Spojených států. Na jedné straně pýcha a pocit neporazitelnosti, na druhé touha se pomstít zákeřné přepadení přístavu Pearl Harbor na Havajských ostrovech.
V babiččině knihovně lze najít leccos. Kuchařské knihy i nezbytnou červenou knihovnu. Příběhy chudých služtiček a továrníků zde jistě nebudou chybět. Že jsou dnešní babičky úplně jiné? No, aby ne, řídí auta, firmy a ovládají počítače. Ale ruku na srdce, nejsou dnešní cukrkandlové televizní seriály stejné, jako ty sto let staré, sentimentální příběhy?
Hitler tehdy opravdu velice zuřil. Jeho oblíbenec Heydrich zemřel. V prvním návalu vzteku chtěl nechat fyzicky zlikvidovat deset tisíc nejvýznamnějších Čechů. Jeho vztek se obrátil i vůči zemřelému. Proč, proboha, jezdil v otevřeném automobilu, bez ochranného pancéřování a bez doprovodu? Taková neopatrnost, taková nezodpovědnost, zvlášť když on sám musel přeci nejlíp vědět, co jsou ti Češi za ksindl.
Středověké vojenské ležení, kdesi v Uhrách. Tak, jak zcela nepochybně vypadalo, vždyť filmoví tvůrci se jistě radili s historiky. Velitelský stan s císařem Zikmundem, uherskými šlechtici a církevními preláty. Před císařem, kterého ztělesňuje Jan Pivec, klečí Vítězslav Vejražka, coby Václav z Dubé. Císař snímá z krku zlatý řetěz a říká: „Tomu vůdci kališníků, panu z Vartmberka, předáte tento Řád zlatého draka na znamení, že má až do kořene vyhubit draka kacířského moru. Na prsou Vartemberkových se bude zvlášť dobře vyjímat.“
Člověk si otázku „proč“ klade od úsvitu dějin. To je jistě chvályhodné, ale svět dokážou měnit jen ti, kteří si po této otázce položí další. Po otázce, proč ptáci létají, musí následovat, jak to udělat, abych mohl létat taky. Dokud si ji nepoložíme a nevyřešíme, chodíme pěšky.
Nápady bývají různé. Vyrazit s trabantem na cestu kolem světa. Třeba. I když letos to zřejmě nebude možné. Člověk míní, příroda mění. Dělat věci nečekané, zajímavé a nezvyklé, však lze i doma. Tím nemyslím v bytě, ale na tom flíčku země uprostřed Evropy. Naše země je dost velká k realizaci nápadů, které osvěží tělo i ducha. A letos jich bude opravdu zapotřebí.