Osudy urozených rodů jsou různé. Nepíšu panovnických, protože Rožmberkové nikdy panovnickým rodem nebyli, i když v osobě pana Viléma k tomu měli už velmi solidně nakročeno. Titul polského krále byl dvakrát na spadnutí. Pan Vilém však dal přednost svému rodu a panství. Snad ještě doufal, že zplodí dědice. To mu však osud nedopřál, přestože byl čtyřikrát ženat.
Musí to být velmi záhadný svět. Svět, ukrytý v temně narudlém přítmí. Mateřská hvězda je na světlo velmi skoupá. Planeta o velikosti naší Země však obíhá v ekosféře této hvězdy. S takovou hmotností si udrží atmosféru a voda bude v kapalném stavu. Osm milionů kilometrů je jistě nepatrná vzdálenost. Slunce, které známe, by v této vzdálenosti rozpálilo povrch planety do běla. Rok zde trvá jedenáct dní. Ve dne září slunce rudé, v noci žluté a oranžové.
Kdesi v hlubinách každé lidské duše se nachází gen, který byl pověřen jediným úkolem. Udržovat v člověku touhu po světě, který je dopřán jen dětským očím. Dospělí ho nevidí, ale senzitivní mysl ho dokáže vnímat smysly, o kterých medicína nemá ani tušení. Je to paralelní svět a Praha je jedním z velmi malého počtu měst tohoto světa, kde se do něj dá vstoupit sedmi branami.
Pan učitel nevěří svým uším. To se mu určitě zdá. Ten největší raubíř ve třídě ze sebe sype informace jako ze slovníku a oči mu svítí. Afrika jako na dlani. Odkud to ví? Dál než v okresním městě určitě nebyl, je to daleko, a boty jsou drahé. Z učebnic zeměpisu? Nesmysl, on sám by je nejradši hodil do kamen. Studené, suché, nezáživné. Je jenom jedna možnost. Kniha, která vyšla na Štědrý den roku 1862. Pan učitel spokojeně pokyvuje a píše velkou jedničku. Velice rád.
Už několik tisíc let hledí egyptská sfinga do pouště. Možná, že to tehdy do pouště nebylo, ale to je vedlejší. Ženská hlava a lví tělo. Krvelačná zrůda Mínotaurs, mužské tělo, býčí hlava. Požírá lidské oběti, dokud ji nezahubí řecký hrdina Théseus. Kentauři. Napůl koně, napůl lidé. Jeden z nich byl dokonce vychovatelem dalšího hrdiny, siláka Hérakla. Báje, mytologie, pohádky. Existovali opravdu jen v lidské fantazii?
Byla to světice. Již tehdy, ve třináctém století. Světice, která nebyla ani rozsápána lvy, ani neskočila v plamenech. Královská dcera, vzdělaná a krásná. Usmýkaná tehdejším ženským údělem, politických sňatků z vypočítavosti. Předurčena porodit dědice, byla vždy na poslední chvíli odmítnuta. Její otec, Přemysl Otakar I. se právem mohl cítit uražen a ponížen. Ani jeden z jeho plánů, dobře dceru provdat, nevyšel. Výchova u premonstrátek v Doksanech však nazmar nepřišla.
Každou sekundu zde shoří sedm set milionů tun vodíku. Popelem je hélium a nepatrný, nicotný zbytek, pouhých pět milionů tun, změněných v energii, opustí svůj zdroj a rozletí se do vesmíru. Za osm minut se část této energie setká s maličkým tělesem, které je na této síle naprosto závislé.
Pokud se jmenujete Horymír, máte smůlu. Ten, kdo se řídí striktně kalendářem, může svůj svátek slavit jen jednou za čtyři roky. Na občanský průkaz si počkáte do šedesátky a plnoletí budete o dvanáct let později. Přestupný únor je velmi zvláštní den. Berlička, podpírající kalendář, který pokulhával až do gregoriánské reformy.
Jistě se shodneme na tom, že nic tak spolehlivě neodradí dítě či mladého člověka od čtení literatury, jako čtenářský deník. Naprostá zrůdnost a pro mnohé žáky další stupeň útrpné otázky. Netrpí jenom literatura, ale i její autoři. Položili svoji práci, talent, fantazii na oltář umění a z jejich díla se stala zápalná oběť a něco, co je upřímně nenáviděno. Je to nesmírná škoda a ty knihy si něco takového rozhodně nezaslouží.
Déjà vu je velmi zvláštní, prchavý pocit, že se opakuje něco, co se už kdysi odehrálo. Bylo to již viděno. Aspoň jednou v životě, tento pocit prožil každý člověk. V mém případě se odehrál osmnáctého února tohoto roku, asi dvě hodiny před půlnocí. Přímý přenos přistání sondy na Marsu.
Poslední doba ledová už je minulostí. Krajina, kterou známe dnes, je dosud ještě zimomřivá. Bažiny, zakrslé keře a kamenná moře. Občas ze severu dýchne mrazivý závan ledovce, který se stáhl před několika staletími kamsi za obzor. Evropa je dosud téměř pustá. Pár lidských obydlí nalezneme hlavně okolo teplých, jižních moří. My však v Evropě nezůstaneme. Africký kontinent má podnebí daleko příjemnější.
Nepříjemný úřední výkon, který nelze obejít. Zkrátíme ho tedy na minimum. Žádné velké city, ani smutek nejsou zapotřebí. Bezejmenný tulák. Vlastně je ho škoda. Skicák, který u něho našli, je plný kresbiček lidí i ulic, které se dají poznat. Padova je krásné město a on byl nesporný talent. Jistě neměl zapotřebí žebrat. Není to žádný otrhanec. Jeho boty i šaty by sice už naléhavě potřebovaly vyměnit ale … Vlastně je to jedno. Zkrátka umřel, i když je to mladý člověk. Osud. Neshledávám cizí zavinění. Pohřeb na náklady obce. Bez náhrobku a květin. Budiž, kněze dostane. Jsme přeci křesťané.
Začneme trochu nezvykle. Nový učitel latiny a češtiny Voříšek, zkouší své první septimány. Ladislav, král český, byl pohrobek. Mazánek je vyvolán a sype ze sebe našprtané vědomosti. Oba gubernátoři, statečný bojovník s Turky, Janos Hunyadi a oblíbený náčelník utrakvistů, Jiří z Poděbrad…. Stop. Je to nedostatečná, nemáme dějepis, ale češtinu. Cesta do hlubin studentovy duše.
Nebude to povídání o tajuplné knize, kterou za jedinou noc, s pomocí ďábla, napsal potrestaný mnich. Nevypravíme se do Podlažic, ani do Švédska, kde vojáky třicetileté války odcizený Kodex Gigas, nalezl svůj nový domov. A přesto je to bible. Bible svým působením na lidské pokolení. Bible vykládaná filozofy i fanatiky víry. Kniha plná dobra a moudrosti, která za sebou nechala miliony mrtvých a potoky krve. Stejně jako ta křesťanská, o dva tisíce let starší.
Bylo to složité jméno k zapamatování. Velmi složité, japonština není snadný jazyk. Tadamiči Kurijabaši. Generálporučík japonské, císařské armády, a velitel obrany ostrova Iwodžima. Všichni, kteří ostrov dobývali, i ti kteří ho bránili, si toto jméno vryli do paměti, a pamatovali si ho už navždy. Nepotřeboval rozkaz, který mu zakazoval kapitulaci. Kdyby ho nedostal, vydal by ho sám. O tom nebylo pochyb. Tam na severu, dvanáct set kilometrů od ostrova, je Tokio.
Je to sopka, která už po tisíciletí patří ke koloritu Evropy. Nejen k tomu geologickému, ale i uměleckému. Sopka, která se chová k lidem současnosti dosud velmi slušně, a jejich životy nechává na pokoji. Zřejmě i z tohoto důvodu byla v roce 2013 zařazena na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. I dnes, třeba právě teď, o sobě dává vědět. Třeba tím, že nerespektuje protikuřácký zákon a vyřadí tak z činnosti blízká letiště.
Historie se občas opakuje, jako kdyby si říkala, že opakování je matkou moudrosti. Nepomáhá to. Lidé chyby sice opakují, ale nepoučí se z nich. Václav IV. a mladší bratr Zikmund, Rudolf II. a mladší bratr Matyáš. Obě bratrské dvojice dělí dvě století. V podstatě měli stejné osudy. Neschopnost a pasivita, kterou střídaly manické záchvaty aktivity na straně vládnoucích. A u těch mladších energičnost, cílevědomost, ale i bezohlednost a tvrdost v jednání, které jdou přes mrtvoly.
Však jaká země – taký lid! Vás kdyby učit chtěli všichni svatí, zda všimnou si jich Češi paličatí – buď svatý rád, když není bit! Poznáváte? No jistě, Jan Neruda, jedna z maturitních otázek. Otci vlasti nechutná víno a pan Bušek z Velhartic se ho snaží uklidnit. Ne, nebojte se, dnes se nebude probírat poezie. Na paškál si vezmeme ty svaté, o kterých se v básni hovoří.
Třetina lidstva už o nich vůbec neví. Nejen o nich, ale i o galaxii, která je naším domovem a které říkáme Mléčná dráha. Světelné znečištění je prevít. Musíme si vybrat jasnou, nejlépe zimní noc a hezky daleko od lidí. Máme-li ještě navíc dobré oči, uvidíme duchovitý, bílý pás, který přetíná oblohu. Připomíná mlhu, proto se mu také říká, čistě lidově, mlhovina. Ve skutečnosti to jsou miliony a miliony hvězd našeho vesmírného ostrova.
Letos uplynou čtyři století od jedné, dosud ne zcela zacelené rány v českých dějinách. Tou ranou je poprava 27 českých pánů, prvního letního dne, roku 1621. Ano, už zde bylo několik podobných článků, ale tato událost nabízí tolik možných úhlů pohledu, že by nebylo hezké dívat se jen jedním. Těch sedmadvacet lidí si to zaslouží.