Ty záběry jistě všichni dobře znáte. Skupinka vědců, oblečených jako chirurgové při transplantaci, provádí poslední, technické úpravy sondy, která se brzy vydá do hlubin vesmíru. Je to trochu nadnesené. Ty hlubiny jsou pár světelných minut od naší planety. Jistě, třeba Voyagery jsou výjimkou, ale i u nich to jsou pouhé hodiny, proti milionům světelných let před nimi.
Je to zvláštní místo. Zde na vás žádný bezbřehý smutek nepadne. Snad nostalgie, nad některými náhrobky se možná i usmějete. Není to žádný cynismus. Plastika dvou neklidných rukou, se jménem Vlasty Buriana. Přivřete oči a rázem vidíte desítky jeho filmových postav a slyšíte jeho hlas. Naprosto hmatatelně.
Karavana se blíží k cíli. Kupci i zvířata, ta čtyřnohá i dvounohá, si musí odpočinout. Je to nutné, jinak na trhu s otroky klesnou na ceně a to nikdo nechce. Zapadající slunce hřeje do zad. Cesta pomalu klesá k nedaleké řece. Na ostrohu nad řekou se pyšně vypíná knížecí sídlo. Tam však karavana nemíří. Její cíl je v opevněném podhradí, kde už se to hemží čilým, obchodním ruchem.
Na Hromnice, o hodinu více. To je velmi známé a už dosti omšelé rčení, nad jehož významem se nepozastavujeme. V tomto rčení je však ukryto mnohem více, než ta pověstná jedna hodina denního světla navíc, oproti zimnímu slunovratu. Je to prastarý svátek, jehož počátky leží v době, kdy se obyvatelé Evropy teprve seznamovali s bronzem, a egyptské pyramidy svítily novotou.
Jako pozemšťané trpíme před vesmírem komplexem méněcennosti. Naše planeta je popisována jako prášek, nicotnost, něco, co lze pominout. Není to pravda. Tedy, ne úplně. Vezměme naši planetu a dejme ji na jednu misku lékárenských vah. Na tu druhou dáme planetu Venuši. To je málo. Přidejme Mars a Merkur. Miska se Zemí stále leží na desce vah. Přidáme Pluto a měsíc Europu. Miska se chvěje, ale stále je to pořád málo. Zkusme planetky. Ceres Pallas, Vesta, Juno. Teprve nyní jsou obě misky v rovnováze.
Bojíte se rádi? Myslím, takový ten příjemný strach, kdy vám osobně nic nehrozí, ale na televizní obrazovce či filmovém plátně se dějí věci, se kterými byste se v reálu potkat nechtěli. Vlastně je to s podivem, že se v roce 2021 ještě vůbec lidé něčeho bojí. Dvacáté století za sebou zanechalo takové předivo hrůz, že současníkům sklouznou po povrchu a do mysli se vůbec nedají vtěsnat. Jsou příliš obludné. Jsou kdesi mimo náš svět, odmítáme jim věřit, že se vůbec kdy staly.
Astrologie a medicína. Co s tím, v jednadvacátém století? Netahejte sem středověké šarlatány, řeknou si mnozí. Dříve, než se pohrdlivě ušklíbnete, dočtěte, prosím, tuto stránku. Medicína, se kterou se setkáváme v podobě, kterou známe, existuje sotva jedno století. Neuvěřitelně pokročila, co do techniky, vybavení, léčebných možností. Ale je to všechno? Opravdu to lidem stačí?
Byl to Habsburk, který v nás žádné nepříjemné asociace na doby minulé nevyvolá. Není také příliš známý. Snad je to tím, že nikdy neměl na hlavě korunu panovníka a zde, v zemích Koruny české, byl vždy jen místodržitelem. Více či méně plnil příkazy svého otce a později staršího bratra, ale v rámci možností nechával tuto zemi žít v relativním klidu a pohodě. Autoritu navenek si uměl zjednat, metodou cukru a biče. V osobním životě to byl milující manžel a vášnivý sběratel všeho krásného. A nejen sběratel.
Novému století byly teprve tři týdny, když se 22. 1. 1901 uzavřel dlouhý a naplněný život královny Viktorie. Symbol řádu, stability, prosperity. Více než šedesát let vlády, které se dodnes říká doba viktoriánská. Symbol rozvoje, moci a bohatství. Nyní už její vláda nepatří k té nejdelší. Překonala ji její prapravnučka a současná britská panovnice, Alžběta II.
Je to svět, který by si právem zasloužil samostatný obor studia. Astronomie, geologie, chemie, biologie. Vše lze v tomto případě zužitkovat na sto procent. Gigantická družice planety Saturn, druhá největší ve sluneční soustavě, a jedna z těch, kde si teoretici vzniku života, který nepotřebuje kyslík, jistě přijdou na své.
Nenaučil jsem se vládnout. Paradoxně jsem s touto kvalifikací vydržel na trůnu více než čtyři desítky let. Dobře namazaný, státní stroj mého otce, běžel řadu let i po jeho smrti. Pozlátko hostin, turnajů a podpisů smluv. Viděl jsem jen to pozlátko. Teprve později jsem pochopil, že to byla opravdu jen špička ledovce, nekonečně trpělivé a mravenčí práce diplomata. Králem jsem se stal jako dítě a jako dítě vládl i v dospělém věku.
Devatenácté století se chýlilo ke svému závěru, když panorama pražského hradu získalo konečně definitivní, současnou podobu. Postaral se o to architekt světové extratřídy Josef Mocker. Znalci jiného génia jistě s úsměvem pokývou hlavou, když jim nyní řeknu, že se nepovažoval ani za Němce ani Čecha, ale za Rakušana.
Když byla 11. ledna 1908, oblast Velkého kaňonu řeky Colorado, prohlášena národní památkou, nikdo tehdy jistě netušil, že právě byl zabezpečen před lidskou rozpínavostí jeden z nádherných koutů přírody, kterých na této planetě, bohužel, není na rozdávání. Gigantické, stovky kilometrů dlouhé údolí, s příkrými svahy, až k hladině řeky, která se vine několik kilometrů hluboko od okrajů svahu, s jedinečnými výhledy. Od roku 1979 je zapsán do Světového dědictví UNESCO.
Rozumní a vzdělaní lidé v této zemi odjakživa měli rádi cestovatele, kteří dokázali vytáhnout paty za humna. Cestovatelé Hanzelka a Zikmund mají dosud své žijící pamětníky. Lidé viděli za jejich návratem a někdy i slávou, především strádání, těžkosti, často hlad, konfrontaci s jinou kulturou či náboženstvím. Dovedli se povznést nad závist těch malých duchem, a oni se odvděčili knihami, které nám mají co říci až do dnešních dnů.
Byla to velmi těžká mince. Více jak 27 gramů stříbra. To už bylo v kapse určitě cítit. Když Štěpán Šlik založil v roce 1516, na bohatých ložiscích stříbrné rudy město Jáchymov, jistě netušil, že jeho tolar se za další stovky let stane synonymem pro jeden z pilířů finančního světa.
Papežská bula, která dorazila na počátku listopadu roku 1582 do Prahy, pražskému arcibiskupovi žádnou velkou radost neudělala. Velmistr Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou a pražský arcibiskup, Martin Medek z Mohelnice, znal velmi dobře svoje ovečky. Alergie na vše, co přichází s Říma, byla v zemi, kde si už pomalu každý věřil, čemu chce, pověstná. Přitom tato listina byla veskrze nevinná, aspoň na první pohled. Žádné nepříjemnosti. Pouhá změna kalendáře, nic víc. Arcibiskup si povzdechl, věděl dobře, co ho čeká.
Dlouhé zimní večery jsou jako stvořené pro posezení u dobré knihy. Na žánru nezáleží, i když doba přeje příběhům z říše fantazie. Nepotřebujeme cestovat, ani do Tolkeinovy Středozemě, ani kamsi do vesmíru. Fantazie není historie, je daleko svobodnější, a její příběhy se nemusí obávat kritiky znalců. Může si i dovolit spekulaci. Co by se stalo, kdyby??? Za jedním takovým kdyby, se můžeme podívat.
Tak máme opět leden. První leden. Něco skončilo, něco začíná. Pamětníkům se stýská po zasněžené krajině. Nedivím se jim, leden už dávno není to, co maloval Josef Lada. Dokonce se odvažuji tvrdit, že by si zoufal. Ledový chlad z jeho názvu už dávno nečiší. Odkud se vůbec vzalo, takové pojmenování.
Velikáni historie byly postrachem školních učebnic. Citáty, poučky, nesmrtelná díla. Nedostižní a dokonalí. Lidé bez chyb a slabostí. Ustrnuli ve svých portrétech a bronzových podobách. Úsměvy odlidštěné a studené, jako chodba muzea, když už se smráká a za posledním návštěvníkem se otočil klíč ve dveřích.
V dnešní době to zní už jako pohádka. Jako návrat do romantických časů námořních výbojů, kdy kapitáni lodí zabírali objevená území pro své panovníky, kdesi za mořem. Obrovské plochy panenské přírody, často s nezměrným bohatstvím, ukrytým v hlubinách. Bude objeveno později, kapitalismus dosud leží v kolébce historie. Výjimka však potvrzuje pravidlo, a tou výjimkou je Aljaška.