Odtud, z lóže pro úředníky a soudce, mám krásný rozhled po celém náměstí. Hlava na hlavě, takovou podívanou Praha ještě neviděla. Jen tady, okolo popraviště, je prázdno. Čety císařských mušketýrů udržují hlučící davy v uctivém odstupu. Kat Mydlář se snaží. Odvádí skvělou práci a já při ní oči nezavírám.
Je děsivé být zbytečným. Nic neumět, nic nevědět, nic neznamenat. Žádný potlesk, žádné vavřínové věnce, ani sochy. Žádné dívky mi neházejí květinové věnce, které zdobily jejich vlasy, se zcela jasným významem toho gesta. Občas ten pocit bývá k nevydržení. Ale už vím, co udělám, učiním něco, o čem se bude mluvit ještě po staletích. Trest je mi lhostejný, je to jen nepatrná cena za to, že se stanu nesmrtelným.
Šaman rozdal ochranné amulety lovcům. Drobné, hliněné figurky zvířat, je nyní budou chránit při každé cestě za kořistí. V jeskyni zůstalo jen několik starších mužů a hlídají ženy a děti. Strážce ohně se věnuje tomu nejcennějšímu, co tlupa vlastní a děti se nudí. Okolí jeskyně už znají a daleko odejít nesmí.
Ale vtom, za jasné mrazivé noci ukázala se pojednou na nebi zlověstná hvězda vlasatice. Tiše, hrozivě svítila mezi drobnými hvězdami, v neklidném, třpytivém jejich svitu. Zraky všech se k ní obracely, všude se starostně tázali, co ta ještě přináší, co znamená. A nazejtří přiletěla zpráva od Krušných hor a udeřila jako hrom zčista jasna: že Němci již pole sbírají, že císař nebude do jara čekati, že teď už se chystá do Čech.
Ďábel nevzbuzuje hrůzu svou tváří, nýbrž tím, co se za ní skrývá. Ví přesně, po čem lidé touží a ví také, jak jim to nabídnout. Nekárá je za jejich chyby, naopak. Má pochopení a omluvu pro každou špatnost. Účel světí prostředky, to je jeho heslo. Někdy to jsou peníze, někdy moc a sláva. Občas i všechno dohromady. Zázraky však nejsou v jeho možnostech, proto musí využívat lidi, aby dosáhl svého cíle. Má přesvědčivý, vemlouvavý hlas i argumenty a davy jdou za ním.
Tromsø je norské město, 400 km severně od polárního kruhu. Dost daleko k tomu, aby zde dva měsíce v roce slunce nezapadalo. Osmnáctého června z mořské hladiny u tohoto města odstartoval hydroplán Latham 47. S jediným cílem. Najít trosečníky vzducholodi Italia, která se zřítila na mořský led, severně od Špicberků. Čtyřčlenná posádka, která zmizela navždy v ledové pustině. Do svého cíle na Špicberkách nikdy nedorazila.
Stříbrný kříž v rudém poli. Čtvrtá korouhev svatého Jiří, určená pro cizince. Pro cizince? Tehdy, patnáctého července roku 1410, se příliš nehledělo na to, kdo je domácí a kdo je cizí. Žoldák se neptá na politiku, žoldák se ptá na peníze. Věděly to obě strany. Řád německých rytířů i polsko-litevská koalice. Spor o území, ve kterém diplomacie selhala, a rozhodnout měly zbraně.
Ta bitva se dodnes vymyká všemu, co se učí na vojenských akademiích. Je v dokonalém rozporu s tím, co je možné a co možné není. Co je reálné a co je utopií. Dnes to vypadá jako stará pohádka, které už téměř nevěříme. Bitva, kterou by nevymyslel ani Tolkien. Třicet lidí proti sedmi tisícovkám skřetů. Uplynulo již šest století, ale zapomenout nelze.
Nacházíme se za Horskou branou. Dnes už neexistuje, byla zbořena v roce 1875. Stávala v místech, kde se napojuje Senovážné náměstí na křižovatku U Bulhara. Tehdy, na počátku patnáctého století, zde končila Praha. Dnes je to místo, které nás ničím příliš nezaujme, tehdy to však bylo místo obávané. Stávalo zde pražské popraviště. Zde se 13. 7. 1404 odehrálo divadlo, které bylo i na drsný středověk velmi poutavé a zůstalo v lidské paměti jistě velmi dlouho.
Každý z nás touží po nesmrtelnosti. Ne té tělesné, to je jaksi ještě stále mimo naše možnosti. Touží po tom, zanechat na tomto světě stopu, která na jeho existenci bude upozorňovat ještě mnohá staletí potom. Některým se to i podařilo. Vzpomínkou na ně je strach, zloba a nenávist. Ty na mysli nemám. Stopou, která je hodna vzpomínky, je úcta a obdiv.
Na konspirační teorie se většinou díváme jako na něco škodlivého, co má za úkol svést nás na nepravou stopu. Odlákat naši pozornost jiným směrem. Motivy jsou většinou pořád jedny a tytéž. Zabezpečit tu svoji jedinou pravdu. Tu, která je povolena, a o které se nejen nemůže, ale ani nesmí diskutovat. Vlastně je to taková mírná forma cenzury. Bývá účinná, a je tolerována vědci i politiky, pokud jim pomáhá udržet moc a vliv. Navenek sice konspirace odsuzují, ale ve skrytu duše si mnou ruce.
Bylo to v době, kdy se římské impérium začalo zalykat vlastní velikostí. SPQR se rozkládalo od Skotska až po hranice dnešního Iráku. Rozpínání skončilo. Proud otroků vysychal a bylo nutné přejít do obrany. Proti barbarům ze severu Británie i proti Germánům. Už ne útočící legie, ale hradby. Valy se strážními věžemi, a za nimi nebezpečí, které bylo každým rokem silnější.
Císař rozhodně dnes nemá dobrou náladu. Jeho služebnictvo už si ani nepamatuje, kdy se naposledy usmál. Paranoidní strach z bratra Matyáše mu brání reálně uvažovat. Vysoká politika ho přestala bavit. Třeští mu z ní hlava. Dobře míněné rady neposlouchá, raději přijme k audienci šarlatána, který mu slíbí, že zná způsob, jak jeho nenáviděnému bratru ublížit. A nechá si to dobře zaplatit, jak jinak. Už na ty tahanice opravdu nemá sílu. Podepíše a nechá přiložit císařskou pečeť. Konečně má chvíli klidu. Mezi jeho sbírkami umění je mu nejlépe. Píše se devátý červenec roku 1609.
Hubený muž sedí v křesle s vysokým lenochem. Zřejmě se dnes už nikam nechystá, o čemž svědčí pohodlný župan s károvaným vzorem. K pohodě přispívá i hořící krb. Nezbytná meršánka mezi zuby, a hustý, namodralý dým ze silného tabáku, pomáhají přemýšlet. Přítel a společník není doma. Baví se v klubu, mezi svými kolegy lékaři. Zde se však řeší něco velmi důležitého. Zde se bojuje proti zlu. Poházené papíry a svitky map po pracovním stole i na koberci. Nic se však nesmí přehánět. Ani přemýšlení. Hubený dlouhán odkládá dýmku a bere do rukou svoje oblíbené housle.
Lidé rádi používají různé příměry. Některé jsou používané velmi často a ztrácejí tak na významu. Zde však jeden použít musím a nikdy jsem si nebyl více jist, že je použit na správném místě. Povstal jako Fénix z vlastního popela. Nejedná se o přehánění a je mnoho lidí, kteří by souhlasili. Především pak ti, kteří na tomto vzkříšení mají největší zásluhu. Všichni, kteří znovu pozdvihli zámek v Peruci.
Devátá hodina večerní byla v mnoha rodinách časem, kdy se ztišilo rádio, zkušená ruka naladila tu správnou vlnu a pak už se jenom s napětím čekalo, kdy se ozve známá melodie. Melodie písničky, která vznikla kdysi v osmnáctém století, byla čerstvým vzduchem v zatuchlém bezčasí normalizace. Stejně jako kdysi Londýn, nebo Moskva. Za poslech cizích stanic se už sice nepopravovalo, ale uši uvědomělých sousedů byli citlivé a opatrnost byla na místě.
Dědeček na prastaré, zažloutlé fotografii, se usmívá. Bůhví, kdo tu fotku před více než sto lety pořídil. Zelenošedá uniforma, na furážce stále ještě carská kokarda, ale již s červenobílou stužkou. Jak je to dávno. Vždyť i vnuk už má bílé vlasy a vrásky ve tváři. Puška, opřená pažbou o zem, sahá až do podpaží. Dědeček uměl střílet, jen co je pravda. A nejen on. O tom se nepřítel přesvědčil. Raději bojovat s čerty, než s Čechy, to věděli po celé Sibiři.
Pamatovat si filmové hlášky je oblíbeným sportem, či koníčkem mnoha lidí. Soutěží mezi sebou, zkoušejí se navzájem a špičky tohoto oboru si pamatují snad každé políčko filmového pásu nebo čas, kdy Burian, Werich, nebo kdokoliv jiný, pronese, nebo učiní něco nesmrtelného. Měl bych tedy také jednu hádanku. Ve filmu Vinnetou, odjíždí Nšo-či, která se zamilovala do bledé tváře Old Shatterhanda, pro důkaz jeho neviny, či statečnosti. Důkazem má být náhrdelník z medvědích zubů. Kam Nšo-či odjíždí?
Je to jedna z nejstarších veřejných služeb na světě. Už od starověku. Ne, nelekejte se, to, co vás nyní napadlo, nemám na mysli. Je to služba, která byla velmi často očekávána se strachem, a často i s nadějí. Služba, která lidem přinášela radost i zármutek a jejím poskytovatelům často přinášela i bezesné noci. Jeden z pilířů státu, aby mohl být uznán na mezinárodním poli. Tím pilířem je pošta.
Pozlacená střecha petropavlovského chrámu se roztéká jako svíčka. Jasně zářící koule na severním obzoru spaluje kůži a oděv lidí, kteří se marně snaží najít nějaký úkryt. Vzdálené dunění a vichr, který ničí vše před sebou. Vzduchem poletují lidé, zvířata a chumelenice skleněných střepů se zabodává do krvácejících těl. Hoří krovy všech domů na předměstí a bělostné fasády domů se pokrývají sazemi. Není úniku. Hřmící stěna zpěněné vody, která se řítí středem města, zkázu dokoná.