Jmelí je rostlina tajuplná a magická. Byla magická již v dávné minulosti a právem. Zelené lístky v průběhu zimy byly znamením, že tato rostlina je posvátná, protože žije samostatným, svébytným životem, nezávislým na ročním období. Dříve se s oblibou říkalo: „Již staří Řekové a Římané“. My bychom k nim mohli přidat v poslední době oblíbené Kelty a Germány.
Byl to podivný emigrant. Měřeno dnešní dobou naprosto atypický. Pocházel z německého Porýní, kde se nebezpečně začal roztahovat jistý malý muž z Korsiky, který si myslel, že mu patří Evropa. Zřejmě se integroval velice brzy, protože mezi obyvatele Rožmitálu pod Třemšínem zapadl velice rychle a ani rakouská policie a úřady s ním neměly problémy. Obyvatele tohoto ospalého městečka udivil vlastně jenom jednou. Muselo se jistě stát něco hodně ošklivého, když míchal do své zmatené řeči i německá slova a ukazoval k nedalekému lesu. Bylo osmého dubna roku 1815.
Na počátku bych se chtěl omluvit všem, kteří sníh dvakrát nemilují. Pokud s ním bojujete, ať už je to s koštětem, lopatou nebo sněhový pluhem, jistě vás krása této zimní scenérie nenadchne. Říká se, že jinak chutná seno koním a jinak zamilovaným. Pro sníh to platí také. Sice trochu jinak, ale stejně specifickým způsobem. Jinak ho vnímáme při úklidu chodníku v šest ráno, a jinak na dovolené, přes okno horské chaty.
Úzké uličky se starými domy a s oprýskanou, letitou omítkou. Malé dvorky, s různým harampádím, hrbolatá dlažba s kočičími hlavami a schůdky, které vedou neznámo kam. Právě se stmívá a kdo zde nežije, začíná bloudit. Rozžíhají se první plynové lampy a cinkot tramvají z Rozdělovací třídy sem již nedoléhá. Někde tady, v přítmí domů s otlučenými okny, stojí Tleskačova kůlna, ukrývající hlavolam s vynálezem, který změní svět.
Americké polní pošty se v posledních dnech roku 1944 opravdu nezastavily. Byly sice posíleny, ale i tak stěží zvládaly ten nápor zásilek, který připutoval do Evropy z opačného konce Atlantiku. Blížily se poslední válečné vánoce. I zde, v Ardenách, hustě zalesněné pahorkatině, na území Belgie a Lucemburska, se těšili na jejich klidné prožití. Bylo nutné doplnit zásoby munice, přisunout nebezpečně vzdálený týl a také trochu vydechnout. Německé jednotky, zcela zdecimované, vyčerpané, a prakticky bez letectva, se jistě na žádný větší odpor nezmohou, a dají pokoj. Válka prakticky skončila.
Odulý muž v purpurové tóze svírá v ruce kitharu. Z výšin aquaduktu hledí na hořící město a snaží se vymyslet ten správný verš. To on nechal rozpoutat běsnící, ohnivé moře, aby mohl vylíčit zkázu Tróje ve své písni. Děsivá inspirace, hodná ceasara, na kterého historie nezapomene. Jeho hudba sice tahá za uši, ale říci to nahlas, znamená zemřít krutou smrtí. Jeho vlasy i vousy mají stejný odstín, jako plameny vzdáleného požáru Věčného města.
Princezny jsou nezbytnými postavami každé české pohádky. Většinou bývají pyšné, zlé na chudý lid, marnivé, líné, mlsné a protivné. Občas hřeší, když tančí ve střevíčcích z měkkého chleba. Ty, které to mají na tomto světě podmíněně, bývají zachráněny hloupým Honzou, ty nenapravitelné si odnese čert. Občas bývají autoři pohádek shovívaví a jejich princezny jsou pouze nemocné, zakleté nebo je nikdo neumí probudit. Obyčejně to s nimi pak dopadne dobře a jsou šťastné až do smrti, což musí být k zbláznění.
Ten muž se stal symbolem nezdolnosti lidské vůle a lidského ducha. Žádný krasavec s přetékající muskulaturou, jehož jedinými argumenty jsou rány pěstí. Žádné zázračné, magické schopnosti, nezranitelnost nebo činy, pohrdající přírodními zákony. Pustá písečná pláž, moře s vlnami doznívající bouře a na břehu ležící muž, jehož jediným vlastnictvím byl v té chvíli život, který mu zůstal zachován.
Jsou vzpomínky, které se nám vryjí do paměti už v dětství a vytvoří nesmazatelnou stopu. Vánoce k nim patří naprosto neodmyslitelně. Okoralá srdce jihnou, cynismus každodennosti mizí, zmocňuje se nás nostalgie a zvláštní, těžko popsatelný smutek. Ne, to není ten správný výraz. Je to spíš lítost, že už nevidíme za dárky pod stromečkem bezmocné dítě z Betléma, protože už nejsme dětmi. Ale tak je to správné.
Pokud pozorně pročítáte kalendář, tak zjistíte, že přetéká různými mezinárodními dny, které oslavují všechno možné. Události pro někoho podstatné a důležité, pro jiného zase naprosto bezvýznamné. Tak už to na světě chodí. Na druhou stranu jsou výročí, která jsou opravdu hodna naší pozornosti. Tím výročím je Mezinárodní rok periodické tabulky prvků. Nejen k poctě jejího objevitele, ale i jako vyjádření OSN k objevu, který popisuje vnitřní řád našeho světa. Sto padesát let je jistě úctyhodné stáří pro přírodní zákonitost, kterou lze pouze rozvíjet, nikoliv popřít. Objev, který je snem každého vědce.
Zázrak je něco, co se odehrává, obrazně řečeno, za naším zrakem. Neumíme si událost, která se stala, vysvětlit a nedokáže to ani věda s úrovní znalostí doby, kdy se zázrak odehrál. Jistě, to co pokládáme za samozřejmost dnes, mohlo být před sto lety považováno za zázrak. Jak říká svatý Augustin, zázrak není proti přírodním zákonům, pouze nám demonstruje, jak málo ty zákony známe. Nikdy však nedosáhneme takové úrovně poznání, abychom se nemohli se zázrakem setkat.
Rtuť je velmi tajemná substance. Substance s magickými vlastnostmi, od nejstarších dob. Již její latinský název mnohé napovídá. Hydrargyrum, tekuté stříbro. Velmi výstižné pojmenování, pro tento kapalný, velice těžký kov. Neodmyslitelná součást všech alchymistických příruček. Kov, který lze díky jeho tekutosti mísit, měnit, transmutovat. Jak jinak, než na zlato. Bláhový sen, který se stal realitou až ve dvacátém století. Na jaderném urychlovači, pochopitelně. Alchymisté měli v podstatě pravdu. Zlato se dá ze rtuti skutečně vyrobit, nikoliv však v císařské, ústřední, alchymistické kuchyni.
Historie má jeden závažný nedostatek. Tím nedostatkem jsou historici. Říká se, koho chleba jíš, toho píseň zpívej a pro tento vědecký obor to platí dvojnásobně. Žádný historik nežije ve vzduchoprázdnu. Jeho úhel pohledu na historické události je přímo úměrný závislosti na státní moci a jeho strachu popsat minulé děje pravdivě. Jenže co je to pravda? Na to se už kdysi ptal Pilát Krista. Historie má mnoho pravd a musíme se smířit s tím, že se k ideálu můžeme pouze přibližovat, ale nikdy jej nedosáhneme.
Jistě znáte divadelní hru či film Naši furianti. Stroupežnický zde humornou formou vylíčil poměry ve fiktivní jihočeské vesnici, s názvem Honice. Zřejmě se jednalo o jeho rodné Cerhonice, ale to je teď vedlejší. Nebudeme zde hovořit ani o výkonech herců. Podstatné je, oč v příběhu jde. V Honicích se totiž volí ponocný. Rozhoduje se mezi vysloužilým vojákem Bláhou a krejčím Fialou. Ve hře se dokonce objeví paličský list, který má ovlivnit volbu.
V Londýně byla tehdy hluboká noc a spánek britského premiéra Churchilla jistě nebyl klidný. Invaze na ostrovy se Hitlerovi nepodařila, nicméně Británie těžce krvácela a nebezpečí ještě zdaleka nebylo definitivně zažehnáno. Na opačném konci světa, uprostřed Pacifiku, právě svítalo. Psal se sedmý prosinec 1941. Nikdo v té chvíli ještě netušil, že dnešním dnem začne svítat naděje i pro Evropu.
Nezbedný bakalář a skupinka rozjívených žáčků, od těch nejmenších, až po ty na prahu dospělosti. Věčně hladová břicha, otrhané šaty a boty, do kterých zatéká. Ve třídě se suší chmel a rozbité skleněné tabulky, v napůl shnilých, okenních rámech, se houpají v průvanu. Zbytky oběda bohatých měšťanů, od kterých se odvrací i pes. Je to dojímavý film a v mnoha směrech pravdivý. Učitele do sítí škol v celém království dosazovala Univerzita Karlova. Bakalář byl, stejně jako tehdy, nejnižší akademický titul, ale pro výuku dětí to bohatě dostačovalo.
Jsou to takové pomníčky, které nemají policisté rádi. Lidé nejen žijí a umírají, jak se sluší a patří, ale občas i mizí, což není hezké. Mizí beze stopy, bez rozloučení a jednou pro vždy. Potom je to na úřadech, jak s jejich zmizením naloží. Obvykle čekají stanovenou lhůtu, a potom takový člověk oficiálně zemře, z moci úřední. Pro svět, pro své okolí sousedy, známé, rodinu. Zrníčko pochybností však zůstává. Razítko na papíru může uspokojit maximálně dědice, ale pochybnosti neodstraní. Co kdyby přeci jen…?
Vznešené ideály bývají vznešenými jen do té doby, dokud zůstávají napsané na papíře nebo pergamenu. Nebo na disku. Letopočet je lhostejný. Pokud se přikročí k realizaci napsaného, jakmile se jich zmocní lidé, obvykle to nedopadne dobře. Snaha o Nejvyšší dobro bývá velmi často lemována stovkami tisíc mrtvých. Fanatici dobra bývají nelidsky krutí, a to vždy a všude. Je to historický axiom.
Když jsem před časem fotografoval chodby pevnosti Josefov u Jaroměře, ani by mě nenapadlo, že některé z fotografií použiji pro téma, které se zdá být diametrálně odlišné. Tato vojenská pevnost, ku které byl základní kámen položen v říjnu roku 1780, nikdy nebyla využita ke svému účelu. To, co mě zaujalo, je velmi zajímavý způsob orientace v temných chodbách. Každá křižovatka, či důležité místo, bylo označeno tabulkou s vystupujícím znakem, který mohl voják ohmatat a rázem věděl, kde se nachází.
