Odsouzení dvou italských přistěhovalců k smrti vyvolalo obrovskou vlnu nevole a protesty mnoha světových osobností. Ale přestože oběma dělníkům nebyla nikdy prokázána vina, americký soud trval na svém. „Do pekla s nimi, už dávno měli viset,“ prohlásil jeden z porotců dlouho před uzavřením případu.
Měl se stát knězem. Ale nespoutaná touha po dobrodružství dovedla předčasně vyspělého mladíka k titulům císaře i prezidenta malých středoamerických republik. Nadaný světák, lékař, právník i spisovatel s nezkrotnou povahou vedl k vítězství svou soukromou armádu o padesáti mužích. Stal se národním hrdinou i nenáviděným nepřítelem.
Pár minut slávy. Velmi hořké. Stát se hlavní postavou nacistického monstrprocesu nebyl žádný med. Ale holandský mladík možná ani nevnímal, že se stal loutkou na velkém jevišti moderních dějin.
A také založil nejvýznamnější francouzské opatství, známé a legendární St. Denis. Proč pomáhá proti psímu kousnutí, se už neví. S migrénou však zcela jasně souvisí to, jak byl popraven, a jaký zázrak potom vykonal.
Pokud budeme ve středověku hledat silnou nadnárodní armádu, najdeme jedinou: templáře. Rytíři bojující za osvobození Kristova hrobu byli mimořádně mocní a bohatí. Přesto je francouzský král srazil na kolena a jejich vůdce poslal na popraviště.
Příběhy slavných špionů bývají pestré a napínavé, ne však vždy tak docela pravdivé. To platí i o Richardu Sorgem. Pro SSSR pracoval jako přesvědčený komunista, zpravodajská práce mu však zřejmě přinášela i osobní uspokojení a lichotila jeho ješitnosti. Mnohé o něm však nevíme dodnes.
Vlny selských nepokojů opakovaně otřásaly německými státy. Když se do čela další selské rebelie postavil vzdělaný teolog a rozený vůdce Thomas Müntzer, stal se z rozdrobených houfů úderný oddíl o síle několika tisíc mužů. Ale v rozhodující bitvě byli sedláci překvapeni a rozprášeni. A jejich vůdce čekal krutý trest.
Třicetiletá válka se roku 1620 naplno rozhořela a více jak padesátitisícová spojená vojska katolické německé Ligy pod velením vévody Maxmiliána I. Bavorského zvaného „Veliký“ a hraběte Karla Bonaventury Buquoye oblehla stavovský Písek. A začalo jít do tuhého.
Vzdělaný dobrodruh, či romantický zabiják? Těžko bychom v historii hledali tak kontroverzní a protikladnou osobnost, jakou byl argentinský lékař a revolucionář Ernesto „Che“ Guevara. Druhý muž kubánské revoluce si za věrné služby vysloužil nejvyšší politické funkce na Ostrově svobody.
Začátkem 30. let si Stalin svou pozici ve vedení sovětské komunistické strany i SSSR upevnil natolik, že si mohl dovolit začít se zbavovat těch, kteří pamatovali jeho politické začátky. Byla to dlouhá řada jeho nejbližších soudruhů, mezi nimi i Zinovjev a Kameněv.
Jmenoval se Henri Coiffier de Ruzé, markýz de Cinq-Mars (1620 – 12. září 1642), a díky svému původu a přízni právě kardinála Richelieu mohl velmi záhy pomýšlet na ty nejvyšší příčky u francouzského královského dvora. Jenže to ambicioznímu mladíkovi nestačilo…
Tolikrát vzýval ve svých verších smrt, tolikrát se jeho zpěv prohnul v hluboce tragickém tónu. Když Španělsku hrozila občanská válka, chtěl básník odjet do Mexika, ale v létě ještě zamířil do své oblíbené Granady. A to se mu stalo osudným.
Muž neobyčejné inteligence a schopností. Humanista, který se nenechal zkorumpovat, přesvědčený katolík bránící svou víru. Stal se rádcem anglického krále Jindřicha VIII. Tudora, ale když se v rozhodující při postavil proti němu, kontroverzní vladař jej obvinil z velezrady.
Závratná kariéra ambiciózního mladíka na dánském královském dvoře vyvolala vlnu nevole. Na jejím konci stál převrat, který zbavil královnina milence moci. Ale daň za několik let panování měla být daleko větší.
Jevil se jako silný protivník. Stalin se obával, že pokud by ho mohl někdo sesadit z diktátorského trůnu, byl by to právě hlavní velitel Rudé armády, uznávaný a oblíbený maršál Tuchačevskij. Musel ho tedy předejít, a tak schopného generála obvinil z přípravy převratu a špionáže pro nacistické Německo.
Obchod s otroky, bičování, minimální lidská práva. Taková byla situace černochů na americkém jihu počátkem 19. století. Jen jedenkrát se otroci vzbouřili a pod vedením mladého „vizionáře“ Turnera oplatili bílým stoleté příkoří. Během pár dní černí povstalci zmasakrovali několik farmářských rodin.
Talent získal od Boha. Mimořádně schopný a nadaný obchodník a finančník upoutal pozornost württenberského vévody, který si ho vybral do funkce všemocného „dvorního žida“. Ale po vévodově smrti se hněv lidu snesl právě na Oppenheimerova bedra. Elegantního a bohatého „poradce“ zatkli a ve velmi pochybném procesu odsoudili.
Nikdy se nenašlo žádné tělo, prokuratura nedodala soudu jediný přímý důkaz. Přesto byl muž, v jehož domě končily stopy tuctu nezvěstných žen – většinou vdov středního věku, se kterými se seznámil na inzerát –, odsouzen k smrti.
José Gabriel Condorcanqui Noguera, Túpac Amaru II. se prohlásil přímým dědicem z královské krve Inků. Ale povstání, do kterého se zapojily desetitisíce indiánů, bylo potlačeno. Za zradu španělského krále vůdce Inků krutě potrestali.
