Ta filmová scéna je příliš známá a oblíbená. Skupinka intrikánů, císař Rudolf II. a vážený, prošedivělý muž, oděný v černém. Právě vysvětluje císaři postavení planet a nešťastný travič marně hledá pohár, do kterého vhodil zrnko jedu. Poháry se změnily v nebeská tělesa, a krouží po desce stolu. Názorné pro císaře, panika pro ostatní.
Den české státnosti je v našem kalendáři označen červeně. Jistě, je to státní svátek, takže nic divného. Je to však i symbolické, jako málokterý jiný den. U zrodu českého státu totiž tekla krev. Hodně krve. Holubičí povahy Slovanů jsou velkým, historickým omylem.
Neposlouchejte televizi. Doba prý nepřeje cestování. Omezení, zákazy, příkazy, všude kam se člověk podívá. Není to pravda. Právě naopak, cestování je jedna z možností, jak si uchovat zdravého ducha i tělo. Zmizet z městských ulic a dát civilizaci vale. Do přírody, na slunce a čerstvý vzduch. Nemůže být nic lepšího.
Musíme hlouběji do minulosti. Tuto větu už považujeme téměř za frázi a při studiu historie se s ní setkáváme velmi často. Jsou však chvíle, kdy toto slovní spojení nabývá na významu a někdy platí takřka doslova. Například při průzkumu podzemí, třeba toho plzeňského. Zkusme se tedy ponořit pod městskou dlažbu a s tím i do naší dávné minulosti.
Jeden mrtvý je tragédie, milion mrtvých je statistika. Známý výrok, plný bezbřehého cynismu. Prvního října 1946 byl ukončen známý Norimberský proces. O patnáct dní později si zlomilo vaz v oprátce jedenáct hlavních viníků, kteří měli na rukou krev milionů. Jeden národ jejich vinou dokráčel až na okraj propasti. Šest milionů Židů. Spravedlnost je slepá, dostihla jenom hlavní viníky.
Latinský jazyk pokládáme za něco přežilého, archaického. Jsme ochotni jej tolerovat u lékařů a možná tak ještě u vědeckého názvosloví. Další lidé si tuto řeč možná spojí s drmolením mnichů, při nekonečných modlitbách, anebo s texty na náhrobcích letitých, zašlých hřbitovů, či na chrámových zdech. Znalost latiny a řečtiny byla podmínkou k přijetí na univerzity po celé Evropě. Po dlouhá staletí.
Ten zámek s nádhernou oborou je opravdu nepřehlédnutelný. Dvacet kilometrů na sever od hlavního města není žádnou vzdáleností, a je ideálním místem pro nedělní, rodinný výlet. Žádná kilometrová stoupání, po kamenité stezce, jako třeba na hrad Bezděz. Zámek Veltrusy musí oslovit každého pohodlnějšího výletníka, ale i člověka, který hledá romantický kout přírody na dohled chemického závodu v Kralupech nad Vltavou.
Navykli jsme si hledět na středověk, jako na krutou a nelidskou etapu evropských dějin. Nekonečné války, zrůdná inkvizice, bída, hlad, nemoci, náboženský fanatismus. Není to úplně přesný obraz. Středověk nebyl jen krutý, byl i krásný. Syrový, ale skutečný život. Lidské city nebyly instantní, tak jako dnes. Láska i nenávist, čest a zrada, život a smrt. To vše se psalo s velkými začátečními písmeny a v sytých barvách. Nebyly tabletky proti stresu. Stačilo vidět krev nepřítele a ta jakýkoliv problém spolehlivě odplavila.
Účel světí prostředky. Ano, tento výrok se přisuzuje obávaným a nemilovaným jezuitům, kteří nejsou v Čechách zrovna v oblibě. Ale to je jiný problém. Středověk sice dbal na rytířskou čest, ale současně mocným nebylo vůbec proti srsti, přebíhat z tábora do tábora, nechat si slibovat tučná obročí, za pomoc proti konkurentovi, ať už s královskou či císařskou korunou. Ani český král Přemysl Otakar I. nebyl jiný. Díky jeho nestálosti si nyní musí středoškoláci pamatovat datum 1212, jako velmi významné v českých dějinách.
Svíčka na stole tiše prská a plamínek knotu mele z posledního. Vosk vytvořil na desce stolu, politého vínem, tuhou, bizarní kaluž. Hosta vyhodit nemůžu, je to štamgast. Skicák i uhel jsem mu už raději vzal. Něco by se s ním mohlo stát. Je to blázen. Platil za všechny hosty v krčmě a dokonce i tuto drahou, voskovou svíčku si poručil. Ty lojové mu prý smrdí.
Je to kapka v moři. Ale bez těch kapek by ani to moře neexistovalo. Malá, vodní elektrárna, které bude zanedlouho devadesát let. Babička, která i nyní dodává do sítě svých tři a půl megawattu výkonu. Dokonale využívá sílu Vltavy, která se zde, sedmnáct kilometrů od soutoku s Labem, vleče líně a tiše.
Známá scéna ze seriálu Sňatky z rozumu. Forman Nedobyl, z Rokycan, má od jisté doby bezesné noci. Chystá se výstavba železnice, mezi Plzní a Prahou a on zřejmě ztratí živnost. Jeho prostoduchý syn ho utěšuje argumentem, že kůň dojede všude a že té bajce s párou nevěří. Vždyť sotva zdvihne pokličku při vaření. Nemá to žádnou sílu. Byl to omyl.
Tisícina miligramu. Mohl bych sice napsat jeden mikrogram, ale to by nebylo tak efektní. Tečka na papíru. Ostře ořezanou tužkou. Tak nějak jsme byli velcí na počátku, při setkání zárodečných buněk. Co je na tom divného, to se přeci učí děti už na základní škole, řeknou si mnozí. Jistě to je pravda, ale dnes, v době počítačové, by bylo dobré neodbýt to prostým konstatováním.
Zámek Nelahozeves nalezneme na levém břehu Vltavy, necelé tři kilometry severně od Kralup nad Vltavou. Na skalním masivu, kousek od řeky. Pod zámkem vede páteřní železniční trať z Prahy do Děčína, a pokračuje směrem na Drážďany a Berlín. Je velmi starého data, provoz zde byl zahájen již v roce 1850. Tomuto o tři století staršímu, renesančnímu zámku se naštěstí tato trať vyhnula. To západní mostecká věž i kostel sv. Václava v Roudnici nad Labem takové štěstí neměly a musely ustoupit.
Náhrobek, popsaný hebrejskými písmeny a pokrytý kamínky, je velmi zvláštní a velmi často navštěvované místo. Starý židovský hřbitov. Cedulka v češtině je už jen jaksi navíc. Odpočívá zde učenec, který pro magickou pověst Prahy, i tohoto místa, udělal mnohem více, než zástupy jiných.
Vidět Staroměstské náměstí v Praze už jaksi patří ke společenskému bontónu návštěvníků hlavního města. Vidět orloj, dětem koupit limonádu a trdelník a potom s peněženkou, ve které je pouze jízdenka na vlak, vyrazit k domovu. Že přeháním? Staroměstské náměstí lze vidět stokrát a pokaždé jinak. Stále se zde dá najít něco, co jste při minulé návštěvě přehlédli.
Letní slunovrat. Magický den uctívání. Slunce, dárce života i pramen říčky, podle které nese můj rod svoje jméno. Zápalné oběti jistě bohové přijmou. Říká to i můj otec Slavibor. S družinou kněží i zbrojnošů jsme vyrazili hned po západu slunce, a nyní čekáme na jeho východ. Nebe už bledne a obzor je stejně krvavý, jako zvířecí oběť na kamenném oltáři. Slunce vychází. Objeví se v hlubokém údolí, mezi nedalekými dvěma kopci. Obřady mohou začít.
Půlmilionová armáda, před kterou se třese Evropa, kráčí vpřed. Bez odporu, beze ztrát. Už mnoho dní. Není divu, když se nepřítel vyhýbá bitvě. Stále ustupuje, protože může. Francie je na takovou vojenskou taktiku příliš malá. Zde, v zemi desítek Francií je to ďábelská strategie a ten jednooký, ruský generál to dobře ví.
Mistr Jan Hus. Katolický kněz, kterému se jeho vlastní církev odvděčila krutou smrtí. Hranice, která v Čechách pálí dodnes.
Spisovatelé sci-fi románů jsou zvláštní sortou lidí. Jsou považováni za podivíny, naivní jedince, v horším případě za blouznivce, a v těch nejhorších případech za literáty politicky podezřelé. Jejich myšlenky se často toulají vesmírem, ale oni sami si dobře uvědomují, že realita je často bohužel úplně jiná. V něčem se podobají některým historikům. Ti také často mívali jen dvě možnosti. Buď psát lži na objednávku, nebo psát do šuplíku.