Prvním francouzským zeměměřičům bylo vše jasné hned první den. Tam někde na jihu, za nekonečnými močály, s miliardami komárů ležel jejich cíl. Tichý oceán, vzdálený jen osmdesát kilometrů. Směšná a zanedbatelná vzdálenost, v porovnání s týdny plavby při obeplouvání Jižní Ameriky.
My vstoupili jsme ve sboru a nikde síla odporu, s níž bychom se tu srazili, tak páchali jsme násilí. Po měsíc, ohněm, železem a já se cítil vítězem. A tehdy kacířský ten kmen, co Čech, to pouhý sedlák jen, maličké sebral vojsko své, bez řádných zbraní, ubohé. I stala se věc přehrozná a nikdo takou nepozná, ji marně v Písmu hledal bych, i v kronikách všech světových…
Byl to zřejmě ještě velmi mladý muž. Rytířský stav ho řadil mezi střední třídu, řekli bychom dnes. Otec, Aleš z Kozojed byl purkrabím na vodním hradu v Budyni nad Ohří a na tvrzi ve Mšeném. Byl panem Zajícem z Hazmburku zřejmě velmi dobře placen, protože si zakoupil usedlost v Mnetěši, kde žil s rodinou. Manželka a dva synové, starší syn Dalibor, mladší syn Jan.
Kosmické smetí, zbytky stavebního materiálu sluneční soustavy. Někdy zbytky komet, které podlehly gravitaci takových obrů, jako jsou Jupiter a Saturn. Potloukají se v prostoru mezi planetami, někdy i velmi daleko od Slunce. Zmrzlé kamení a kusy železa, které však mají pro vědu cenu zlata. Československo, a není to žádná nostalgie po časech minulých, mělo a má na mezinárodním poli tohoto výzkumu skvělý zvuk, a našim astronomům je nasloucháno s uctivou pozorností.
Ještě obléci kabát s ohrnutým límcem a klobouk s širokým okrajem. Plynové lampy již svítí, ulice pustnou a já konečně můžu ven. Nic důležitého. Jen tak, vydýchat se na čerstvém vzduchu. Vyhýbám se lidem a lekám se vlastního stínu. Ale již nikoho nezajímám. Ani rakouskou policii ani vlastence, kteří bojují se šálkem kávy v ruce. Možná že si vzpomenou, až si poslechnou opery pana Smetany. Jeho Prodaná nevěsta a Braniboři v Čechách. Libreta psaná udavačem.
Kotouček načervenalé barvy, který je na obloze nepřehlédnutelný. Téměř jistě náš budoucí domov a možná i pro někoho ten minulý. Magnetické pole vyhaslo, oceány se dílem vypařily, nebo zmizely pod vrstvami prachu. Zbyl jen symbol, a to dosti nelichotivý. Pro Řeky Áres, pro Římany a pro nás dodnes Mars, bůh války. Ten jistě nemohl do bitev pěšky a tak mu lidé poskytli vůz a dva koně, o kterých si nyní povíme.
Je to skutečně nezvyk, držet opět v rukou housle. Více než rok svíraly pušku. Rozkaz je ale rozkaz, a tak místo zákopů sedím v nádherné koncertní síni. Bylo to něco naprosto nečekaného. Mozek horečně čte noty, udělat chybu by bylo kruté. Pro vlastní svědomí. Hlavní lustr sálu zůstává potemnělý, elektřina proudí do závodů a nemocnic. Pohublé tváře posluchačů a napjaté očekávání. Ti, kteří zemřou hladem v hledišti, budou odneseni až po koncertu.
Už jste někdy kráčeli po mořském dně? Zřejmě ne, pokud nepatříte mezi profesionální potápěče. Ten pocit si ale můžete lehce dopřát i suchou nohou, pokud budete mít zájem. Nemusíte jezdit nikam do ciziny. To místo najdete třináct kilometrů jihozápadně od Litomyšle, na českomoravském pomezí. Nese název Toulovcovy maštale.
Generál je na rozpacích. Původně chtěl s tím otravným kapitánem zdravotní služby vyrazit dveře, ale jeho skotská umíněnost se mu začíná líbit. Už půl hodiny ho neodbytně přesvědčuje, že používání antiseptických přípravků do hlubokých ran je zbytečné. Mlýnek na maso, francouzské město Verdun, je nedaleko. Až sem je slyšet hřímání děl.
Pláň mírně stoupá až ke vzdálenému obzoru. Nízká tráva různých odstínů zelené barvy a zkroucené větve zakrslé kosodřeviny, kam oko dohlédne. Malá jezírka křišťálově čisté a ledové vody, která se nestihla vsáknout do rašeliny pod povrchem. Podivná kvítka se zvláštními barvami. Zde s nimi příroda pospíchá, léto bývá velmi krátké. Frodo Pytlík a Glum by se se tady cítili jako doma. Otevírá se před námi Tolkeinův Kraj.
Dej mi své ubohé, unavené, své schoulené masy, toužící volně dýchat. Ten žalostný nadbytek tvých přeplněných břehů. Pošli je sem, zmítané bouří a bez domova. Pro ně já pozvedám pochodeň u zlatých dveří.
Několik bodných ran ukončilo život šestnáctiletého mladíka Václava, toho jména třetího českého krále. Psal se čtvrtý srpen roku 1306 a historie jediné české knížecí i královské dynastie se uzavřela. Více jak čtyři staletí vlády nejen v českých zemích, ale i v Rakousku, Polsku i Uhrách. Smrtí Václava III. přešla posloupnost na Lucemburky. Slavná dynastie přestala existovat po meči.
Pod jeho nehybnou, kamennou tváří, uplynulo již nezměrné množství vody. Více jak osm století hledí na řeku, která přinášela městu věci dobré i zlé. Tvář člověka, který ji dokázal překlenout prvním kamenným mostem. Most je symbol. Symbol, který lidi spojuje a nikoliv rozděluje. To moudří věděli od nepaměti. I ve dvanáctém století.
Po roce 1989 se v této zemi spustila dokonalá keltománie. Není divu, do té doby se v hodinách dějepisu přeskakovalo z mladší doby kamenné rovnou k Velkomoravské říši. Germáni ani Keltové se jaksi nehodili do historie, nasáklé ideologií. Povinné dvě věty v textu a tím to bylo odbyto. Kyvadlo se tedy zhouplo na opačnou stranu.
Ten chlapec byl na rozpacích. Včera mu bylo sedm let, a dnes se žení. I nevěstě je sedm. Trochu brzy, ale tatínek poručil. Dnes se výuka odkládá. Žádná hodina latiny, ani vybraného chování na dvoře královském. Dokonce ani vyjížďka na koni do okolí. S ozbrojeným dohledem, pochopitelně. Po jeho boku stojí štíhlá, drobná blondýnka. I pleť má bělostnou. Zkrátka Blanka. Nejraději by ji zatahal za vlasy nebo štípl, ale to nesmí udělat. Musí to být důstojný obřad.
Opět jsem si ověřil, že se asi skutečně stávám pamětníkem. Bylo mi třináct let, když jsem se v půl čtvrté ráno díval na zrnící, černobílý, televizní přenos. Naštěstí byly prázdniny, roku 1969. Kdo ví, jestli se tehdy pan Verne díval z poličky s knihami. Můj nejoblíbenější autor. Jeho předseda dělového klubu Barbicane, se však tehdy jmenoval Neil Armstrong.
Koule o velikosti pomeranče. Lesklý, velice těžký kov, ležící netečně a neškodě. Zdání klame. Ukrývá v sobě strašlivý potenciál energie. Dřímající sudy se střelným prachem. Plné skladiště výbušnin natlačené do nepatrného objemu. Dá se sevřít v dlani. Výsledek práce mozků a rukou statisíců lidí. Je to sama smrt, ničitelka světů.
Rozkaz č. 227. Znalcům a milovníkům válečných dějin se hned vybaví proslulé Stalinovo nařízení, zakazující ústup před nepřítelem, pokud nepřijde vyšší rozkaz. Poslední náboj pro sebe, ale neopouštět svá postavení. Zbabělce zastřelit na místě, nebo na útěku. Třetí možnost neexistovala. Symbol Stalinovy krutosti. Opravdu byl Stalin prvním, kdo s podobným rozkazem přišel? A bylo to nutné? Zkusme se podívat do historie.
Poslední říjnová noc byla nekonečná. Obléhání, které začalo na konci července, stále pokračuje. Švédové dotírají stále zuřivěji. Část jejich armády, která rabovala a pálila na Benešovsku, se vrátila a připojila k obléhatelům. Jak dlouho ještě mohou odolávat vojsku generála Königsmarka? Střelný prach dochází a na straně obránců jsou už více než dvě stovky mrtvých. Celý Karlův most je pokryt mrtvolami. S úsvitem přijde další útok. Nezbývá nic jiného, než se připravit k poslední obraně.
Cestující podřimují. V kabině je pološero. Jen ti, kteří letí poprvé, možná hledí z výšky deseti kilometrů na svítící města dole v hlubinách. Motory letadla tlumeně duní. Ty zkušenější to už nezajímá. Vždyť je to něco tak běžného. Za půl dne na opačný konec světa. Koho to dnes ještě překvapí? Zítra vás čeká únavný den. Odkládáte rozečtenou knihu a připojíte se k ostatním.