Muž, který je dodnes neprávem opomíjen. Jeho osud se naplnil jen o necelý rok později, po jeho velkém předchůdci. Pamětní deska v Řeznické ulici v Praze musí stačit. Jeho jméno v kalendáři také nenajdete, i když tam kdysi bylo. Postaral se o to Ferdinand II. již v roce 1622. Nestal se všelidovým symbolem pevnosti charakteru, vůle a ochoty se obětovat za svoje přesvědčení. Koneckonců vždyť už je to tak dávno.
Máte pocit, že jste se vrátili v čase. Zapomenete na potemnělý sál a zaplacené vstupné. Před vámi vyvstane živý, reálný obraz středověké bitvy. Převrácené válečné vozy, poházené zbraně, mrtvoly koní a vojáků. V duchu slyšíte řev, dusot kopyt, řinkot zbraní a rachot střelby. Nemusíte se děsit. Je to jen obraz, i když poházené zbraně v popředí jsou skutečné. Více než sto dvacet let se návštěvníkům naskýtá tento pohled.
Nejdříve by bylo dobré, osvěžit si trochu školní znalosti zeměpisu. Austrálie, nejmenší a nejosamělejší světadíl této planety. Těch přívlastků je daleko více. Austrálie je i nejplošší a nejsušší kontinent, s nejmenším množstvím orné půdy. Pouze malá část na severu kontinentu je pokryta deštnými pralesy. Jinak převládají pouště a polopouště. Téměř půl miliardy let si užívá své geologické samostatnosti a klidu uprostřed Indoaustralské, tektonické desky.
Nad hladinou nekonečného oceánu pomalu svítá. Obloha na východě zlátne a hvězdy mizí z oblohy. Mraky na obzoru zrudly. Vojáci v leteckých kombinézách jsou již připraveni. Bílé stuhy kolem čela a uprostřed rudý symbol Slunce. Slunce z jejich vlajky. Zbrojíři zavěšují pod křídla letadel torpéda a letadlové lodi zaujímají správný směr. Proti větru. Je čas vydat se do bitvy. Tam někde, pár set kilometrů jižněji, se nachází cíl jejich cesty. Havajské ostrovy a přístav Pearl Harbor.
Sinavá bledost, ostře řezaná tvář a stejně řezavá, chladná zdvořilost. Mrazivý stisk ruky, nadlidská fyzická síla a vůle. Jeho jediné gesto rukou zahání smečku hladových vlků zpět do lesa. Kola kočáru v hlubokém sněhu nejsou vůbec slyšet, a Měsíc vše zalévá svým přízračným světlem. V hlubokém tichu je slyšet pouze frkání klusajících koní a cesta pomalu ale jistě stoupá, ke zřícenině gotického hradu.
Dovolená v zahraničí letos zřejmě vyjde málokomu. To není škodolibost, nýbrž konstatování holého faktu. Netřeba se však kvůli tomu hroutit a dělat si těžkou hlavu. Nic netrvá věčně a i ty poslední týdny, které jsme prožili, se uloží do paměti a zmizí v minulosti. Hranice se otevřou, tak jak byly dříve, ale nač si kazit jarní měsíce sledováním televize, která nás straší od rána do večera. Je rozhodně lepší vyvětrat si plíce na čerstvém vzduchu, protáhnout si tělo a poznat blíže zemi, kterou nám turisté z ciziny mohou právem závidět.
Potemnělý kinosál se pomalu zaplňuje. Dnes jsou nejlepší místa vyhrazena pánům, kteří přišli v redingotech a s cylindry na hlavách. Ty pochopitelně odložili v šatně a nyní s napětím očekávají film, který jim byl doporučen. Za jejich mladých let to byla novinka. Roztřesené, černobílé obrázky, doprovázené čteným komentářem, nebo hrou na klavír.
Dlouho jsem přemýšlel nad názvem tohoto článku. Voda se přeci nikam neztrácí. Planeta Země má dostatečnou gravitaci k tomu, aby z ní neunikla ani molekula. Už pohled na glóbus, na kterém modrá barva dominuje, nám říká, že tady je něco špatně. Voda opravdu neubývá, pouze se přesunula jinam, je jinak rozdělena, někde je jí hodně a někde se zkrátka nedostává.
Minulost nemizí absolutně. Téměř vždy se zachytí drápkem našeho podvědomí. Dobré i špatné vzpomínky. Lidská paměť je milosrdná. Zapomíná na to špatné a ponechává si vzpomínky nostalgické, krásné, příjemné. Někdo možná namítne, že zapomínat na špatnou minulost není dobré. Bude mít jistě pravdu, ale já nyní mluvím o člověku, nikoliv o paměti kolektivní. Vzpomínky se přenášejí z generace na generaci a nahrávají se i bez toho, aby nejdříve prošly našimi smysly. Přeskakují generace, a my si je uvědomíme až ve chvíli, kdy ke dveřím podvědomí dorazíme s tím správným klíčem.
Tato kaple je bezpečnostní opatření. Uzavírá vstup do pekel a brání démonům pronikat na svět. Kdysi, před mnoha staletími, to měl ďábel snadné. Vycházel na svět po libosti a prováděl lidem v okolí hradu nejrůznější alotria. Na pomoc si přizval nejrůznější skřety, zrůdy a jiné děsivé výtvory podsvětí. To vše se mu dařilo až do chvíle, kdy se mu do cesty postavila kaple na hradu Houska.
„Psal mi nedávno Strádecký. Je pozounista u benediktinů v Praze. Chce vám vzít Františka,“ řekne spokojeně kmotr, takto učitel jednotřídky v malém městečku Dobrušce. Pan kupec Věk a jeho žena se na sebe podezřívavě podívají. „Ptal se mě, jestli bych nevěděl o dobrém sopranistovi. Odepsal jsem mu, že o dobrém sopranistovi nevím, ale o vynikajícím ano, a to je váš František. Toho chlapce samo štěstí hledá. Jen považte, strava všecka zadarmo, celé zaopatření, a přitom by František přišel do latinských škol. Vystuduje, ani groše na to nevydáte.“
Byly to tehdy slavné vánoce roku 800. Deváté století bylo za dveřmi a do křesťanského chrámu v Římě zavanul duch dávno zaniklého, antického světa. Po více než třech stoletích od chvíle, kdy se zhroutila Západořímská říše, se chytalo dokonalé historické retro. Papež Lev III. vložil na hlavu Karla Velikého císařskou korunu. Císař Svaté říše římské nástupce dávných césarů, po kterých nese tato nejvyšší světská panovnická hodnost svoje jméno.
Bylo by to fajn, mít stroj času a pohrát si s historií. Tento nápad se už vylíhl v hlavě mnoha lidem. Je lákavý, ale velmi nebezpečný. Kauzalita je prevít a vy předem nevíte, jestli si totálně nepřekopete dobu, ve které právě žijete. No jen si to představte, dopravit na Žižkovu vozovou hradbu pár kulometů. Za deset minut by bylo po bitvě a z křižácké armády jenom hromada šrotu.
Byl to opravdu mladý kůň. Zvuk zvonů slyšel poprvé v životě a náramně se vyděsil. Pro jezdce to bylo naprosto nečekané. Byl zvyklý na koně zkušené, spolehlivé. Pak už jen klapot podkov na kamenné dlažbě, křik kolemjdoucích a kaluž krve, pod rozbitou hlavou ctihodného, mělnického měšťana. Ne všichni byli vyděšeni. Mnozí si tajeným zadostiučiněním mnuli ruce. Dostal, co si zasloužil. Boží soud.
Na počátku byl jeden krásný obraz nahé ženy, který se stal předmětem velikého sváru církevní a světské moci. Na jedné straně mocný předseda španělské vlády, oblíbenec králův, boháč a korupčník, který rozhodně nestačil na svoji funkci. Nebezpečný, vlivný, nenáviděný. Na straně druhé stejně nenáviděná, nebezpečná a vlivná inkvizice. Krvavá, stále funkční, ale přežilá. Její nejslavnější doby, lemované hranicemi upálených a zmučených lidí už byly naštěstí minulostí.
Dnes vynecháme tajemnou planinu Nazca s podivnými obrazy zvířat. Ani nemusíme obíhat Stonenhenge v zástupu zvědavých turistů a obdivovat kameny, které v půdě zpevňuje pořádný, ale neviditelný základ betonu z dnešní doby. Nebudeme se tísnit za ploty, kterými jsou obehnány kamenné řady v Carnacu. Ploty, kiosky s pohlednicemi a vstupné. Z genia loci se stala finančně výhodná atrakce pro zvědavce, kteří za týden procestují celou Evropu. Tady snímek, tamhle snímek. Pak do letadla a zapomenout. Je vůbec ještě nějaká země, kde můžeme cítit příjemné mrazení z pocitu nevysvětlitelného?
Sklepení hradu bývá velmi často ideálním a bezpečným úkrytem před přírodním i válečným běsněním. I hrad Malevil, ležící kdesi ve Francii, byl takový. Jeho středověké zdi odolaly i výbuchu, který si jeho stavitelé nedokázali představit ani ve snu. Apokalyptický žár spekl jeho kamenné zdi. Po jejich lesklém, skleněném povrchu, by nyní hradby nepřekonal žádný žoldnéř. Jaderný hřib se už rozptýlil, pouze ve sklepení přežila malá skupina lidí.
Jihočeská krajina je magická. Zadumaná, s tichými hladinami rybníků i hlubokými lesy. Jako stvořená pro meditaci nebo rozjímání nad věcmi, které člověka přesahují. Byla taková vždy. V dnešních časech, i před šesti stoletími, zde člověka napadaly hluboké myšlenky, hodné řeckých filozofů. Myšlenky vznešené, touha po návratu k dávným ideálům. Chialistické blouznění a jistota, že se někde něco pokazilo, a proto nastal čas k nápravě. Nebylo divu, že náprava světa začala právě zde, v té líbezné, mírumilovné krajině. Dvacet let pak byla svědkem požáru, který nebylo v lidských silách možné uhasit.
Světci to v Čechách nikdy neměli jednoduché a stát se v této zemi světcem či světicí, bylo často velmi náročné na psychiku. Jejich kanonizace proběhla až po jejich smrti, která byla v naprosté většině případů velmi bolestivá. Ludmilu uškrtili šátkem, sv. Vojtěcha propíchlo pohanské kopí a svatý Václav byl zavražděn na pokyn mladšího bratra Boleslava.
Babka kořenářka je standardní postavou řady vesnických románů. Dbá v nich o zdraví lidí a umí i naslouchat tajemstvím, které se nesvěřují ani rodičům, natož ve zpovědnici. Divá Bára, nebo nešťastná Viktorka by o tom mohly vyprávět. Obydlí těchto lidových léčitelek jste na návsi nenašli. Do jejich oken už večerní klekání nedoléhalo. Přes den se tam chodívalo pro mastičky na loupání, za svitu měsíce pro škapulíře, které měly zaručit, aby láska byla opětována.