Zamilovat se do toho nesprávného bývá problém, i když jde „jen“ o člověka. Když se ale někdo nesprávně zamiluje dokonce do celého státu, mohou být následky doslova tragické. V tomto případě na lásku otce rodiny Václava Březiny k SSSR doplatil jeho syn a s ním i celá rodina.
Jak se stát slavným? Většinou musíte něco umět, ale jde to i jinak. Teroristé jsou slavní, či spíše známí, okamžitě po svém činu. Timothy McVeigh se tak stal jedním z nejznámějších zločinců konce 20. století.
Mluvili o ní v celém Rakousku. Duševně chorá žena toužila zoufale po své smrti, pro niž byla ochotná udělat cokoliv.
Silná a bohatá říše se zbortila jako domeček z karet. Stát mocných Inků rozvrátila horda španělských dobrodruhů. Trik lstivého dobyvatele Pizarra byl úspěšný. Přestože měl jen pár vojáků, podařilo se mu zatknout nejmocnějšího muže Jižní Ameriky – posledního inckého císaře Atahualpu.
Neštítil se doslova středověkého mučení ani poprav a v porovnání s tím, jak pokrokově se Rusko snažil uvést do Evropy, zní popis těchto jeho činů až neuvěřitelně. A hlavně nepochopitelně. Dohnal ho k nim strach o trůn a vlastní život nebo nějaké pomatení mysli?
Marie Stuartovna, královna francouzská a vládnoucí královna Skotska. Po šesti dnech od narození se stala právoplatnou hlavou skotského království, ale později prohrála boj s místní šlechtou a musela zemi opustit. I když měla nárok také na anglický trůn, strávila zde polovinu života v zajetí své sokyně, anglické královny Alžběty I., která ji nakonec poslala na smrt.
Jako první ji podstoupil William Kemmler odsouzený za to, že svou družku s chladným rozmyslem ubil sekerou. Nechtěně se ale stal v začátcích elektrifikace USA i jedním z účastníků tzv. bitvy proudů. Děsivý průběh exekuce tehdy otřásl všemi přítomnými a stejný zůstal dodnes. Zaslouží si ale brutální vrazi něco jiného?
Velká láska a ještě větší politika. Kvůli charismatické Anně změnil král Jindřich VIII. celou Anglii. Navždy. Ale královně trůn dlouho nevydržel. Krutý manžel ji brzy obvinil z cizoložství a incestu, za které ji nechal veřejně popravit. „Jak nešlechetně a krutě jste se ke mně zachoval,“ byly Anniny poslední řádky, které napsala Jindřichu VIII.
I když přesné okolnosti zavraždění ruské carské rodiny v roce 1918 nejsou objasněny dodnes, jedno jisté je. Cara osobně zastřelil jeho strážný Jurovskij a byl na to náležitě hrdý. Nebyl však sám, kdo měl na tomto zločinu svůj podíl. Jak dopadli ti ostatní?
Z chudého venkovského synka se stal král, ze studenta teologie jeden z největších vojevůdců. Svou kariéru spojil se slavným Korsičanem a ten se mu bohatě odvděčil. Vyválčil si Napoleonovu sestru, titul maršálka i krále. Ale nakonec skončil jako ztroskotanec – když chtěl znovu ovládnout své království, byl zajat a odsouzen vojenským soudem k smrti.
V protektorátu Čechy a Morava nebylo nenáviděnějšího nacisty než Karla Hermanna Franka. To on stál za všemi brutálními útoky proti českému lidu – počínaje stanným právem a vypálením Lidic či Ležáků a konče zbytečnými popravami na konci války v Terezíně. Není divu, že Češi dychtili po pomstě.
A sotva by o ní kdo věděl, kdyby onu vraždu na tyranu vlastní rukou nespáchala. Tak odhodlaně, že jí k tomu stačila jediná rána nožem. Oním tyranem byl revolucionář Jean-Paul Marat, který měl na svědomí tisíce životů. Ve státním zájmu, čili legálně – a beztrestně.
Odpovědět na otázku, kdo je Mata Hari, není vůbec snadné. Pro mnoho mužů byla erotickým symbolem předválečné Paříže. Pro jiné byla jen trochu lepší prostitutkou a pro další špionkou. Možná byla naivní, možná jen příliš prolhaná. Jisté je, že na konci jejího dobrodružného a promiskuitního života stál francouzský vojenský soud, který ji za špionáž odsoudil k trestu smrti.
Když se koncem roku 1867 vrátila do Evropy fregata rakouského námořnictva, s tělesnými ostatky mexického císaře, Františku Josefovi prvnímu se konečně ulevilo. S předepsaným, smutným výrazem, se sice účastnil pohřebních ceremonií, ale v nitru byl jistě spokojen. Zbavil se svého největšího konkurenta, mnohem oblíbenějšího a o dva roky mladšího bratra Maxmiliána. Konečně příjemnější zpráva. Ztráta Piemontu a Sardinie, ztráta Lombardie, prohraná válka s Pruskem v roce 1866. Kostky domina se kácejí. Následovalo připojení Benátska k italskému království. Jedna prohra za druhou. Ztráty území, které se už nikdy nepodaří získat zpět. To na popularitě panovníka nepřidá.
Praha je plná tajemství. Každý si zde může najít to svoje a pátrat, hledat, objevovat. Někdy úspěšně, někdy je oříšek až příliš tvrdý. Ale není to ztracený čas. I negativní výsledek je důležitý. Vylučovací metoda je naprosto obvyklý postup. Není třeba propadat skepsi. Seznamujeme se s osudy lidí a s historickými fakty, které většinou ve školních učebnicích nenajdeme. Můžeme zapojit fantazii a rázem je možné skoro vše.
Milovníci historie si jistě dobře pamatují na skvělý, pětidílný seriál, slovenské televize. Je již trochu letitý, byl natočen v roce 1983. Pojednává o významném, lékaři, rektoru univerzity ve Wittenbergu a později v Praze, doktoru Janu Jesseniovi. Člověku, jehož ambice a zapojení do politických zmatků tehdejší doby ho přivedly až na popraviště. Přecenil své možnosti i možnosti vlivných přátel, odsunul medicínu na druhou kolej, což znamenalo jeho konec. Blíží se osudové datum letního slunovratu a čtyřsté výročí jeho popravy je na spadnutí. Měli bychom si tedy o tomto člověku něco říci.
Che Guevara upřímně věřil v to, že komunismus přinejmenším vytrhne lidi z bídy, kterou v jižní Americe viděl všude kolem sebe. Levicové revoluční nadšení potom podle něj – a nejen podle něj – ospravedlňovalo i ty nejhorší zločiny. Na svědomí tak má přinejmenším 216 životů „nepřátel revoluce“.
Píše se dvacátý červenec 1933. Podpisy na smlouvě mezi Německem a Svatým stolcem pomalu osychají. Vicekancléř von Papen, a kardinál Pacelli, si tisknou pravice. Právě byl podepsán dosud nejkontroverznější dokument s názvem Říšský konkordát. Třicet stříbrných, darovaných Hitlerovi, za klid na práci pro věrné ovečky Říma. Konkordát, který platí dodnes. Zkouška charakteru, ve které tehdy někdo neobstál. Strach a snaha zachránit co se dá. To není odsouzení, pouze konstatování faktu.
Hubený muž s brýlemi vypadá naprosto neškodně. Se sluchátky na uších sleduje dění kolem sebe a pozorně naslouchá, o čem se hovoří. Občas se ušklíbne, ale jinak nereaguje. Žádné rozčilování, vyhrůžky, vzteklé grimasy. Zřejmě již rezignoval. Ví, že je ztracen a bez šance. Pro jeho vinu není žádná omluva a žádný trest není dostatečný. Jak také potrestat člověka, který má na svědomí téměř šest milionů lidských životů? Ví to i jeho obhájce ex offo. Velmi nevděčná úloha, kterou mnozí lidé nechápou. Jenže nelze jinak. Odsoudit někoho bez možnosti, aby se mohl hájit, by postavilo soudce na úroveň člověka, kterého soudí.
Vždy jsem v některých amerických filmech obdivoval profesionalitu lidí, zabývajících se právem. Žalobci, obhájci. V soudní síni nesmiřitelní soupeři, kteří potom spolu jdou na drink nebo na golf. Naprostá profesionalita, kdy se práce a civilní život nemíchají. Až do shlédnutí televizního filmu s názvem Ex offo, s Viktorem Preissem v hlavní roli. Ztvárnil životní úděl člověka a právníka, který byl vystaven zátěži, o které se dnešním advokátům ani nesní.