Kamenné varhany. Jistě je dobře znáte. Prchající princezna Krasomila a král Miroslav okolo nich utíkají před skupinkou žoldnéřů, která je pronásleduje. Ve filmu vypadá tento skalní útvar jako dokonalá kulisa, ale tento je na svém místě odpradávna. Třetihory byly v plném proudu, když se před nějakými třiceti miliony let, několik tisíc kilometrů na jih, odehrávala gigantická srážka dvou pevninských desek.
Byla to stavba, která se vlastně už na počátku stavěla pro minulost. První koněspřežná dráha na evropském kontinentu. Průmyslová Anglie už zapřáhla páru. Zde se měla využít ještě koňská síla. Byla to stavba, která měla propojit řeku Labe s Dunajem. Průplav byl časově i cenou naprosto nereálný. Bylo tedy rozhodnuto naložit zboží na vagony a poslat po železnici.
Buřinka, bambusová hůlka a knírek, jako černý kartáček pod nosem. Chůze, se kterou by již před odvodní komisí dostal bez problémů modrou knížku. Věčný tulák filmového plátna, který uměl u diváků rozpoutat bouři smíchu, současně se slzami v očích. Klaun, nikoliv šašek. Těch je všude plno. Klaun, pro kterého nebylo lidství prázdným pojmem, a proto se stal nesmrtelným.
Vysoký církevní prelát, kterému srší z očí blesky, vztahuje ruku k muži v černé sutaně. Shromáždění ostatních kněží i šlechticů nespouští oči z této scény. V pozadí sedí na trůnu panovník, který se rozhodně nehodlá ve věci tohoto předem odsouzeného kacíře příliš angažovat. Už je stejně rozhodnuto. Jen dvojice českých pánů v popředí se tváří poněkud zasmušile. Zpátky do Čech se už vrátí bez milovaného kazatele. Nikdy na toto ponížení nezapomenou.
Ta kniha mi připadala jako zjevení. Konečně barevná vazba, mezi padesáti odstíny šedi. Nyní nemám na mysli ani technické provedení knihy, ani příběh, který je puritány zatracován. Mám na mysli knihu Vzpomínky na budoucnost. Psal se rok 1970 a mně bylo patnáct let. Věk, ve kterém se každý snaží vymezit vůči okolí a postavit se na odpor. Lhostejno proti čemu. Ta kniha převracela všechno. Odpovědi, které byly až do té doby považovány za axiom, se začaly kymácet.
Všechno je zde nekonečně větší, než tam odkud vypluli. Pralesy bez konce, řeky, proti kterým je Rýn či Dunaj potůčkem, který se vine z kopců, po každém prudším dešti. Vedro a vlhko k zešílení. Zimnice a trny, tvrdé jako ocel. Liány se obtáčejí kolem těla jako hadi a na dlaních naskakují krvavé puchýře. Bez mačety je však každý krok nesmírně vyčerpávající. Z početné výpravy se stala skupinka stínů, které se vyčerpaně plouží v zeleném přítmí. Eldorádo se rozplynulo jako krásný sen. Nyní je tím kusem zlata krajíc plesnivého chleba, pečlivě ukrytý před očima ostatních.
Byla to krutá válka. Pro nás, Evropany, se naštěstí odehrála za Velkou louží. V počtu obětí však překonala ztráty USA, za druhé světové války téměř dvojnásobně. Šest set tisíc padlých. Válka Severu proti Jihu rozhodně nebyla válkou těch hodných proti těm zlým. Sto šedesát let uplynulo od jejího začátku a trvala téměř na den přesně čtyři roky. Na jejím počátku bylo něco, co nám nedávné chvíle připomíná velmi silně. Rozbuškou byly prezidentské volby, se kterými nesouhlasilo mnoho lidí.
Posedět si večer u ohně, co může být příjemnějšího. Společnost se rozešla a vy sedíte sami a hledíte do plamenů. Tam kdesi uvnitř vás, je zakódována pravěká zkušenost, která vám dodává pocit jistoty a bezpečí. Žádné zvíře si ke mně do jeskyně netroufne. Bojí se ohně, na rozdíl ode mě. Rozdělat oheň, kdekoliv a kdykoliv, to byl sen mnoha tehdejších lidí. Nečekat, až zapálí blesk, nekrást oheň sousední tlupě. Rozdělat oheň rychle a snadno.
Římský prokurátor už toho má opravdu plné zuby. Proč jen nezůstal v Cesareji? Tam mohl dýchat čerstvý mořský vzduch. Místo toho se musí trápit v tomto přelidněném městě, právě v době největších židovských svátků. Proroků je tady jako naseto. Jedno právě přivedli. Zatkla ho židovská stráž a kněz Kaifáš trvá na exemplárním potrestání.
,,Jakým právem ty, tulák, popouzíš lidi ke vzpouře tím, že jim pleteš hlavu svými řečmi o pravdě? Nemůžeš o ní mít ani ponětí. Co je podle tebe pravda?“
Měl to být poslední výslech. Výslech, který měl vězni konečně rozvázat jazyk. Nebo také proto, aby řekl i to, co neudělal. Velice pomalu se obléká. Neleží v posteli z rozmaru. Zmučené tělo vypovídá poslušnost. Soudci ale potřebují, aby se dožil vykonání rozsudku. Znovu se učí chodit. Tam dolů, do klína, se bojí pohlédnout, plamen pochodní, rabujících vojáků, byl nemilosrdný. Ten na stráži je celkem lidský, nechá vězně, aby si ještě odskočil. A pak poslední vzepětí těla, které se protáhne vikýřem, a po dlouhém pádu skončí v Jelením příkopu.
Čas je prapodivný patron. Dělá si, co chce, naprosto nezávisle na tom, co si o něm myslíme a co bychom si přáli. Příjemné události utečou velice rychle, nepříjemné se táhnou do nekonečna. Minuty se stávají hodinami a opačně. Jistě, všechno se to odehrává jen v naší mysli, fyzik by vám jistě řekl, že ten časový úsek, který se nazývá sekunda, byl v obou případech pořád stejně dlouhý. Ale co když je to všechno jinak?
Kolonisté Lincolnova ostrova jsou opravdu bezradní. Poprvé za celé ty dlouhé měsíce a roky. Nejmladší člen kolonie byl postřelen v bitce s několika piráty, a nyní se zmítá ve vysokých horečkách. K průstřelu plic se připojila bahenní zimnice. Chinin k dispozici není. Pak si jeden z nich vzpomene. Na břehu jezera rostou vrby. Jejich kůra může chinin trochu nahradit. Musíme ji okamžitě přinést.
Občas si můžeme přečíst, většinou v rubrice nepříliš vážné, o tom, jak jsou v Británii někteří lidé nešťastní z toho, když musí přepočítávat svoje tradiční měrné jednotky na ty metrické, kterými se řídí lidé na opačné straně Kanálu. Zvláště starší generaci to vadí. Není to nic nenormálního. Tradice je tradice.
S tím obrazem na zdi zámecké chodby jsou jenom tahanice a problémy. Krajina před bouří, od neznámého autora. Podpis jako na potvoru chybí a dědicové jsou nervózní. Stejně jako soudní znalci. Jejich závěry rozhodnou o tom, jestli se tento obraz odstěhuje na půdu, nebo do galerie, kde ho bude chránit bezpečnostní systém. Nezbývá, než se obrátit tam, kde by to nikdo nečekal. Na ústav, kde si tykají s radioaktivitou.
Veterán občanské války, voják Konfederace, a zlatokop, John Carter, to opravdu nemá snadné. V jeskyni je mu zima, ale bojí se rozdělat oheň, aby na sebe opět nepřilákal indiány, kteří jsou nějak nedůtkliví vůči bledé tváři. Je nastražený na každý zvuk v této vyprahlé krajině, a spánek se mu vyhýbá. Nebo si to aspoň myslí. Děje se s ním něco podivného. Vstává a vidí sám sebe, spícího na zemi. Přistupuje ke vchodu do jeskyně a zahledí se na jasné noční nebe, v chladné noci prérie. Není hlupák a vyzná se. Ten jasný, načervenalý kotouček na obloze, je Mars.
Některé záhady dneška jsou záhadami pouze tím, že informace zapadly, pamětníci zemřeli a pokud nějaké zmínky existují, jsou zahrabány někde v krabicích depozitářů nebo na zaprášených regálech archivů. Ta poslední věta je pouze příměrem, rozhodně tím neříkám, že se archiválie dnes někde válejí v prachu.
Letos uplynou čtyři staletí od popravy českých pánů na Staroměstském náměstí a tak si přeci jenom zaslouží více, než jednu zmínku. Třeba Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Jeho putování do Svaté země se stalo legendou. Těch legend bylo pochopitelně více. Třeba jeho dělostřelecké umění, při kterém se při ostřelování Vídně třásl rakouský císař strachy. A nejen to, pan Kryštof Harant měl i jiné noty ve svém rejstříku. A to doslova.
Tak tomu se říká, nehorázná smůla. Francouzské železnice jsou stejně neschopné, jako ty italské. Půl hodiny zpoždění. Směšný časový úsek, který ho však bude stát dalších čtrnáct dní čekání. Přístav září do tmy a zástup lidí, kteří se přišli rozloučit, se stále ještě rozchází. Světla parníku jsou ještě vidět, ale jemu to není nic platné. Na nedaleké kostelní věži odbíjejí hodiny desátou večerní. Parník má o jednoho pasažéra méně. Je desátý duben roku 1912 a francouzský přístav Cherbourg se pomalu ukládá ke spánku.
Každá profese má svého patrona. Tím nemyslím mecenáše s tučným kontem, ale toho svatého, který už toho moc na práci nemá. Dělostřelci a horníci mají svatou Barboru, hasiči svatého Floriána, svatý Prokop má na starosti včeličky a svatý Hubert chrání myslivce. A jak je na tom ctihodná profese lékárnická? I ti mají pochopitelně svého přímluvce.
Chcete-li vidět, jak vypadá naše planeta uvnitř, není to nic nemožného. Vůbec nemusíte cestovat s profesorem Lidenbrockem, z románu Julesa Verna. Nikdo vás nepošle na Island a vy se nemusíte spouštět do sopečného kráteru. Úplně k tomu bude stačit vajíčko a tři minuty ve vroucí vodě. Vajíčko na hniličku, oblíbená pochoutka k snídani.